Velmistr na Hradě

   Už za první republiky vzrušovalo fantazii tehdejších konspirologů i médií členství ministra zahraničí a později prezidenta Edvarda Beneše v zednářské lóži.
   Zajímavým případem se v nedávné době zabýval i historik Radomil Šolc. Z jeho studie smíme ocitovat:
   „Jako ministr zahraničí, při zrodu státu 34letý, brzy nato volí za svého tajemníka konzula Jiřího Sedmíka, sociálního demokrata s tragickým koncem: neprchl s Benešem před nacistickou okupací a je nakonec v Berlíně popraven.
   Ale zatím je pozdní léto 1926, kdy Sedmík se svým ´šéfem´ filozofuje a ukazuje mu klady zednářských myšlenek, v duchu doufaje, že Beneš, coby nový bratr, by hodně znamenal jak pro myšlenku samu, tak pro případnou finanční podporu. Ale věc nemohla být tak křišťálově čistá: Beneš měl osobně hluboko do kapsy - od třiadvacátého roku dostával ještě čtvrtletně bokem od Masaryka ze zahraničního fondu 120 000 Kč a jeho členství nemohlo nakonec být víc než papírové. Nemůžeme se divit: ministr zahraničí přece nemohl měsíc co měsíc sedávat s bratry v chrámu, když jeho pracoviště bylo po světě a navíc spolubratry mu byly osoby nižšího postavení a mnohdy i jiného světonázoru, byť byli mnozí z nich i prominenty státu.
   Sám si vzpomínám na jednu veselou příhodu ´z natáčení´, týkající se spořivosti pana ministra.
   Naším rodinným přítelem byl taky Edák - tak ho alespoň oslovovala jeho manželka - malíř Eduard Demartini (1892-1961). Strávil s Benešem mnohou zednářskou sedánku, tuším, že v jeho bubenečské vile Na Zátorce, kde hostitelkou jim byla paní Hana. Vyprávěl, že k večeři jim byly podávány párky. Srovnejme to s dnešními hody - jak je známe i z televize - politiků a takypolitiků, umělců a takyumělců.
   Tajemník Sedmík nejprve musel rozptýlit jisté Benešovy obavy. Píše o tom:
   ´...Čeho se však trochu bojí, je rituál, o němž nemá jasné představy a já mu v té věci nevykládám, poněvadž nechci říci příliš mnoho...´
   Pak přichází 15. listopad 1926 a Beneš vskutku podává přihlášku. Píše v ní o svém protirakouském postoji krásným citátem:
   ´Národy nedoplácejí za odhodlanost svých mužů, nýbrž za slabost a neprozíravost.´
   Sedmík tedy svým řečnickým umem ministra zahraničí přesvědčil. Vždyť jeho spolubratry měli být, mimo jiné, i Jan Masaryk a (již nežijící) Milan Rastislav Štefánik. Jen Tomáš Garrigue odolával. Zde vizme výňatek z jeho názoru z roku 1912:
   ´Zednářství svým způsobem není nic jiného než organizovaným spolčením humanitním a osvícenským, v Anglii směru deistického... V každém ohledu je zednářství dnes zastaralým; vykonalo mnoho dobrého, ale dnes nemá již značného významu...´
   Beneš píše dále, že se zednářstvím zabýval již od doby studií. O své záslužné činnosti v boji o naši samostatnost se zmiňuje jen náznakově. Končí odvoláním na své přátele (rozuměj zednářské, pozn. ks): Přemysl Šámal, kancléř Masarykův, za protektorátu popravený; Josef Schieszl, přednosta politického a legislativního odboru Prezidentské kanceláře, stranicky sociální demokrat; a posléze generál Jan Syrový, kterého Beneš nechal po válce odsoudit na 20 let. Milost mu dal až po 13 letech kolega, komunista Antonín Novotný.
   Celá přihláška je velmi rozsáhlá, filozofická. Cituji z ní stručně jen několik myšlenek:
   ´Každý čin člověka, každé jeho slovo mělo by být v harmonii s jeho povinnostmi a city současně a jeho Já, k národu, k lidstvu. Také k Bohu... Humanita je nejvyšší mravní ideál, jejž člověk jako člověk může míti, s nímž žije poté celý svůj život jako radostnou povinnost... Vlastenectví je mi láska ke kultuře národa vlastního a respekt ke kultuře národa druhého... Člověku každé tvoření působí štěstí, především je-li spojeno s povinností... Zednářství prosazuje humanitní ideál, takže u nás vykonává své všelidské úkoly zmnohanásobeně, zesíleně...´
   A tak dále, a tak dále.
   Příští měsíc, při své zdravotní dovolené v Nizze, píše svoji ´Závěť Edvarda Beneše´ (rozuměj zednářskou závěť, pozn. ks). Je tentokráte velmi krátká:
   ´1. Čím jste povinen sám sobě?
   Dbát o to, aby zůstala po mně památka čestného člověka, jenž konal celý svůj život svou povinnost, již mu ukládá správně chápaný ideál lidství.
   2. Čím jste povinen vlasti?
   Věnovat jí během celého života všecky své síly, schopnosti a práci.
   3. Čím jste povinen lidstvu?
   Být takovým člověkem, aby na konci života bylo možno říci: Byl to člověk dobrý, čestný a konal vždy své povinnosti lidské.´
   Přitom se mnohým bratřím z lóže Jana Amose Komenského celé jednání nelíbilo. Proč: hledající je sice chytrý, poctivý, ale pro svoji stranickost nedokonalý člověk, a proto ´Benešova silná individualita mohla by strhnout jednostranně celé zednářstvo´, byť slibuje, že vzhledem ke svému vysokému postavení ministra zahraničí se v něm nebude ucházet o žádné vyšší postavení. Naproti tomu někteří zase tvrdili, že ´Beneš bude v historii jedním z největších postav a jeho nepřijetí by bylo neospravedlnitelné´.
   Proto mu byla v prosinci - písemně - zvýšena mzda (rozuměj postup do vyššího stupně, pozn. ks) a udělen stupeň tovaryšský a v lednu 1927 již mistrovský. Přesto se tento urychlený ceremoniál - za přítomnosti jen vybraných bratrů - Benešovi nehodil a nakonec byl blahovolný postup lóže všeobecně odmítnut.
   Přitom tu bylo v pozadí ještě něco. Předně strach z ministrovy všemocnosti, a dále - bratři byli většinou národní demokraté a v Benešovi, jako národním socialistovi, byť ne příliš skalním, viděli silného zástupce nežádoucí levice. Přesto po rozsáhlých jednáních byl do lóže přijat dne 19. února 1927. Stalo se tak v ateliéru proslulého malíře Viktora Strettiho (1878-1957). Přitom bylo opět zdůrazňováno, že členství neznamená pořádání banketů výlučně pánského klubu, ale práci pevných, nebojácných a ideově sjednocených mužů.
   Tovaryšem a mistrem se Beneš konečně stal předpisově v prosinci a pak lednu 1928. Jen mu byl odepřen projev, který by vzhledem k předpokládané političnosti, zde míněno poklonkování tzv. Hradu, nepůsobil dobře na polovinu národa a ani v zahraničí. Mělo se tím dokázat, že ´Beneš není všemocným´, jak v soukromém dopisu napsal Jiří Sedmík (1883-1942), jeho osobní tajemník, přivádějící ho v řady zednářů.
   Na Benešovo povýšení se měl dostavit sám velmistr Velké Lóže československé, prof. Ladislav Syllaba (1868-1930), ´hradní lékař´. Ale pro nemoc se omluvil písemně s dodatkem:
   ´...Svým životem a působením jsi již dokázal skvělé dílo zednářské. Těším se, že Ti budeme v našem svazu každý podle svých sil nápomocni...´
   Přes výhrady dříve zde uvedené Beneš vykonal pro zednářství hodně, dílem jistými finančními subvencemi a poté pomocí při založení Velelóže Pravda vítězí v roce 1928. Ale přesto se v zednářském prostředí necítil spokojen; způsoboval si to částečně sám. Vzhledem ke své práci se na společné činnosti příliš nepodílel, zejména vynechával vzájemná setkání.
   Na druhé straně přijetí mezi zednáře jeho postavení v zahraničí, zejména ve Francii, posílilo. Například mu zde byla předána jména více jak 120 politiků-zednářů, na které by se mohl vždy obracet. Přitom rozmrzelý mezizednářskými spory pak odmítal čestná členství v zahraničních lóžích, zejména spory v uznávání a neuznávání Velkého architekta, spory kolem Bible a dalšími. Zde poznamenávám, že Beneš byl katolíkem jen matrikovým a církev nade vším zavírala oči, zejména nad jeho příslušností k zednářství.
   A jak bylo poté? Jméno prezidentovo se tu jen mihlo.
   Mám před sebou spis Exil československého zednářství v Londýně za druhé světové války. Za hranice tehdy odešlo asi 200 zednářů, když byly lóže dobrovolně ukončily svoji činnost. Jejich poválečné obnovení pak navazovalo na Benešovu teorii kontinuity Československa.
   Z dílčích poznámek víme, že z uvedených dvou set v exilu pracovalo jen padesát bratří. Jejich činnost byla umožňována prostřednictvím Velkého Mistra Vladimíra Klecandy (1888-1946), člena londýnské Státní rady, podporou Benešovou a Jana Masaryka.
   Tož tolik o muži, kterého jeho obdivovatelé nazývají Budovatel.“

   Beneš se k zednářství otevřeně hlásil, například ve svých Pamětech:
   „Hledal jsem a později pěstoval, až do konce války, styky s třemi nejdůležitějšími činiteli. svobodným zednářstvím, Ligou pro lidská práva a Francouzskou socialistickou stranou. Přístup do zednářských kruhů byl mi umožněn několika pařížskými krajany a jihoslovanskými členy lóží; měl jsem příležitost vyložit v některých naši věc a získat pařížské zednářské prostředí.“
   Na prvním místě by jistě musel jmenovat generála Štefánika.
   Edvard Beneš se stal zednářem v sobotu 19. února 1927 v 18.15 hod. v lóži Jan Amos Komenský. Rituál proběhl zřejmě v ateliéru malíře Viktora Strettiho, Riegrovo nábřeží č. 10. s ohledem na vysoké postavení „hledajícího“. Mohlo by mu připadat trapné ukazovat se s vykasanou nohavicí a v jedné pantofli před tolika bavícími se spolubratry?
   Do 2. stupně – tovaryšského byl povýšen 20. prosince 1927, do 3. mistrovského stupně 3. ledna 1928. Zachoval se jeho zednářský diplom i s „oblíbenou“ chybou v křestním jméně: Eduard.
   Veškerá protizednářská propaganda tvrdila a tvrdí dodnes, že obdržel nejvyšší stupeň 33., ale doklady neexistují. Je to pravděpodobné – koneckonců byl ministr zahraničí a poté prezident a čert, jak se říká, vždycky přihazuje na větší hromadu.
   Z jeho blízkých přátel a kolegů byl zednářem kromě Jana Masaryka ještě pozdější ministr zahraničí Dr. Kamil Krofta a odborový rada v ministerstvu zahraničí Jiří Sedmík, který vlastně Beneše k členství přivedl.

   Kromě tří stupňů „modrého“ zednářství může zednář usilovat o postup až do 33. stupně (skotský ritus starý a přijatý), ale některé rituály mají 90 a dokonce 96 stupňů (spojený rituál Memfis-Mizraim).
   Například Velká Británie si potrpí na tajemství. Kromě Velké lóže tu existují: Vyznamenaní zednáři, Námořníci Královské archy (velmistr přijímá jméno Noe), Královští a Vybraní zednáři, Templáři, Konstantinův červený kříž, Růžový kříž, Řád Tajemného učitele...
   Ale to jen tak mimochodem.

   Edvard Beneš 2. února 1928 proslovil přednášku o zahraniční politice v pražské německé lóži Harmonie (sídlila v Nekázance v domě U křížku – v říšskoněmeckém klubu), což neuniklo pozornosti profánního světa. Podpořil tím česko-německou vzájemnost v duchu zednářské zásady „sbližovat lidi, jež život kdysi rozloučil“, což se ovšem nelíbilo ani českým nacionalistům, ani klerikálům.
   Lóže totiž sdružovala spíše nacionalistické Němce. Kdyby však vystoupil v některé z dalších německých lóží, strhl by se povyk ještě hlasitější, neboť ty zas měly ve svých řadách Židy. Inu, situace na draka!

   Vztah mezi zednářem Janem Masarykem a zednářem Edvardem Benešem byl ze strany našeho vyslance v Londýně více než neformální. Německá odposlechová služba zachytila například jejich telefonický rozhovor z 24. září 1938:
   Masaryk: „Pane prezidente, tady obdivují náš národ, bez třídních a stranických rozdílů.“
   Beneš: „Ano, ano.“
   Masaryk: „Obdivují disciplínu, krásu a poctivost našeho národa.“
   Beneš: „To je moc dobré. Je to pravda.“
   Masaryk: „Že vás mám rád, víte. Vyřiďte, že líbám Aničku a dávejte na ni pozor.“
   Beneš: „Ano. Neumíte si představit, co jsem si vystál.“
   Masaryk: „Ano, muselo to být zlé, ale vy přece ještě máte dobrý spánek?“
   Beneš: „Ano.“
   Masaryk: „Hlavní věc je dobře spát a udržovat v pořádku stolici.“
   Jindy zase na Benešovu otázku: „A co Angličané, jsou pevní?“ Masaryk odpověděl: „Jako úd starého muže!“

   Někdy v r. 1968 jsem v nakladatelství Mladá fronta navštívil – což jsem činil skoro denně – redaktora Vojtěcha Kantora, který seděl v jedné kanceláři s redaktorem poezie. Měl právě návštěvu – autora detektivních románů, jeho jméno jsem zapomněl (Hanuš?, Hora?). Údajně byl v týmu, který zatýkal Rudolfa Slánského (nebo snad K. H. Franka?). Vyprávěl Vojtěchu Kantorovi asi toto: Nyní se vynoří spoustu báchorek o zavraždění Jana Masaryka. My jsme však věděli, že šlo o sebevraždu. Masaryk navštívil Beneše v Sezimově Ústí, aby ho vyvázal ze zednářského slibu, neboť nechtěl vstoupit do poúnorové vlády, jak po něm Beneš naopak chtěl. Beneš ho však ze slibu nevyvázal a Masaryk spáchal sebevraždu zaviněnou střetem povinnosti se svědomím.
   Slánského zatkla skupina ve složení: Doubek, Košťál, Prchal a Čech. Bohužel nemám paměť na jména, ale myslím, že jméno našeho „informátora“ znělo jinak. Frankova zatčení se zúčastnil JUDr. Jan Hora, vyšetřovatel Masarykovy smrti.
   Zajímavé je, že Petr Kettner a I. M. Jedlička v knize Proč zemřel Jan Masaryk? (1990) líčí průběh schůzky v Sezimově Ústí (využívajíce svědectví Josefa Novotného, zástupce generálního tajemníka sociální demokracie a blízkého Masarykova přítele) téměř stejnými slovy, ovšem s vynecháním slova „zednářský“! Byl u Vojtěcha Kantora jeden z nich?
   Ivan Sviták v knize Veliký skluz tvrdí:
   „Všechna spojení Jana Masaryka se Západem byla sledována odposloucháváním telefonických rozhovorů a naslouchacím zařízením, zamontovaným jak na Hradčanech, tak v Černínském paláci. Bylo i ve vile v Sezimově Ústí, kde se konal poslední důvěrný rozhovor Jana Masaryka s Benešem, jehož obsah není znám.“
   A pak Velký Provokatér fabuluje:
   „Nemůžeme brát na lehkou váhu náznaky o konfliktu mezi britskou a sovětskou špionážní službou, k němuž došlo v Černínském paláci během kritické noci. Jestliže se tyto služby snažily ´unést´ Jana Masaryka, pak to zní jako příběh Jamese Bonda, ale takové pověsti kolovaly v Praze před tím, než se v literatuře zrodil agent 007. Moderní historie přesahuje imaginaci umělce. Deset let po Masarykově smrti vyjádřil Jindřich Veselý, člen vnitřního kruhu nejvlivnějších osob komunistické strany, překvapivý názor, že v kritickou noc se anglické komando pokusilo Jana Masaryka unést. Zajímavá teorie, přichází-li z nejvyšších kruhů československé tajné policie a od člověka, který věděl mnoho, daleko víc, než bylo prospěšné jeho zdraví... Brzy poté Jindřich Veselý zahynul – prý sebevraždou – a také skokem z okna. Hle, jaká podobnost.“
   Já jsem však bezděčně vyslechl informaci muže, který zřejmě obsah rozhovoru Beneše s Masarykem znal. A co když bylo všecko naopak? Co když Beneš Masaryka nevyvázal ze zednářského slibu a chtěl po něm, aby podal demisi, ale Masaryk přesto chtěl vstoupit do vlády? A spáchal sebevraždu zaviněnou střetem povinnosti odstoupit s touhou s takovou vládou si zavládnout? A byl potrestán vlastními lidmi?

   Vztahy mezi zednáři vůbec nebyly jednoduché.
    „Mandel jediný, který radí k tomu, abychom byli nepovolní. Je přesvědčen, že pak Francie do toho musí... Paul Reynaud živě s námi sympatizuje, ale je celkem pasivní. Blum úplně rozeklán, Herriot pasivní. Socialisté rozštěpeni, většina proti válce... U radikálů je to ještě horší, jedině aktivnější je Pierre Cot, ale jeho vliv je nevelký. Všechno by se obrátilo, kdyby nás Hitler napadl, ale to on sotva udělá.“ Tak hlásil 28. září 1938 pracovník čs. vyslanectví z Paříže o latentních příznivcích naší věci Hubertu Ripkovi, potažmo Edvardu Benešovi.
   Pak došlo k památné, dodnes zamlčované schůzce radikálních zastánců neústupnosti vůči Hitlerovi s Benešem. Více než naléhavě žádali, aby vláda odvolala souhlas s anglo-francouzským plánem, aby neustupovala, hranice nevydávala, případně o ně bojovala. K tomu měla posloužit nově ustavená silná vláda, složená z politiků, kteří mají důvěru lidu.
   Beneš byl zviklán, ale vzápětí se podřídil běhu událostí.
   Teprve v r. 1960 ve svých rukopisných pamětech o této schůzce referuje Dr. Vl. Klíma, blízký spolupracovník Ladislava Rašína, účastník osudové schůzky.
   Stanislav Berton v článku K případu Emanuela Moravce uvádí citáty z Deníku Karla B. Palkovského ze dne 23. října 1938:
   „2. října se shromáždili na Pražské radnici, za účasti primátora Dr. Petra Zenkla, který se měl stát předsedou revoluční vlády: Hubert Masařík, Emanuel Moravec, Josef Patejdl, Lev Prchala, Hubert Ripka, Ladislav Rašín, F. X. Šalda (sic!), Bohumil Stašek a jiní. Náčelník Hlavního štábu, armádní generál Ludvík Krejčí, byl pozván, ale nepřišel. Jmenovaní po vzrušené debatě došli k názoru, že na převrat bylo pozdě. Ripka, patřící tehdy mezi bojechtivé radikály, vykřikl: ´Beneše oběsit nebo zastřelit!´“
   Jít proti Benešovi se však nikdo neodvážil, ani generál Prchala, který prý celý zbytek života litoval, že „Beneše v září 1938 nezastřelil“. Situaci zhodnotil s hořkým realismem: „Čeští politici ztratili po mnichovské kapitulaci morální právo nutit nečeské národy do Československé republiky. Kapitulace zlomila morální páteř národa.“
   Petr Zenkl rovněž potvrzuje, že ho 2. října 1938 navštívil generál Prchala v doprovodu plukovníka generálního štábu Emanuela Moravce, aby ho získali pro svou akci.
   Ještě 5. října se v Jihlavě sešel Prchala s generálem Ingrem, který dostal úkol obsadit se dvěmi divizemi Prahu. Místo toho však šel na Hrad a plán prozradil. Za svou věrnost byl později odměněn postem velitele zahraniční armády, zatímco generálu Prchalovi Benešovi zmocněnci pohrozili smrtí, pokud se bezpodmínečně nepodřídí Benešově autoritě. Později se výhrůžky zmírnily, Prchalovi nabízeli peníze nebo profesuru na některé z jihoamerických vojenských akademií.
   Prchala byl nakonec degradován rozkazem ministra národní obrany Ludvíka Svobody jakožto zapřísáhlý nepřítel spolupráce se Sovětským svazem i za to, že „stál v příkré opozici i proti Benešovi a jeho koncepci zahraniční politiky“.
   Berton připojuje:
   „Mezi zastánce vojenského odporu patřil i Jan A. Baťa. Po mnichovské kapitulaci nazval Beneše do očí zbabělcem. Sdělení Aloise Pražáka, Baťova právního zástupce. Beneš se Baťovi po válce pomstil. Souhlasil s Baťovým soudem, odsouzením a zabavením majetku před zahájením tzv. Národního soudu. Beneš, jak řekl Smutnému, ´vůbec nedělal spravedlnost, dělal politiku.´“
   A pokračuje:
   „Kdyby přítomní (rozuměj na schůzce, pozn. ks) věděli, že Beneš poslal 15. září 1938, to jest před Mnichovem – bez vědomí vlády – ministra Ing. Jaromíra Nečase do Paříže a do Londýna, aby oznámil oběma vládám, že Beneš byl ochoten odstoupit pohraniční území s pevnostmi – bez boje, se vší pravděpodobností by prezidenta přinejmenším defenestrovali z okna Pražského hradu! Proč měly Francie a Velká Británie riskovat evropskou válku s nepředstavitelnými ztrátami na lidských životech, nepředvídatelným politickým poválečným vývojem a katastrofálními hospodářskými následky? S Benešovou tajnou nabídkou v kapse odjel britský ministerský předseda Neville Chamberlain do Berchtesgadenu na první schůzku s Hitlerem. Velký vyděrač nemohl uvěřit svým uším.“
   Takže žádné „Nebojte se, mám plán“, ani lidem vysmívaný „aeroplán“, nýbrž plán na osekání Československa suchou cestou.
   Pučisté sui generis se ovšem neodvažovali Benešovi na oči. Černého Petra si vytáhl Emanuel Moravec. Poslali ho na Hrad, aby právě on prezidentovi sdělil, že politici a vojáci v něj ztratili důvěru. Moravec se na Hrad dostavil údajně v plné polní a spatřil před sebou – podle vlastních slov – „raneček bídy“. Raneček se ovšem vzchopil a po dobrém či po zlém Moravcovi vysvětlil, že není jiné cesty. Teprve onoho dne se z Emanuela Moravce, vynikajícího vojenského odborníka a rytíře republiky bez bázně a hany stal nenávistný Eman Moravec agitátor, nejnenáviděnější plešatec národa.
   Nebyl ostatně sám. Profesor Jaroslav Stránský, majitel Lidových novin, vydal na telefonický pokyn Beneše (!) směrnici, aby tato hlásná trouba prvorepublikové demokracie otevřela novou éru česko-německého přátelství.
   Do Lidovek samozřejmě nepsal pouze Moravec. Již 5. října 1938 napsal jistý Petr Bílý (ve skutečnosti Dr. Jan Stránský, syn majitele novin) úvodník, kde se to říká naplno: „Nemůžeme-li zpívati s anděly, budeme výti s vlky.“ A tak vyli a vyli, až si uvili oprátku!

   Emanuel Moravec, do Mnichova blízký přítel zednáře Dr. Huberta Ripky, byl osobnost nestandardní či nadstandardní.
   Ještě krátce po 15. březnu 1939 tvrdil příteli generálu Jaroslavu Hrbkovi: „Uvidíš, že ještě jednou budeme bolševickými komisary na Suezu“!
   Básník a vojenský lékař Jaroslav Durych ironizoval v katolickém Akordu Čapkův odpor proti válčení ve Španělsku: „Čapek nikdy nebyl na vojně, patře odjakživa do skupiny osob s klasifikací C. Umím si představit, co by se asi stalo, kdyby se tato morálka C zalíbila větší části národa.“
   Moravec Durycha tentokrát podpořil: „Alois Jirásek nesporně udělal před válkou pro brannou výchovu našeho národa více, než mohl dokázat půlroční pobyt v kasárnách. Proto se důstojník, kterému záleží na tom, aby měl mezi svými vojáky alespoň takové chlapy, jaké měl v legiích, velmi zajímá o to, jak se moderní československá literatura stará o morální otužilost našeho občana. V Evropě stačí půlrok a jsme ve válce, Dr. Karel Čapek však vykládá o cestě na sever, pozoruje skály, kreslí. Pročteme a máme dojem, že Evropa je v boží dlani, tolik míru, tolik bezstarostnosti. A vojáci čekají, kdy se objeví nový Jirásek naší demokracie, poněvadž Jirásek naší poroby už nestačí. Vojáci, aby národ ubránili, potřebují národ chlapů. Chlap, to je tvor mužského rodu, který staví povinnost před citová utrpení a před hru. Dobrá kniha vydá někdy za sto tanků.“
   Čapek odpověděl, že pokud je mu známo, jediná literatura, která se věnuje „chovu vojenského hrdinství“, je literatura v sousedním Německu. „Mám jakési pochyby o tom, že by se nám mělo stýskat po takové literatuře a po takové výchově národa.“
   Pravda je, že oba měli svým způsobem pravdu. V Čechách se vždycky čekalo, že bojovat bude někdo jiný (a toho nakonec navíc zostudíme!)
   Husité, kteří vzali do ruky cepy a sudlice, byli v nenávratnu a blaničtí rytíři prochrápali drahocenný čas v bezpečné ubikaci Blaníku, a jestli jsou tam ještě, tak dočista zcepeněli.
   V pátek 3. července 1942, v den, kdy Němci ukončili stanné právo, Moravec hřímal u sochy sv. Václava k 200 000 diváků: „Po Židech, zednářích, přichází dnes na řadu otázka starých politických profesionálů, kterou budeme musit velmi radikálně vyřešit, abychom jednou provždy měli pokoj s tímto rozkladným odkazem minulosti.“ Časy, kdy pod jménem Stanislav Yester psával oblíbené články do Lidových novin, byly ty tam.
   Ale ani Moravec nebyl ušetřen. V roce 1940 ho ve svém časopise napadla kolaborantská organizace Vlajka. A důvod? Podržte se: Emanuel Moravec prý byl svobodný zednář! Šéf Vlajky Jan Rys (vlastním jménem Josef Rozsévač) po jednom Moravcově rozhlasovém vystoupení napsal:
   „Nikdy bychom nevěřili, že tuto přednášku mohl proslovit bývalý člen mezinárodního zednářského bratrstva a smutně proslulý ´stratég habešský´. Buďto u p. Moravce nastalo skutečné ´procitnutí´ a po procitnutí obrácení, nebo bývalý bratr Emanuel Moravec-Yester pochopil situaci po zednářsku a řekl si, že nic jiného se dělat nedá, a jako přizpůsobivý příslušník přizpůsobivého židozednářského bratrstva se také přizpůsobil.“
   Moravec se bránil, stěžoval si na Rysa u K. H. Franka. Jeho stížnosti byly nalezeny ve Štěchovickém archivu ve Frankově zprávě z 30. března 1942 (podle sdělení Milana Nakonečného v knize Vlajka). Rys si nedal pokoj, obvinění ze zednářství v dopise šéfu SD Horstu Böhmovi ještě rozšířil o filmového pracovníka Emila Sirotka. V témže dopise uvádí důkazy Moravcova zednářství:
   „Jsem přesvědčen, že je zednářem a byl – jméno Moravec se vyskytuje ve zprávách košické lóže P. J. Šafařík 1930-1933. V té době Moravec působil u 20. pěšího pluku v Michalovcích a Humenném, v bezprostřední blízkosti Košic. Od té doby také počíná jeho kariéra (povýšení na plukovníka, stal se docentem válečných dějin a teorie na České vysoké škole technické, velitelem elitního pražského pluku Tyrše a Fügnera). Potom se jeho jméno objevuje i v pražské lóži Bohemia, což se shoduje s přemístěním Moravce do Prahy.“
   Němcům však byla Moravcova minulost lhostejná, znali ji dobře, hlavně že sloužil dnes.
   Navíc se zřejmě jednalo o záměnu jmen.
   Rys ve své nenávisti neznal meze. Například 24. června 1941 ve Vlajce tvrdil, že T. G. Masaryk je v Lánech pohřben po židovském způsobu obličejem k zemi a plédoval za to, aby byl vykopán a převezen na „židovský krchov“.

   Zednářem byl už předseda úřednické vlády po Mnichovu generál Jan Syrový. Protektorátní vláda byla v podstatě zednářská: předseda generál Alois Eliáš, ministr zemědělství Ladislav Feierabend, ministr zdravotnictví a sociální správy Vladislav Klumpar, ministr školství a národní osvěty Jan Kapras, ministr veřejných prací Dominik Čipera. „Hledajícím“ byl ministr průmyslu a živností Vlastimil Šádek, ale ten zasvěcení před uspáním lóží nestihl.
   Dne 16. ledna napsal Jan Kapras státnímu prezidentu Emilu Háchovi dopis, v němž mu vysvětlil svoji zednářskou minulost s tím, že kladl důraz na vztahy k italskému zednářství, na opozici proti hradnímu janskému zednářství, tedy Benešovi, Kroftovi atd.
   V červenci 1942 si ho předvolalo gestapo do Petschkova paláce: „S sebou přineste, prosím, podklady k historii počátků a předchůdců zednářstva v ČSR, které vlastníte.“ Kapras předložil, co měl a už mu dali pokoj. Odtud mohla pramenit dokonalá informovanost Jacobiho a dalších protizednářských autorů!
   Od 19. ledna 1942 byla vláda k radosti vlajkařů bez zednářů.

   Ale vraťme se k Edvardu Benešovi, k jeho hvězdné hodině – návratu do osvobozené Prahy.
   Při prvním výslechu K. H. Franka v zajetí se ještě nedávno všemocný státní ministr poníženě zeptal plukovníka (později generála) Bohuslava Ečera:
   „Bitte, ist Herr Staatspresident Dr. Beneš in Prag? Je pan státní prezident Dr. Beneš v Praze?“
   Zapisovatel Dr. Fanderlík mu od svého stolku bryskně odpověděl:
   „Schon lange – Už dlouho!“
   „Soo...“ vydechl Frank, který si právě uvědomil, že je s protektorátem i s ním definitivní konec.

   Ukázka z knihy Praha zednářská, kterou vydala nakladatelství BVD a Futura. Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře nebo v Obrysu-Kmeni za 299 Kč.

Autor: KAREL SÝS


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)