Patřil jsem kdysi k těm, kdo blízko Jindřišské věže v centru Prahy volal s jinými mladými, snad i z nerozvážnosti mládí: „Císař na Hrad!“ Ale byl jsem nakonec spokojen, že prezidentem republiky byl tenkrát zvolen armádní generál Ludvík Svoboda. Vždyť politika v tom i jiném případě pro jednoho i pro druhého, jak se i dneska zřetelně ukazuje, byla vždycky velmi kluzkými parketami.
Za několik týdnů poté, den po 21. srpnu 1968, jsme rozdávali zhruba na stejném místě, kde jsme volali, abys byl prezidentem, před budovou ÚV ČSM na tehdejším Náměstí Maxima Gorkého, odznaky na klopu s tvým, Svobodovým, Dubčekovým portrétem a nevěděli jsme, že obojí nám může být a bude přišito na triko jako přestupek. Neboť mnozí z těch, kdo si odznáček tehdy od nás připevnili na klopu, jej s odstupem necelých dvou let použili jako corpus delicti o naší oportunistické a nepřátelské pozici a mávali jím nám i všem před očima.
Byla to doba vyvrácená z kloubů. Nadlouho pro tebe a pro mnoho našich spoluobčanů.
Jednou jsme se pak v sedmdesátých letech potkali v pražské Železné ulici, podali si přátelsky ruku a opět se opakovalo totéž, co se stalo poté, když jsem v roce 1968 rozdával tvůj odznáček. Toho, který nás při tom viděl, dodneška neznám a je mi lhostejný, ale „ucho vlasti“ bylo nevěřícně při tom. Jiní se asi určitě báli tvého rozumu. Po roce 1990 jsme se scházeli již mnohem častěji a vyměňovali si své pohledy na svět kolem sebe.
Poznal jsem tě jako neobyčejně vzdělaného, laskavého a moudrého člověka, s nejhlubším vybavením poznání o světové, evropské a české a slovenské kultuře a umění. Dokonce jsme vedle sebe zahajovali bezpočet výstav malířů a sochařů, kteří patří k výkvětu lidského konání.
Jednomu z nich, akademickému malíři Jiřímu Mádlovi z Houserovky u Pelhřimova, kterého jsem k tobě přivedl a ty jsi mu začal být laudátorem při jeho představování široké veřejnosti, se tímto seznámením naplnil sen o existenci opravdového českého vlastence, humanisty a velkého českého intelektuála, jakého si pro svůj umělecký život vždycky představoval a trochu i vysnil.
Byl jsem rád, že jsem tebe a tvoje dílo mohl představit při udělení Ceny Daniela Strože a Unie českých spisovatelů.
Byl jsem moc zklamán, když se o tebe, milý Čestmíre Císaři, předevčírem otřel slovy o zlomené páteři televizní moderátor Jakub Železný, když rozvíjel své krátkozraké úvahy o cestě, která vedla Václava Havla na Pražský hrad. I o té letošní silvestrovské a novoroční půlnoci bych tě mnohem raději než kohokoliv jiného spatřil s novoročním přáním k národu, než toho, kterého nám vládci veřejnoprávní České televize představili.
V tyto chvíle jsem nemohl opomenout naše procházky po berounském náměstí, když jsi se mně svěřoval se svým působením v diplomacii po roce 1989, kdy jsi působil jako československý velvyslanec v Radě Evropy, a byl jsi, jak se dneska ošklivě říká, sice jenom málokrát, ale přece „úkolován“, abys neopomněl obstarat nějaký ten metál nebo čestný doktorát pro nového mocipána.
Snad i tato životní zkušenost tě nakonec vedla k tomu, že jsi nám napsal dvě nesmírně zajímavé knihy; ta nejtlustší se jmenuje Paměti – Nejen o zákulisí Pražského jara, a ta pro mne nejoblíbenější Moji českoslovenští presidenti.
Kolikrát si beru k sobě a opakovaně čtu tvoje slova, která jsi mi napsal, když ti bylo pětaosmdesát, a já je ještě nikdy nikomu nedal ani přečíst, protože jsem si myslel, že jsou až příliš vnitřním osobním vyznáním a nemají sloužit jiným očím; ale už vím, že jsem mýlil:
„…Táta mi kdysi jako studentu v Dijonu (1938) napsal, že než se naděješ, bude tu stáří, a to mu bylo, veteránu 1. války, ani ne 50 let. Einsteinova relativita funguje přeneseně i na člověka. Jsem rád, že jsme si blízcí, filozofií aktivity života, která generuje optimismus, ale nemíří k sobectví, nýbrž k solidaritě, ne k mamonu, ale ke kultuře, spjaté s etikou. Vyšel jsem v mládí z TGM a francouzských encyklopedistů, z evropské univerzality vzdělání, z internacionálního humanismu, zůstal jsem demokraticky orientovaným socialistou, nemohu jinak. Co mě děsí, je nebezpečí debilizace nových generací, jednak mediální lžimanipulací, jednak reklamním konzumerismem, jednak cynickým byznysem a jiným importem z USA. Příkazem se stává obrana tradic Evropy od antiky po dnešek v tom, co naplno ještě žije nebo aspoň doutná.“
Díky ti milý a vážený pane, bratře, soudruhu Čestmíre Císaři, za to, čím jsi stačil obohatit náš život.
Nejvíce ze všeho mne povznáší tvůj charakter, humanistická mravnost, optimismus a laskavost, touha po dosažení pravdy, kterou jsi nezradil a dal nám všem své usilování za nehynoucí příklad.
Díky, velké díky! A přeji ti hlavně uspokojivé zdraví!
Předneseno na oslavě, kterou uspořádala Společnost Ludvíka Svobody 4. ledna 2010 v Domě armády Praha v pražských Dejvicích u příležitosti 90. narozenin svého člena a českého politika PhDr. Čestmíra Císaře. Hlavní projev přednesl prof. JUDr. Václava Pavlíček, DrHc., předseda Nadání Marie, Zdeňky a Josefa Hlávkových. Jubilantovi popřála k narozeninám i prof. Zoe Klusáková a ak. malíř Rudolf Riedelbauch.
Autor: ZDENĚK HRABICA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)