V 60. letech 20. století vydal představitel Frankfurtské školy Herbert Marcuse knihu Jednorozměrný člověk, která velmi zásadním způsobem ovlivnila protestní hnutí mládeže té doby i způsob marxistické reflexe světa.
   Marcuse potřeboval kromě jiného odpovědět na otázky jako: Čím to, že kapitalismus je tak úspěšný ve vědomí lidí? Jak to, že je tak žádaný i těmi, na úkor jejichž zájmů se realizuje? Proč se lidé smiřují s odcizením, proč ho přijímají, proč ztratilo charakter útlaku?
   Marcuse konstatuje, že systému se muselo nějak podařit začít hrát svou hru přímo uvnitř subjektu, nějak vstoupil do vědomí jedince. Tato kvalitativní změna je zřejmá a odděluje nám historické vědomí industriální (potenciálně třídní) od vědomí postindustriálního (nejspíše konzumního). Či též: odděluje nám epochu moderní a postmoderní.
   Vstup systému do vědomí či Ega má dle Marcuseho dva dalekosáhlé důsledky: jednak se mění způsob, jak se jedinec vyrovnává se svým prostředím, svou společností. Již se v něm neadaptuje jako v moderních časech, ale jakýmsi zvláštním způsobem se se systémem cele ztotožňuje, identifikuje, konformuje. Jde vlastně o regresi. O návrat archaického způsobu sociální existence, o zvláštní návrat starověkého magického splynutí Já a Kosmu, přičemž však Kosmem je dnes sám systém, který si patrně tuto archaickou reakci vynutil.
   Druhý důsledek je však ještě zásadnější: Jestliže systém vstoupil přímo do vědomí člověka a již na něj netlačí zvnějšku, počala tím kolonizace jediného území, na němž se může zrodit skutečná kritika, skutečná opozice vůči statu quo (neboť Marcuse je zajisté též freudián a dobře ví, že Ego = rozum, jako marxista pak zase ví, že rozum = jediný možná nástroj emancipace; právě skutečnost kolonizace racionálního Ega systémem bohužel Marcuseho donutila poněkud přitakat vzpurné iracionalitě, neboť sama racionalita již byla v Marcuseho představě tak churava, že nebyla mocna systém ohrozit).
   Ale jak vlastně ona kolonizace vnitřní sféry člověka probíhá? Toto vytlačování kritičnosti postupnou a nenápadnou kolonizací moderního Ega (jež musí mít za důsledek deracionalizaci osobnosti, neboť vrcholně industriální systém je hyperiracionální) není nějakou primitivní propagandistickou ofenzívou, jak by si snad naivní buřič mohl myslet.
   V tomto momentě se Marcuse obrací ke klasickému Marxovu konceptu odcizení a rozvíjí ho, obohacuje o novou vrstvu: Ano, individuím byla odcizena existence a vložena do umělé existence věcí. To věděl již Marx. Ve spotřební společnosti jsme ale dle Marcuseho přešli do nové fáze. V ní, skrze konzum, umělá existence výrobků znovu pohlcuje individua, z nichž byla kdysi odcizena. Individua se nalézají v této umělosti, rozpoznávají se v ní jako v čarovném zrcadle. A identifikují se s ní, protože se s ní cítí svobodní. Jde o novou formu odcizení. Ukradená a zfabrikovaná svoboda (v podobě výrobků na trhu) se po konzumním pohlcení jeví být svobodou znovuintegrovanou. Namísto žité svobody je tu tedy svoboda strávená. Namísto svobodného bytí iluzorní inkorporace svobody orální konzumností. Odtud tedy nové historické vědomí tzv. konce ideologií.
   Ten popis mechanismu odcizení je invenční a zajímavý. Když jsem však já kdysi tento popis spatřil, první, co mě napadlo, bylo: jak to, že to funguje? Na rovině marxistické abstrakce je to jasné. Ale jak to, že to funguje na rovině všednodenního konkrétna? U mne, u mé babičky, u intelektuála i dělníka? Již tehdy jsem měl pocit, že ještě cosi nebylo dořečeno. Že ve hře musí být jakýsi všelidský, všudypřítomný faktor, který celému tomu rafinovanému procesu vypomáhá. Tehdy jsem to ještě tak neformuloval, ale již tehdy jsem vlastně tušil existenci nějakého spolupůsobícího faktoru psychologického, něčeho, co je ultrapsychickým pravzorem představeného mechanismu sociálně-psychického.
   Po mnoha letech, při čtení textů psychoanalytičky Melanie Kleinové, mi to docvaklo. Najednou jsem pochopil, co je tím utajeným psychickým kadlubem, na nějž systém nasadil svou realitu, co je oním vypomáhajícím faktorem, který zajišťuje, že ona ohromná rafinovanost se může jevit zcela prostou a nerafinovanou přírodní praxí. Který zajišťuje dokonalé promazání mechanismu, a tím jeho zcela tichý a bezbolestný chod.
   Roku 1946, v práci Poznámky k některým schizoidním mechanismům, Kleinová poprvé formulovala koncept takzvané projektivní identifikace, který podle ní zdaleka nejlépe popisuje způsob existence nemluvněte.
   Před Kleinovou existoval v psychoanalýze pojem projekce, který vyjadřoval promítnutí čehosi vnitřního psychického na vnější objekt. Pracovalo se samozřejmě i s pojmem identifikace, bylo zřejmé, že psýcha má začasté potřebu se identifikovat, ztotožnit s nějakou vnější figurou - nejčastěji pochopitelně rodičovskou. Sandor Ferenczi zavedl také pojem introjekce, jenž popisuje nejranější způsob identifikace, způsob v podstatě orální či též narcistický: žádaný vnější objekt je v nejranějším způsobu bytí vlastně spolknut, pohlcen, dítě ho pozře a učiní z něj objekt vnitřní. Nejpůvodnější identifikace je tudíž jakési pozvání démona do vlastní psýchy, neboť tento vnitřní objekt tam povětšinou nesplyne s Já, ale zachová si konzistenci a žije jako svébytná figura, s níž dítě zápolí (což je ale primárně progresivní, neboť tím může zlepšit vztahy s vnější figurou reálnou a může si to uvnitř psýchy s touto figurou rozdat v rovnocennějším zápase). Také se již před Kleinovou v psychoanalýze pracovalo s pojmem rozštěpení Já a tušilo se, že jen tímto pojmem lze popsat stavy psychózy a schizofrenie.
   Kleinová tohle všechno ve své teorii využila. Prohlásila však, že tohle vše tvoří u nemluvněte jeden jediný mechanismus, jehož prostřednictvím dětská psýcha reaguje na svět. Ten mechanismus má jakési čtyři základní fáze, které se ovšem v praxi odehrají souběžně: štěpení - projekce - identifikace - introjekce. Dětské Já je dle Kleinové ještě nespojité, dezintegrované, a tak je přímo náchylné se rozpadat. Existuje-li v Já nějaká problematická část (například úzkost z agrese), podstata dětské mysli si vynutí mechanismus, že Já problematickou část odštěpí. (Štěpení je vlastně prvotní vytěsnění.) Tuto odštěpenou část sebe pak dítě projikuje do světa, na nějaký vnější objekt. Protože však hovoříme o nemluvněti, které je v kontaktu v podstatě jen s matkou a povětšinou jen ji vnímá, tímto obsazeným vnějším objektem se stává matka, přesněji její část. Není-li totiž Já integrované, není ani schopné vnímat celky ve světě, není schopno vnímat matku jako jednolitou bytost. Dezintegrovaná a štěpící mysl nemluvněte štěpí nutně i vnější objekty při svém vnímání tohoto vnějšku. Je-li část vnitřní zkušenosti zlá, úzkostná, zfrustrovaná, je i část matky takto vnímaná. Definitivně pak se toto vnímání zkonstruuje, když odštěpená část Já (dejme tomu úzkost z vlastní agrese či agresivní Já) je z obranných důvodů projikována na tuto »špatnou matku« - v nejranějších fázích však lépe hovořit o »částečné matce« či jen Prsu.
   Co je však zajímavé: tento vnější temný objekt, ač byl zkonstruován z obranných důvodů, neboť snášet vlastní agresi bylo neúnosné, se brzy ukáže jako ještě mnohem horší existenciální řešení. Vzniká jím vnější perzekutor a pronásledovatel, kterého z podstaty věci nelze mít pod kontrolou (pravzor paranoie). Dítě rychle vycítí, že vnější existence démona je pro něj krajně nebezpečná, přesněji, že vyvolává ještě mnohem větší úzkost, než vyvolávala původně vnitřní agrese. A tak dojde ke zpětné obranné identifikaci s tímto démonem, která se v kojeneckém světě realizuje jako introjekce. Tím vznikne první vnitřní objekt, první vnitřní figura vysátá z vnějšího světa s mnoha prvky autonomie - Zlý Prs. Tím je také dovršen cyklus projektivní identifikace.
   A my nyní musíme zpozornět. Nemůžeme si totiž nevšimnout, že právě popsaný mechanismus se nápadně podobá mechanismu odcizení, jak nám ho reformuloval Marcuse! I tam přece nacházíme původní štěpení - část existence je subjektu odcizena (u Marxe je touto částí »zvěcněná práce«, jak známo). Následně se tato část vtělí do nějakého vnějšího objektu - do výrobků na kapitalistickém trhu. Vstup do fáze konzumní společnosti pak umožní, že se lidé v regálech znovu potkávají se svou zvěcněnou existencí. To v nich vyvolává touhu (možná latentně úzkostnou). Chtějí svou existenci zpět (za cenu, do níž je započítána marže všech kapitalistů na cestě do regálu). Touha je tak obrovská, že lidé tuto marži akceptují a kupují si svou existenci zpět, čímž se cítí »naplněni«, přesněji zceleni - proto Marcuse hovoří o euforii jako výsledku konzumu na rovině psýchy. Ve skutečnosti však konzumenti jen introjikovali odcizenou existenci jako vnější objekt, čiže ta nikdy znovu nesplyne s Já, zůstane autonomním objektem, Věcí uvnitř člověka - proto Marcuse souběžně s euforií hovoří o neštěstí.
   Co nám k tomuto neštěstí spjatému s introjekcí ztracené části existence říká Kleinová? Ve chvíli, kdy je objekt introjikován, záleží v její teorii na charakteru objektu. Je-li vnímán jako dobrý, stane se jakýmsi autonomním jádrem Ega. Je-li objekt vnímán jako potenciálně nebezpečný, po čase znovu převládne tendence se mu bránit, vyřešit jeho ambivalenci. Nejnesnesitelnější jeho část je znovu odštěpena, znovu projikována, znovu vznikne potřeba ji z obranných důvodů integrovat a nakonec je znovu introjikována. A tak stále dokola.
   Na naší globální rovině se patrně děje cosi podobného - buď Věc počne nahrazovat naše Já, nebo se staneme závislí na vzrušení z jejího stínu, jež se promění v kmitání mezi prudkým odporem a dychtivým úzkostným lokáním tohoto stínu. Proto konzum funguje, proto se ho nelze nikdy dost nasytit. Neboť se v něm hraje s naší existencí. V tom měl Marx pravdu: kapitál je žitou ontologií.
   Zdá se tedy, že toto je jeden ze zdrojů »přirozenosti rozvinutého kapitalismu«, přesněji jde o palivo stroje na výrobu jeho zpřírodnění.
   Systém, v němž žijeme, není ani samozřejmý, ani přirozený, ani nijak zvlášť výhodný. Je však šikovně a rafinovaně našroubován na rýhování naší kojenecké mysli, na hlubinu v nás. Simuluje přírodu tak dokonale jako nic před ním, zreplikoval ten nejpradávnější záchvěv psychického v nás. Tím však jen zakrývá svou bytostnou nelidskost. A zároveň obžalovává sám sebe, neboť tento replikovaný záchvěv je také prvním záchvěvem lidské iracionality. Ač se systém oděl do hermelínového pláště vrcholné racionality, pod ním se škube nahé, totálně iracionální nemluvně. Žádnou skutečně rozumovou analýzu nemůže kapitalismus přežít se ctí. Bohužel o čest mu nikdy nešlo, je to mistr v samotném přežití.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)