Po mostě, nebo pod mostem?
Co si z toho vyberou naši krajané v zahraničí?
Rád bych se dotkl tématu mimořádně citlivého, utkaného z neurčitého pojmu politické korektnosti, obav ze zdravého smyslu a odmítání veškeré logiky. Chtěl bych zde pohovořit o národnostních menšinách, tedy lidech, kteří mají občanství země pobytu, avšak nereprezentují původní obyvatelstvo tohoto státu. V případě Česka jde o bývalé ruské, turecké, vietnamské, čínské státní příslušníky, kteří získali české občanství, stejně jako o Romy, kteří tady již dlouho žijí.
Nemohu mluvit o zemích, v nichž jsem nepobýval. Proto píši o tom, co vím, tedy o Česku, kde žiji již více než deset let. Jaký je přístup českého státu k cizincům celkově a k národnostním menšinám zvlášť?
Češi si přejí uchovat svoji kulturu, tradice svého životního prostředí, pro které je příznačná velká míra předvídatelnosti. Proto má český stát zájem na integraci a asimilaci cizinců a národnostních menšin.
Ale jaký zájem hýbe přistěhovalci?
Když se rozhodnou k pobytu v jiné zemi, hledají zpravidla lepší životní podmínky: větší pocit svobody, lepší plat, kvalitnější zdravotní péči... Zkrátka, táhne je to k lepšímu. Ovšem toto „lepší“ nespadlo z nebe, nýbrž bylo vytvořeno prací mnoha pokolení místního obyvatelstva. Proto se mi hnusí lidé, žijící v cizí pro ně zemi, kteří požívají veškeré její výsady a přitom neustále spílají místním občanům, haní jejich zákony, tradice a zvyky. Je namístě se zmínit, že nic jim nebrání nasednout do letadla a po několika hodinách, strávených na komfortní palubě, zase přičichnout k rodné hroudě.
Jinými slovy, jestliže český stát (vlastně nejen český) má zájem na uchování dominantní role své kultury a na asimilaci cizinců, pak přistěhovalci si mnohdy kladou zcela protikladný úkol. Imigranti se snaží udržet si svoji kulturu, to znamená, že fakticky stojí v opozici k hlavnímu kulturnímu proudu země, k obyčejům a mentalitě původního obyvatelstva.
Strach, nejistota, nepochopení a neznalost místních zákonů a kulturních tradic nutí imigranty držet pospolu, žít v komunitách, kde se přirozeně nebo uměle dodržují obyčeje jejich mateřské země.
V důsledku této dobrovolné izolace vznikají čínské, ruské, turecké, vietnamské čtvrtě... Do nich se uchylují lidé, hledající duchovní pohodu, především ti, kteří kvůli řadě příčin nechápou svou novou vlast, podvědomě se jí obávají, a proto ji nemají rádi. Zdaleka ne každý z nich má odborné nebo alespoň střední vzdělání a tedy i příslušnou kulturní úroveň, proto v podstatě nemají co uchovávat. Hovoří-li o zachování své kultury, nesnaží se ve skutečnosti udržet si nic víc nežli svůj obvyklý řád, zvyky a způsob života přivezený ze své původní vlasti. Ironií ale je, že jim tam dobře nebylo!
Tato setrvačnost vědomí je nesporným morálním defektem. Je to jako nemoc, kterou silní jedinci zdolávají, kdežto slabší ji nezvládají. Tito „cizáci“, kteří z vlastní vůle chtějí nekonečně dlouho zůstat takoví, jací jsou, by mohli dokonce vyvolávat soucit, pokud by jejich chování nezpůsobovalo majoritní společnosti citelné nepohodlí.
Místní lidé jen nevěřícně kroutí hlavou, když vidí, jak imigranti přecházejí ulici na červenou, přijíždí v noci k činžáku autem a mají puštěné rádio na plné pecky, nedodržují diskrétní zónu v bance. Podobné chování vnímají oprávněně nikoliv jako projev jakýchsi národních zvláštností, ale jako prachsprosté porušování ustálených norem a pravidel slušného chování a vzájemného respektování. Lze se vsadit, že Čech zvyklý dodržovat zákony nikdy neocení opilou rvačku cizinců jako projev věhlasné „široké ruské duše“. Stejně tak nespatří v kočovném zvyku vyhazovaní smetí z oken svérázný národní kolorit. Nemají to rádi Němci, nemají to rádi Angličané.
Mimochodem anglické slovo „alien“, které díky hollywoodským filmům vyvolává jednoznačnou asociaci s krajně nesympatickými mimozemšťany, má hlavní význam „nenaturalizovaný cizinec“, ale také „cizí, nepřátelský“.
Možná, že tiché ženy, zahalené v muslimských burkách, neruší poklid lázeňských Karlových Varů, avšak i tento jev nevidí místní občané jen jako bezpečnou exotiku. Zejména proto, že mají ještě v čerstvé paměti obrázky masových demonstrací ve Francii kvůli zákazu nosit ve školách muslimský šátek nikáp, a rovněž výsledky nedávného referenda ve Švýcarsku, kdy se většina občanů postavila proti výstavbě minaretů v zemi. V cizím, neznámém se může skrývat hrozba. V Evropě se stále více prosazuje názor, že tolerance, snášenlivost vůči různým aliens má své určité hranice, jejichž překročení je nebezpečné. Není možné rozbíjet evropskou kulturu, k čemuž je zneužívaná evropské demokracie.
Ještě jednou chci zdůraznit: existuje pojem „dominantní kultura“ a název země, například, Deutschland – znamená „země Němců“. Ano, Němců! A Česko je v první řadě zemí Čechů!
Existují národní komunity, které oplývají penězi a mohou si dovolit třeba postavit svůj modlitební dům vyšší než je chrám sv. Víta v Praze, avšak musí to stát povolit jen proto, že je demokratický? Porušování rovnováhy kultur může být nanejvýš nebezpečné.
Národ má právo obhajovat svoji kulturu a stát je povinen hájit svůj národ. Je povinen! Nezhostí-li se své úlohy sám, lid brání svoji kulturu i bez něj, tak, jak to umí.
Pro ty příslušníky národnostních menšin, kteří pochopili, že nelze žít v zemi v nesouladu s majoritní společností (a takové také jsou), může integrace do dominantní kultury probíhat cestou benevolentního vysvětlování a postupného osvojování si jejích základů: studia jazyka, dějin, objasnění a popularizace tradic. Právě takový přístup povzbuzuje český stát: nejenže nebraní uchování kultury národnostních menšin, ale i reálně ji podporuje.
Kupříkladu Svaz ruskojazyčných spisovatelů v České republice již tři roky po sobě dostává od pražského magistrátu finanční pomoc na podporu a rozvoj ruštiny, mj. na vydávání literárního časopisu Pražský grafoman. Na druhé straně Svaz ruskojazyčných spisovatelů, který tento časopis vydává, publikuje v něm díla nejen ruských autorů, ale i českých, dává prostor překladové dvojjazyčné tvorbě.
Nabízí se otázka: A co Rusko? Jaké stanovisko v otázce zachování ruské kultury mezi emigranty zaujímá ruský stát?
Jako postačující odpověď ocituji část informačního dopisu, který rozeslali pracovníkům ruskojazyčných sdělovacích prostředků v zahraničí organizátoři 2. Mezinárodního mládežnického fóra Sankt-Petěrburg – mladí krajané: Mosty spolupráce ve 21. století. Tady je: „Mladí krajané v cizině představují jednu z nejdůležitějších současí ruského zahraničí. Na rozdíl od příslušníků starších generací se nemohou opírat při součinnosti s Ruskem o vlastní životní zkušenost a formují své představy o Rusku na základě vlivu rodičů a médií. Je pro ně těžší vzdorovat asimilačnímu vlivu okolí z hlediska zachování národní identity“. Nebudu se přít s tímto hodnocením situace, ale rád bych upozornil čtenáře na konkrétní výzvu: „vzdorovat“!
Země, kterou její bývalí občané opustili kvůli získání nové vlasti, má zcela pochopitelně zájem na tom, aby v emigrantských komunitách v zahraničí spatřovala svůj předvoj. S použitím dostupných pro něj prostředků se snaží opuštěná země působit na emigrantskou komunitu, aby uchovávala duchovní spojení, kulturní tradice, a uplatňovala na něj takto svůj vliv. I takový postup je přirozený a legitimní. „Mosty spolupráce“ mezi státy jsou potřebné a důležité, o tom není sporu, avšak emigranty, kteří nezvolili svoji stranu, mají velkou šanci, že se ocitnou... pod mostem.
Evropská demokracie poskytuje nám, přistěhovalcům, možnost uchovávat a rozvíjet svou kulturu, avšak má to své meze – pokud nezačne překážet původnímu obyvatelstvu. Poslední dobou se zřetelně rýsuje tendence oslabení vlastní kultury evropských států, které jsou jakoby zhypnotizované mantrou „politické korektnosti“, ale časem se situace může změnit. Je možné, že emigranti, kteří se chytají včerejšího dne, budou muset periodicky přehodnocovat své národní statky, aby se ruský, turecký, vietnamský či čínský „předvoj“ v tomtéž Česku nestal slepou uličkou kulturní evoluce?
Jestliže si emigranti a jiné kategorie cizinců budou lépe uvědomovat svou roli v zemi pobytu, pak z toho budou mít prospěch nejen místní občané, ale i sami přistěhovalci.
Autor je prezidentem Svazu ruskojazyčných spisovatelů v ČR
Autor: SERGEJ LEVICKIJ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |