Mám před sebou článek Petra Uhla »Jen si tak trochu kopnout« z Práva dne 2. ledna 2010. Neznám zákulisí rozmanitých akcí kolem převratu v listopadu 1989. Neumím proto dešifrovat narážky autora článku na to, že se »nepokračovalo v obnově vlády práva«, jako by to zavinili komunisté. Tehdejší? Čím a jak? Názory těch dnešních přinesly Haló noviny z 30. prosince 2009, pod titulem »Šílený pardon kriminálníkům«. P. Uhl je rezolutně odmítá, amnestii hájí i nadále na základě ideje, že každý trestní proces v minulém období byl víceméně poznamenán »soudně stranickou svévolí«. Nevím, jak to tenkrát mezi koryfeji »svobodné a humánní spravedlnosti«, kolem Václav Havla, bylo. Vím však, že velkoplošnou amnestii lze stejně málo hájit, jako kolektivní vinu nebo kolektivní nevinu.
   Na apriorní předpoklad nezasloužené perzekuce minulým režimem a následné hromadné propouštění vězňů na svobodu doplatil nejeden nevinný člověk. Doplatila na ně i posluchačka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Všestranně nadaná a svědomitá studentka, přišla osudného dne, jako každé ráno, do ještě prázdné budovy fakulty, protože ze svého mimobrněnského bydliště dojížděla s větším časovým předstihem. Zašla na toaletu, aby se po cestě upravila. Ale tam již číhal na svou oběť amnestovaný delikvent. Brutální vražda. Zmařený nadějný život. Zoufalí rodiče a sourozenci. Otřesení spolužáci a učitelé. Temný stín pokryl celou školu. Nadlouho. V paměti svědků natrvalo. A tohle chce pan Uhl hájit?




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)