Jednoho nevlídného únorového odpoledne 2009 se vrací Jana Sedláková z vyřizování pracovních záležitostí na nádraží v Hradci Králové kolem památníků Obětem komunismu 1948-1989, kde pózuje zmrzlý mrtvý bezdomovec, který se lhostejně a bez sebevětšího zájmu nechává bičovat kapkami studeného deště. Druhý, ještě živý bezdomovec, ho přikrývá vlajkou Evropské unie. Zřejmě aby mu nebyla zima.
Mrzutá Jana, v myšlenkách ještě na zmrzlého lhostejného bezdomovce, nastoupí do vlaku a podle zvyku si rozbalí noviny. To snad není možné, pomyslí si Jana. V novinách totiž Topolánek říká, že pokládá ty velké balíky americké, francouzské nebo německé vlády pumpující miliardy do ekonomik spíše za chybné. I když uznává, že v dané chvíli se nedá nic jiného dělat. „ To jsem zvědavá, kde ty miliardy vezmou. Jestli od těch bezdomovců…“ zamyslí se Jana.
V sychravém počasí je Jana bez nálady a tak přemýšlí, co si uvaří k večeři a jak si odpočine. Jenže když vejde do kuchyně, za stolem sedí Karel IV. V Janě jako by se krve nedořezal.
„Já mám vážně z té finanční krize halucinace,“ zírá Jana. „No nic,“ pomyslí si, „budu dělat, jako když nikoho nevidím.“
Jenže se zmýlila. Karel IV. se vladařským hlasem ozval: „No to je dost, že jsi přišla domů. Žena má být doma a čekat na pána s teplým domovem a večeří. Ale tvůj dům je studený a vypadá jako noclehárna.“
„To si, Karle, pleteš,“ odpovídá Jana, „já na žádného pána nečekám. Jsem singl.“
„Proč mluvíš tak dvojsmyslně?“ podivuje se Karel, „pleteš dohromady český a normanský jazyk.“
„To není normanský jazyk. Singl je anglický pojem… nebo možná americký, který se v češtině usídlil stejně jako weekend.“
Karel zkoumavě Janu pozoruje: „Americký?“
„Ano, americký,“ vysvětluje Jana, „to bylo až po tvé smrti. Španělé kolonizovali a Kolumbus se plavil do Indie a nechtěl objíždět Afriku, tak jel přímo a narazil na pevninu.“ „Chceš říct, že existuje nějaký jiný kontinent, který neznám?“ podivuje se Karel. „Přesně tak,“ odpovídá Jana, „Kolumbus narazil na pevninu, jenže si tam spokojeně žili domorodci a tak je pojmenoval po Indii Indiáni. Ale Indiáni kolonizátorům překáželi a tak je vyvraždili a pevninu obsadili především Angličané a Španělé.“
„No dobře, ale proč ty americké názvy v českém jazyku,“ nemůže pochopit Karel.
„Protože už dvacet let se k nám importuje americký životní styl. Konzum a individualita. Odtud právě singl. Rozvrácené rodiny, aby byla nejednotnost, a tak se dá celek lépe ovládat. To snad znáš jako král.“
„Hm, to znám,“ zamyslí se Karel, „ale než něco uvaříš, nemáš aspoň pivo?“
Jana otevře ledničku a podává Karlovi studenou láhev: „To je kvalitní.“
Karel si vezme láhev a prozkoumává nálepku: „Pilsner Urquell… Já už vážně ničemu nerozumím. Nejdřív na mě vyrukuješ s americkým singl, pak mi dáš pivo s německou nálepkou… v Čechách…,“ nemůže pochopit Karel.
„Vesměs všechno zboží je u nás z dovozu, především německé,“ vysvětluje Jana.
„Jak to, jsme přece v Čechách?“
„Geograficky třeba, dokonce se jmenujeme i Česká republika… i když nás přejmenovávají na nějaké Česko…, ale už dvacet let nás sametově kolonizují Němci, Francouzi, ale i Američani, mají tady výrobní podniky, které likvidují naši výrobu. Je to Drang nach Osten.“
„Hm, no to jsem se ale dočkal.“
Jana nervózně přehrabuje v policích svoje zásoby potravin. Těstoviny sotva pro jednoho, rýže také tak, brambory žádné, mouka také není, knedlík se nedá uvařit, a co k tomu, maso také není. Pro dva určitě neuvaří a určitě ne po krále. Otočí se a povídá Karlovi:
„Karle, já tady nemám dost jídla, když chci uvařit pro dva… Nechceš jet se mnou na nákup?“
„Ale ano, alespoň se podívám.“
A tak oba scházejí po schodech dolů a Jana Karlovi říká: „Ty jezdecké boty si nech tady a vezmi si něco nenápadného.“
„Proč, snad jedem na koni, přece nepůjdeme pěšky?“
„Kůň bude za chvíli v rezervaci jako ohrožený druh. A jedeme autem.“
„Německým?“
„Ne, já mám poslední model český, Favorit, ale další modely byly německé, ale taky máme auta francouzská, korejská, ale i japonská.“
„Japonská, to je ale flák světa.“
„Ano, to je volný pohyb kapitálu,“ odpovídá Jana, „jako Česká republika jsme otevřená ekonomika a proto máme teď finanční krizi, stejně jako v Americe, stejně jako v Německu nebo Francii a vlastně celosvětově.“
Najednou se oba autem přibližují městu a Jana záměrně projíždí s Karlem celé město křížem krážem. Září zde neony Lidl, Penny, Globus, Kaufland, Plus discount, Baumarkt.
Karel vzteky zírá: „No to zuřím… Za hlavní, mocensky rozhodující část své říše jsem od prvé chvíle považoval Český stát, nikoli německá území říše. K českým zemím jsem připojil Slezsko, Lužici, Braniborsko a Lucembursko s pásem drobných lén v německých zemích říše. Vytvořil jsem samostatný politický celek pod názvem české koruny. Abych tento svazek upevnil, potvrdil jsem ve prospěch Českého království a české koruny řadu starobylých privilegií a rozmnožil je tak, že český stát byl naprosto suverénním, tedy svrchovaným a nezávislým útvarem, do jehož záležitostí nemohl zasahovat nikdo z německých ani jiných činitelů v Evropě.“
Jana s Karlem v rychlosti nakoupili a mlčky se vrátili domů. Jana se dala do vaření večeře a tiše přemítala o Karlových slovech a ve všem mu dávala za pravdu. Naopak Karel bez mlčení zuřil.
„Karle, večeře je už hotová… tady máš,“ dává Jana Karlovi na talíři špagety s kečupem.
Karel už jen tiše zírá: „To myslíš vážně s těma špagetama? Jsem zvyklý na normální jídlo.“
„To bylo, ale v tvé době,“ míní Jana.
„Ale i ve vaší době musíte jíst,“ podivuje se Karel.
„Je pravda, že ještě před šedesáti lety tady ve vesnici bylo dostatek smetany na každém stole a dnes je tu místo smetany úvěr na úvěr.“
„Jak to?“
„Změnil se ráz i funkce vesnice. Dříve bylo v každé chalupě hospodářství a měli třeba sedm krav a proto ta smetana. Jenže dnes je vesnice vysídlená. Maximálně je ve vesnici jeden soukromý zemědělec, který nemůže uživit zaměstnance a tak je nemá a nezbude mu nic jiného, než se z organizačního hlediska zabývat monokulturou. Živočišná výroba je pracná a tak krávy za chvíli nebudou vůbec.“
„Mluvila jsi o nějaké krizi. A co zemědělství, pociťuje ji?“
„Tam je krize pořád a tak už nic nového nepozorujeme.“
Karel přemýšlí a Jana ho vyruší: „Prostě na víc než na špagety s kečupem nemám. Stejně budu za chvíli bez zaměstnání. V některých rodinách nemají k večeři ani špagety a v Polsku už před rokem hodně dětí večer nemělo co k jídlu a tak uléhaly ke spánku s prázdným žaludkem, protože jednoduše doma nebylo nic… Hlavně, že se vydávají zákony o týrání zvířat… jako by tohle nebylo týrání lidí,“ konstatuje Jana.
„A co ostatní, nechají si to líbit?“ zajímá se Karel.
„Jak kdo, ale zatím je nás málo, co veřejně nesouhlasíme. Asi na lidi musí přijít ještě větší tlak, aby se probudili,“ unaveně odpovídá Jana.
Karel se postavil a vladařským hlasem hřmotně zařval: „Hrdostí na svůj český původ se nesmíte tajit. Musíte si uvědomovat trvalý rozmach českého vědomí a vlastenectví ve všech vrstvách obyvatelstva a musíte se ztotožňovat s českým státem a s českým původem. Česká bojovnost byla dřív nutným předpokladem sebezáchovy, kromě jiných okolností je to i příčinou, že český národ dosud žije. Jano, musíte bojovat!“
V tom se Jana probouzí ze snu.
Autor: LADISLAVA KRYŽOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)