Ne že by mě naši vyvolení nepobavili už během všech čtyř ročních dob, ale v říjnu si dali obzvláště záležet. Pravda, mediální trh postrádá solidní humoristickou tiskovinu, ale náhrada by tu byla. V českých a moravských luzích přebývá dosud dost naivků domnívajících se, že naši představitelé ve sněmovních komnatách a osvěžovnách pracují a dřou pro blaho svého národa. V říjnu se naopak naši poslanečkové po celé dny dohadovali a přetahovali, jakže to má probíhat s přiškrcením jejich náhrad. Prkotinka v porovnání s miliardovými ztrátami v rozpočtu, není-liž pravda?
   Realita k uchechtání: danit či nedanit náhrady – přel se náš zákonodárný sbor, v němž lze objevit i nějakého absolventa plzeňského Oxfordu. Třeba toho, který dal najevo svoji přízeň novinářům a nasadil na ně náhubkový zákon a způsobil tak propad státu na hodně spodnější příčku v evropském hodnocení svobody tisku.
   V čase předčasných silvestrovských oslav lze snad už jen litovat, že proslulá plzeňská fakulta, rovnající se podniku s rychlým občerstvením, už mi zřejmě neumožní získat doktorátu. Ke konci roku jsem měl totiž ještě jedno nedělní odpoledne volné. Před léty jsem v Plzni pobýval ve fabrice často celý týden od rána do deseti večer, když se montovaly prototypy mašin, na kterých se poté obrábělo těleso reaktoru, co teď slouží v Temelíně.
   Mnohem větší lítost mi však přináší zjištění, že vyhlášená fakulta, kde je vše tak křišťálově čisté, že už víc to ani není možné, neleží v oblasti, kde se vyskytují alespoň tři zemětřesení do týdne. Zasloužila by si totiž zmizet ze zemského povrchu. Když ne do Mikuláše, tak aspoň do Silvestra, kdy bývá veselo. Proč si kazit radost při nástupu nového roku, jenž nám určitě zhodnotí úspěchy posledních dvaceti let naší republiky? Nakonec rovněž dvacet let žila kdysi první samostatná republika, kdy se v Praze vystavěl největší stadion na světě a hranice státu obkroužil věnec betonových pevností. Žilo se tvrdě, proběhla také drsná hospodářská krize ve třicátých letech minulého století. Nyní ve Vysočanech vyrostla megalomanská Sazka Aréna a existuje naděje na její uhrazení někdy v budoucnu. Nežil jsem čas proklínané první republiky, kdy můj otec při první mobilizaci byl za plotem vozatajských kasáren a matka se mnou v náručí strkala skrz plot ešus, aby jí vojáci naběračkou do něho vpravili něco k snědku. Vlastně jsem nějaký měsíc první republiky prožil u mámina prsu…
   Svět je úžasné místo k narození a parlamentní sešlost je zase k pobavení. U vědomí smutné reality i mé vlastní rozčilování zalezlo do ulity. Věří snad někdo, třeba i z čirého bláznovství, že parlamentní vyšetřovací komise někdy na něco přijde? Hurónský smích dokáže vyvolat poslanec, který vytvoření komise navrhuje na vyšetření sebe sama. Před časem jsem spatřil jednoho mladého poslance, co utrousil slzu, když parlamentní sešlost opouštěl, ale že by nějaká komise na něco pozoruhodného přišla, jsem dvacet let neslyšel. Případný rezultát vyšetřovací komise by mi připomněl překvapivé zjištění – po ránu bývá světlo a se soumrakem přichází tma a je dobré rozsvítit, aby si člověk neudělal bouli, až se půjde vyčurat. Vyčuraných lidí totiž přibývá měrou vrchovatou…
   Papež Silvestr, patron nového roku, měl přijít na svět v 3. století a symbolizuje přímluvce za dobrou úrodu. Císaři Konstantinu Velikému trpícímu malomocenstvím jeho rádcové poradili, aby k sobě papeže Silvestra povolal. Křesťanská víra tvrdí, že poté došlo k pokřtění císaře a ten byl vzápětí ze své choroby vyléčen. Krásná alegorie, že? Jak ale vyléčit velkomocenství našich zákonodárců, co si tak nekřesťansky a krutě přiškrtili prebendy?
   Silvestrovské veselí dá možná na chvíli zapomenout. Přišla však také po léta neznámá choroba – chudoba. To už k smích není. Teď už na vlastních nohách pociťuji, jak je poznamenalo chození do školy od března do podzimu bosky…

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]