Mezi lidmi žijí jezinky a skřeti, ale i ti mají své city a trápení.
M. Marešová
Kniha WALDHEIMSKÁ IDYLA Milady Marešové z edice PAMĚŤ (váz., 206 str., 2009), je dalším svědectvím o aktuální smysluplnosti knih, které nakladatelství Academia věnuje době temna. Tato mozaika tristních vězeňských obrazů varuje především poválečné generace: pozor na recidivu těžké nemoci, diagnostikované jako fašismus.
Na pražském Spořilově vyšlo v polovině května roku 1939 tři tisíce výtisků prvního čísla odbojového časopisu V boj. Jeho editorem byl známý malíř a grafik Vojtěch Preissig, se svou dcerou, novinářkou Irenou Bernáškovou. Preissig zemřel v 71 letech v koncentračním táboře Dachau. A jeho dcera napsala své rodině po vynesení rozsudku roku 1942: »Jsem zasnoubená - sice nedobrovolně - od 5. 3. se smrtí.« Dne 26. srpna 1942 byla u berlínského jezera Plötzensee gilotinou popravena. Fašismus pak pohřbil celou řadu spolupracovníků časopisu V boj. V koncentračním táboře Ravensbrücku zahynula například přední česká novinářka Milena Jesenská. O tom všem podrobně v epilogu publikace, o níž je řeč.
Z obálky knihy se na nás usmívá Milada Marešová. Za to, že v letech 1939-1940 kreslila titulní listy časopisu V boj, byla odsouzena pro přípravu k velezradě na 12 let do káznice. Memoárová knížka Marešové je zajímavou symbiózou autorčiných slov a kreseb »odtamtud«. S perem a tužkou nás provází ženskou věznicí v německém Waldheimu.
A její spoluvězeňkyně? Nejen německé šmelinářky a zlodějky, ale i vražedkyně čtvrtící mrtvé, podpalující děti v almaře. A jiná, která dala sežrat novorozeně krávě, či vražedkyně, jež rozemlela dítě v mlýnku na maso. A na druhé straně statečné bojovnice proti fašismu, komunistky i nekomunistky - oběti gestapa. Jak autorka píše: »Těžký, šedý, ohavný život a jeho úmorný běh v káznici!« A neuvěřitelné příběhy: jedna žena psala na francouzské vyslanectví o těžkých poměrech v Protektorátu. Dopis našli Němci při dobytí Paříže. Tu ženu zavřeli a v berlínské věznici se jí narodila dcera.
Marešová plete na stroji ponožky v sále plném vězněných. Za kousek tuřínu, skrojek chleba, tři zelená rajčata, černou vodu, nazvanou káva. V neděli mše v kapli se »starožitnými plačtivými písněmi« a možnost číst knihy (Goethe, Schiller). V neděli má povoleno i kreslit. Půjčí jí na chvíli tužku, blok. A jinak? Najdou-li něco ve vlasech hledačky vší - do nemocnice a oholit. A stále dokola: od 5 hodin ráno do 7 hodin večer vrčí pletací stroje – osm set párů ponožek denně. A německé Vánoce se stromkem, kolečkem salámu a mističkou margarínu navíc a s pocukrovanou buchtou a s písní Stille Nacht. Co vše čteme v knize plné ponurých stínů, osobních dramat se společným jmenovatelem: fyzická i duševní ubohost.
A v knize je i konvolut téměř třiceti kreseb Marešové. Zachytila protagonistky káznice tak, jak se jí jevily. Ženy s vyceněnými vějíři zubů, bečící »Heil Hitler«, jindy »obličej zlého kreténa s vypouleným čelem«, nebo »žluté, dlouhé kobylí zuby« jiných aktérek vězeňského života. Jsou to kresby dokumentární, groteskní i karikaturní, plné obžalob, úšklebků, ale i nevyslovitelné odpornosti. Ostatně Marešová o tom sama v knize píše: »Některé německé trestanky jsou tak ošklivé, že je lépe při jídle ani nevzhlížet.«
Konečně přijde poslední noc jednoho květnového dne roku 1945. Francouzské, belgické a české politické vězeňkyně zpívají hymny. A ráno jako první vstoupí do vězení malý ruský vojáček. Odmykají se cely - z hrobu do života. Nadšená vřava. Přicházejí zároveň i američtí vojáci. A Marešová píše, že někde u vchodu »stojí mladý, usměvavý Rus v beranici, s puškou a kyticí bezu v ruce. Všechny se k němu hrnou. Vojáček nechápe, odkud se tolik ženských vzalo. Počemu tak mnogo?, ptá se vesele. Neví, že právě vysvobodil na sta zakletých duší, které na něho s toužebností léta čekaly«.
Autor: Karel AKSAMIT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |