Ve své už čtvrté knize MYSTIKA ZÁPADU (Malvern 2009) prokazuje Jan Stern hned trojí odvahu. První, elementární, nejnápadnější, zjevně provokativní je jeho odvaha nazývat situace, skutky, osoby (obestřené nebo obzvlášť usilovně obestírané obdivem) málo uctivě, ba právě naopak. Netýká se to jen dnešní politiky a ideologické revize dějin, nejde jen o výroky jako „imbecilní zpěvák Kocáb“, „perverzní Seifertův výrok o spisovatelích jako ´svědomí národa´“ nebo „dvě obludné červivé modly“ (koho tím míní, čtenář si jistě pilně vyhledá v knize sám); Stern provokuje i tím, že si dovoluje nesdílet respekt k „hodnotám“ obecně oceňovaným lidmi na pravici i na levici a píše například o tom, že doslova magnetem pro narcisistické libido jsou „obzvláště psi se svou obludnou věrností“. Nebojí se pobouřit kdekoho, neboť psí mazlíčky si přec chová kdekdo? A není to hlavně způsob, jak šokem vyburcovat ospalou čtenářskou pozornost?
   Druhá Steinova odvaha, o které ví, že se možná bude zdát „jen odvahu blázna“, je jeho pokus aplikovat „freudovskou terminologii“ a „freudovské koncepty“, které psychoanalýza formulovala při poznávání psychiky individua, „na zákonitosti pohybu společenských celků“. Stern svou knihu vybavil podtitulem „sociologické eseje“, a protože „psychoanalytik je zkrátka cynik“, ale i znalec čtenářské psychologie, na jedné straně staví na odiv autorskou skromnost („tato kniha se jen pokouší k sociální realitě dovyslovit jistá psychologická podezření“), na straně druhé se doznává, že se jeho kniha pokouší o cosi zásadního, velkolepého, převratného: „pokouší se brutálně překlenout propast mezi jedinečným jedincem a societou tím, že tajuplné zákonitosti z říše jedinečného jedince zkrátka pokusně a mechanicky rozšíří na celek.“ Tento mix skromnosti a velké ctižádosti prostupuje celou knihu a na řadě míst vyráží na povrch a opakovaně se připomíná.
   Myslím, že koňské dávky skromnosti mají v knize svůj dobrý smysl: upozorňují nepřímo na to, že autorovi jde o cosi tak velkého, že se toho až sám leká. Přitom velmi přesvědčivé postřehy o konkrétních kolektivních emocích a kolektivním vědomí (například o českém lokajství a české flexibilitě nebo o tom, jakému opaku slouží dnes běžná „zběsilá sakralizace Já“), právem počítající s velmi osobní zkušeností čtenářů, vyvracejí (pro jistotu vyslovené) podezření, že autor už „upadl definitivně do socio-mystiky“. Jde o něco úplně jiného, ale to si řekneme, až po zaregistrování třetí Sternovy odvahy. Ta spočívá v tom, že autor píše „pro zítřek, který nejspíše nepřijde“; že nenabízí žádné snadné řešení, žádnou planou naději na to, jak „lidstvo osvobodit ze zakletí peněz“, a že postačí „rozum a prohlédnutí“ všech lží, klamů a mystérií Západu, z nichž vypočítává a demaskuje sedm: mystérium trestu, směny, přičinlivosti, mnohosti, komunikace, ideologie a odcizení. Vymanit se z každého z těch mystérií je neobyčejně obtížné, protože jsou hluboce zakořeněna, jak Stern dokládá, v každém z nás na Západě; jsme jeho součástí.
   Oč jde Sternovi, nepřitakáme-li tezi, že upadl do socio-mystiky? Své úsilí o „socializaci psychoanalytického bohatství“ nejednou označuje za pokus, už v předmluvě upozorňuje, že není vědec ani filozof, nerad by byl pouhým beletristou; prohlašuje se za úplného bezdomovce, který našel spásné ohniště v „milovaném žánru eseje“ na pomezí vědy, filozofie a beletrie. Základní význam slova esej, essai, je ovšem pokus, a své pokusnictví, pokoušení i zkoušení Stern rád zdůrazňuje; proto nazývá kterousi svou pracovní hypotézu souslovím zkoumavá teze. To není neobratnost, ale upozornění, jeden z jeho příspěvků k potřebě „zachránit řeč“. Ale ačkoli se obává, že čas označí jeho knihy „za pouhopouhé romány, z nichž byla vypuštěna dějová složka“, a že se tedy bude muset nakonec smířit s tím, že opravdu není „nic víc než romanopisec, který neumí a nechce psát příběhy“, právě jako romanopisec si počíná, díky přimknutí k jeho poetice uniká „utonutí v močálu abstrakce“, využívá jejích možností včetně střídání vyprávěcí osoby a vkládání příběhů do hlavního proudu vyprávění o výslovně risknantním přenosu psychoanalýzy do sociologie; takovým vloženým příběhem je v kapitole Melancholická éra scifi povídka Emergon, jaká by mohla vyjít (jak tomu u některých románů bývá) i samostatně; a píše-li v kapitole Přenos a kultura o sobě „pro nás esejisty, kteří máme pronikat tam, kam se věda neodvažuje nebo na to zatím nemá metody..., mohl rovnou napsat: „... pro nás romanopisce.“
   Stern předobře ví, jak pronikavé poznání z oblastí, kam se věda neodvažuje, už dávno a stále přinášejí romány. Některé jmenuje, mezi nimi také Kunderovu Pomalost, a mohl by při své analýze „typického totemu v kultuře Západu“, automobilu, navázat už na román Výbušný zlotvor, v němž Jaromír John jasnozřivě rozpoznal, co automobil bude znamenat a co Stern označuje slovy „totemické zvíře našeho světa“, požívající dneska „nejen symbolické, ale i mocenské ochrany totemu“. Ve své poslední esejistické knize Opona Milan Kundera soudí o románu, že „nám zůstal jako jediná pozorovatelna, z níž se dá obsáhnout lidský život jako celek“. Jan Stern ve své poslední esejistické knize přímo románového spádu a obzíravosti nahlíží naši současnou západní společnost tak, aby ji za pomoci psychoanalytických zkušeností s jedinci obsáhl jako celek.
   A tak, milý Jene Sterne, vítejte ve výsostném společenství romanopisců a už prosím nikdy nepište „jako pouhý romanopisec“; být dobrým romanopiscem doby je víc než... Ale to přece znáte: případ Balzac.
   K romanopiseckému umění patří nadsázka a také mystifikace i rozmarné pokoušení a zkoušení čtenáře, a tak to, co by v učeném pojednání byl prostě malý kaz, může být malý atentát na čtenářovu paměť. Tu mám na mysli třeba váš výrok „´što róbiť´, jak praví klasik“, protože samozřejmě víte, že originál toho titulu zní „što dělať, nebo vaše datování výroku o spisovatelích jako svědomí národa do šedesátých let, ačkoli jako nenový, leč aktualizovaný zazněl už na jaře 1956. Čtenář takové nepřesnosti mívá vlastně rád: když je odhalí, vylepší si sebevědomí. Které to potřebuje, když mu autor imponuje takovým obecným rozhledem a tak hlubokým zasvěcením do svého hlavního oboru, jaké vyznačuje znalce psychoanalýzy Jana Sterna.
   A nic ať si autor nedělá, namítne-li mu čtenář, že třeba poznámka v kapitole Osudy pudu v kultuře o tom, že „kdyby si český člověk mohl být opravdu jistý, že jeho sámoška ho neochuzuje o žádnou barvičku západoněmeckého supermarketu, nikdy by se bojem za jakousi ´demokracii´ neobtěžoval“, není zcela přesvědčivá: v jugoslávských městech měly supermarkety čtyřiadvacet hodin denně otevřené a zářící všecky barvičky, všecko zboží i tisk z celého světa, Jugoslávci mohli cestovat téměř stejně snadno jako občané západoevropských zemí, a přece se našel způsob, jak jugoslávského člověka přiměli, aby se obtěžoval bojem, v němž přišel o těžce vybojované sociální jistoty a někdy dokonce o život.
   Ani romanopisec zkrátka nemůže být prost všech iluzí. Hlavní je, že to ví a že umí přenést na své čtenáře poznání, že „pád iluzí je to nejcennější na celé naší krizi“ a že „od něho se musíme odpíchnout.“



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)