Postsametová groteska z Digizdatu
Edice Digizdatu, založená a editorsky řízená Jaroslavem Čejkou, nabízí čtenářům desítku původních prozaických i básnických knih autorů méně známých, ale i některých osobností české literatury (vedle J. Čejky jmenujme za všechny ještě M. Černíka, V. Duška, M. Lorence. P. Veverku a J. Žáčka). Jejich umělecké texty, dílem publikované knižně, dílem poprvé v „digizdatové formě“, najdeme - přístupné za nevysoký poplatek - na internetových stránkách www.digizdat.cz. A právě zde se můžeme mj. dočíst, že „Digizdat je něco jako samizdat digitální doby. Internetové nakladatelství + knihkupectví a čítárna původní české literatury, které si kladou za cíl usnadnit čtenářům přístup k románům, novelám, povídkovým i básnickým sbírkám, případně zajímavým překladům žijících českých spisovatelů - a to za zlomek ceny, jakou by museli zaplatit za jejich tištěné knihy v knihkupectví či knižním oddělení hypermarketu. A naopak: autorům umožňuje honorované publikování jejich děl v elektronické podobě bez zdlouhavého a někdy i ponižujícího jednání s nakladatelstvími a bez finanční spoluúčasti na výrobě knihy (řada nakladatelů dnes požaduje, aby si autor uhradil náklady na tisk sám).“
Z ediční nabídky vybíráme jen jeden titul, a to satirický román atraktivního názvu Klub globálních bezdomovců (tedy v iniciálové zkratce KGB), s podtitulem Sametová groteska a s věnováním „Všem skutečným V. I. P., tedy very independent persons (česky: velmi nezávislým osobám), které znám.“ Jako autor je uveden jakýsi Jeroným Dubský s tím, že je to jeho románová prvotina, ale skutečné jméno autora patrně nebude obtížné vyluštit; každopádně nejde o „románovou prvotinu“ a rovněž mnoho dalších indicií přivede zkušeného čtenáře neomylně na stopu skutečného autora, jenž vystupuje pod četnými dalšími pseudonymy...
Román je psán fejetonisticky lehkým perem a výborně se čte, neboli „využívá strukturního potenciálu fejetonistického románu – mozaiky a paralelní kompozice, aby naplnil projektovaná čtenářská očekávání“ – ať to zní odborně! Ale pryč od akademické bohemistické pseudočeštiny: vypravěčem příběhu je „novinář v. v. s nízkým důchodem“, který „si chtěl sepisováním historie Burdovy rodiny trochu vylepšit svou neradostnou ekonomickou situaci“; jak čteme v úvodu, byl vybrán „za životopisce“ Burdovy rodiny „na základě inzerátu v Annonci“. Žurnalistické, fejetonistické a hravé východisko román nezapře od první strany až po epilog, jakkoli autor doplňuje své kapitoly terminologií ze světa „vážné“ hudby.
Dubský má neskrývanou radost z vyprávění, která je až nakažlivá a rychle se přenáší na čtenáře (a marná sláva, kritik je také čtenář, jakkoli „specifický“). Výsledkem je literatura „středních poloh“, vyhýbající se lascivnosti a kýči, byť na jejich okraji místy ráda balancuje, i tvárnému novátorství či myšlenkové avantgardnosti (nebo dokonce artificialitě), byť i s nimi ráda koketuje. M. Viewegh či P. Šabach patří, nebo alespoň v uplynulých letech k tomuto proudu patřili... Dubský se od nich liší politickou zkušeností, liberálně levicovým předznamenáním, jistým nadhledem, ale ne o mnoho „garpovskou“ uměleckou metodou a vypravěčskou technikou. Ovšem: jestliže Viewegh jako kdyby už hezkou řádku let neměl o čem psát, potom náš „Dubský“ má, jak se zdá, epických nápadů na rozdávání...
Klub globálních bezdomovců je však především politická satira, řečeno autorovými slovy - „sametová groteska“, se snahou intelektuálně si pohrát s četnými paradoxy života onoho zoon politikon, jakkoli stranou nezůstávají i jiné stránky jeho života, např. ta erotická. Vůli k relativní samostatnosti či alespoň nezávislosti úsudku autorovi nelze upřít – ne nadarmo je román věnován „velmi nezávislým osobám“. V centru pozornosti jsou osudy rodiny Burdů, zvláště dvou synů a tří dcer - coby domnělých nebo skutečných dětí Ondřeje Burdy, a jejich (ovšem nesporné) matky Věry Burdové... Vypravěč pak uvádí na scénu (opět ironickými slovy, někdy se sotva znatelným úšklebkem) osudy řady dalších postav (za všechny jmenujme Pavla Plačka, „disidenta“ a „zakázaného autora“, jehož životopis odráží rodokmen mnoha „hrdinů boje proti komunismu“ – vesměs dnes už vystřízlivělých). Tyto a jiné postavy jsou vždy v něčem typické pro zobrazovanou dobu, tedy paradoxů života nejen byvšího socialistického, tzv. normalizačního údobí (s jeho alibistickou, oficiálně pokryteckou a prekapitalistickou reálně sobeckou mentalitou), ale i společnosti raně loupeživého kapitalismu až po současnost totálního vyprázdnění všech listopadových nadějí. A to nechybí ani „bonbónky“ ve formě pozvání jednoho z aktérů KGB do Bílého domu na scrabble s Obamou! Jakkoli je to obraz nadsazený, optika zprostředkovaná zrcadlem dosti vypouklým (ne každému čtenáři bude konvenovat!), svědčí o autorových velmi dobrých, „nadstandardních“ znalostech a zkušenostech ze světa reklamy, propagandy a zábavy, těchto tří pilířů mediálního světa. Zprostituované informace se tu slévají v reklamu, zprostituované dokumenty v propagandu, mravní étos a kritická věda se utopí v ideologii, no a umění se pomalu rozpouští v zábavě. A nad tím vším, spíše uprostřed toho všeho, se prostituuje dobrý marketingový nápad, tj. využít řádně zaregistrovaného „globálního hnutí bezdomovců“ k ekonomickému zisku prostřednictvím politických kariér.
Vypravěč si s chutí pohrává s paradoxy a absurditami do jisté míry typickými pro oba režimy, ale mám dojem, že své postavy nesoudí ani neodsuzuje, natož aby je mustroval! Jistě nechce psát mravoučný a vlastně ani ne mravoličný román, nýbrž satirickou románovou humoresku s četnými anekdotickými historkami vyprávěnými jakoby živým, jakoby naproti nám sedícím vypravěčem, jenž na nás čas od času mrkne, ironicky se zašklebí, přimhouří oči nebo se hurónsky rozesměje. Je velmi blízký naturelu samotného autora, až máme dojem, že s ním splývá... Nejde tu o nemilosrdnou a krutou perzifláž či o „pronikavou sociologickou analýzu“, už vůbec ne o katarzi, leccos jako bychom už četli jinde a někým jiným napsáno, ale ne s takovým nadhledem a potutelnou ironií...
Celým románem prostupuje výrazná tendence k intertextualitě a aluzivní strategii, takže se můžeme domnívat, že čteme „román klíčový“, v němž zobrazené události a osoby mají reálné předobrazy, ovšem jsou v textu přítomné v poněkud karikované podobě, vyostřené a podané se smyslem pro nadsázku a paradox. Přes četné kryptogramy typu Kokoška – Bartoška, Zvedák - Svěrák etc., až po mnohé politické narážky na reklamní slogany (za všechny jmenuji jen heslo „A kdo jinej nás pochválí, když se nepochválíme sami?“ a „Já můžu“). Už samotný název pracuje s dvojznačností – jde o známou zkratku sovětské tajné policie, kdysi výkonnější než FBI a CIA dohromady, a rovněž o „Klub globálních bezdomovců“ - jeden z důsledků globalizace (jeden z Burdů, Ondřej, je dokonce faktický bezdomovec...), ale tento název lze číst i jinak, jako „Klub globálních Burdů“: jejich příběhy jsou v lecčems typické pro dvě generace, které zdánlivě vyrostly v naprosto odlišných podmínkách, ale jejich světy si nejsou vzdáleny více než světy dvou generací ve společnosti s tzv. kontinuitní tradicí.
Kdyby pod románem bylo podepsáno nějaké známé a favorizované jméno současného oficiálního literárního nebe, kdyby dílo vyšlo s náležitou reklamou, a kdyby etc., patrně by literární publicistika nemlčela a možná by doporučovala zfilmování. Ale vážně: ta kniha by zfilmována být mohla, kdyby...
P. S.
Již po napsání tohoto článku se našel nakladatel: Klub globálních bezdomovců vychází v pražském nakladatelství Epocha!
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |