Karel Sýs, jemuž nemohou upřít velký básnický talent a význačné místo v české poezii od roku 1969, kdy knižně debutoval, ani jeho nejzavilejší nepřátelé, ačkoli se o to už dvacet let v potu tváře pokoušejí, plete se v posledních letech některými svými knižními pracemi stále častěji do řemesla historikům a přispívá k hlubšímu poznání českých dějin minulého století. To udivuje jenom dobráky, kteří nečetli pozorně jeho básnické sbírky a nevšimli si přísně historického zření v jeho verších a oné metodičnosti, jaká se žádá obvykle a právem od badatelů, ale vůbec nepřekáží dílu básnickému; neboť básnictví právě tak jako bádání se živí smělou fantazií a míří k objevům.
Potvrzuje to i Sýsova kniha PRAHA ZEDNÁŘSKÁ (na obálce – ne však na titulním listě ani v tiráži - s upřesňujícím podtitulem Historie zednářství v Čechách; BVD, Mnichovice-Čechtice, ve spolupráci s Futurou, Praha; 2009). Když jsem se dal do četby jako obvykle zprostředka a na přeskáčku (takto vpadnout do knihy in media res se osvědčuje, nutná druhá, už důkladná četba dobré knihy pěkně popořádku od začátku do konce pak nenudí, pole knihy je už zorané a připravené jako půda na jaře po podzimním porytí), říkal jsem si, že se budu muset podívat po zednářích v Sýsových raných sbírkách, už tam určitě jsou. A když jsem pak četl knihu řádně od Úvodu po Obsah, hned na straně 13 jsem zplakal nad nápadem: Sýs mi tam vzal vítr z plachet: ocitoval ze svých básní hned tři místa, kde se mihly zednářské komnaty (1969), kde na něho mávaly tajemné značky hluchoněmí anebo zednáři (1977), a kde zaznamenal (roku 1986) na lhotákovské obloze svobodné zednáře vesmíru.
Takže ta jeho Praha zednářská nespadla z nebe, byla počata, aniž to básník tehdy tušil, už v době jeho debutu. „I já jsem byl zasažen touhou po tajemství,“ přiznává teď básník v knize, s níž přichází v čase, kdy vrcholí globální konjunktura zájmu o svobodné zednářství. Sýsova kniha vyšla v září 2009 – a 17. září 2009 jsme četli v MF Dnes o tom, jakého ohlasu se ve světě dostává novému bestselleru Dana Browna Ztracený symbol, kde postavy luští tajemství svobodných zednářů. Sýsova kniha nebeletrizuje, naopak: shrnuje a s cílem dobrat se podstaty, proměn a různotvarů pozoruhodného fenoménu třídí až neuvěřitelné množství zpráv, soudů, fám a mýtů, vyhledaných v knihách a také časopisech dávno zapadlých, důvěryhodných i obskurních. A při všem tom třídění a klasifikování Sýs nezapírá v sobě básníka s mimořádným smyslem pro humor i pro přesné pojmenování: třeba Mozartovu Kouzelnou flétnu označí za „jakousi hudební příručku pro začínající zednáře“.
O svobodných zednářích vím příliš málo, než abych mohl posoudit, kde jim (a kterým z nich) Sýs přeje víc, než si zasluhují, nebo kde jim (a zase kterým) snad křivdí. A tak jen žasnu, co vše se dovídám: jak mnoho znamení jejich díla a dějin je po Praze rozeseto a jak dlouhé jsou výčty význačných osobností, o mnohých z nichž jsem neměl tušení, že byli zednáři. Tu a tam mě napadlo, že by možná bylo kratší vyjmenovat velikány, kteří se svobodným zednářstvím zaručeně nikdy nic společného neměli. Kdysi jsem postál v Brně na ústředním hřbitově u zednářského náhrobku Josefa Dobrovského, jímž u nás začíná často „nenáviděné“ kritické řemeslo, kterému jsem navždy propadl. Ale u Sýse nyní čtu i o svobodných (divně svobodných) zednářích pěkně zvrhlých.
A to je vedle zjištění, jak mnoho tvůrčích osobností bylo svobodnými zednáři, druhé důležité poznání, které Sýsova kniha bohatě dokumentuje: tak jako prakticky u všech duchovních, pracovních a společenských velkolepých a vynášených i zatracovaných hnutí a společenství ani u svobodných zednářů sama příslušnost k hnutí ještě nic ani nezaručuje, ani necejchuje.
Prahu má básník Sýs přímo v názvu esejistického Pražského chodce II (1988) a básnické sbírky s fotografiemi Františka Dostála Praha zezadu (1999), ale uvnitř málem ve všech knihách (to by byl objemný svazek, dát všecko Sýsovo básnické poznání Prahy dohromady, vždyť by v ní nesměla chybět téměř celá tak naditá Kapsa!). Protektorátem ve fotografii (2006; většina snímků i textu z Prahy) a Prahou před sto lety (2007, rovněž s Milošem Heydukem, spoluautorem části fotografické) započalo Sýsovo systematické „naučné“ mapování Prahy v jejích historických proměnách; to pokračovalo Akcí Heydrich (2008) a nyní přineslo Prahu zednářskou, které už koncem roku 2009 dýchala na záda velká obrazová publikace Jak se bavila Praha. O ní až jindy.
Teď je totiž třeba konečně říci, co si plně uvědomujeme až nad ikstou Sýsovou „pražskou“ knihou. Tady jsme svědkem systematické tematické práce. Ano, sýs-tematické práce. Že jsme to nezaregistrovali dávno! Příjmení tohoto autora je první slabikou kvality jeho díla; napovídá význačnou vlastnost jak jeho poezie, tak jeho literatury faktu.
P.S.
Ačkoli si co Šaldův ctitel myslím, že dobrý kritik je zrozen k obdivu, a ne k slomkovitému pídění po pihách na kráse, nedá mi to nepozastavit se nad míněním, že „starej Procházka“ se předposlednímu císaři habsburské říše nezačalo říkat podle popisku Procházka na mostě pod fotografií, zachycující císaře, an se ubírá v červnu 1901 v čele slavnostních hostí na nový most u Národního divadla; to podle Prahy zednářské je prý „žel jen dobře vymyšlená legenda“, když přece ve Zlaté Praze je pod tím snímkem text Promenáda po novém pražském mostě. Nebylo od věci se podívat, co pod víceméně stejným obrázkem stálo v jiných tehdejších ilustrovaných časopisech, například ve Světozoru?
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |