k 150. výročí narození
Muž, který nechtěl být původně spisovatelem a měl spolu se službou své lékařské profesi zájem o přírodní vědy, se navzdory vážné chorobě a v poměrně krátkém životě stal předním ruským spisovatelem a fenoménem světové literatury.
Anton Pavlovič Čechov (29. 1. 1860 – 13. 7. 1904) byl třetím synem ze šesti dětí obchodníčka koloniálním zbožím v Taganrogu. V tomto středoruském provinciálním městě, kde se narodil, prožil neradostné dětství. Despotický otec jej nutil vypomáhat od útlého věku v obchodě a ukládal mu povinnosti, které citově vnímavého chlapce netěšily a pokořovaly. Ten po absolvování místního gymnázia odjel za rodinou, která mezitím přesídlila do Moskvy, a tam studoval na lékařské fakultě (1879-1884). Všichni sourozenci měli intelektuální povolání a také múzické sklony. Starší Alexandr byl literát, Nikolaj malíř, mladší Ivan byl učitel, Michail spisovatel a sestra Marie učitelka, která se věnovala i malířství. Pro Antona zprvu nebyla literatura doménou jeho zájmu. Svých literárních schopností využíval víceméně živnostensky jako prostředku k obživě vlastní a k finanční výpomoci matce a sourozencům.
Od počátku 80. let přispíval do humoristických časopisů Šídlo, Budíček, Třísky, v nichž publikoval stovky humoristických miniatur, které byly komentářem ke kresbám, parodiemi na literární módy či dobovými povídkami různorodé úrovně. Volil si i svérázné pseudonymy (Mladý stařec, Člověk bez jater, Antoša Čechonte ad.), jimiž naznačoval jistou bulvárnost svých příspěvků. Proto se po absolvování lékařské fakulty věnoval lékařské praxi. Nicméně pokračoval v psaní a po zvládnutí řemeslné techniky se dobral umělecké kvality. Zejména v drobných humoreskách (Román s basou, Tlustý a tenký, Chameleon ad.) dosáhl vynikající úrovně. V jednoduchém příběhu na minimální ploše uplatnil jedinečné charakterizační umění, situační humor, smysl pro grotesknost i pointovanost banálních situací.
Vedle domácích úspěchů byly jeho povídky už tehdy překládány do němčiny a dalších jazyků (např. první český překlad byl publikován v r. 1886). V tomto roce ukončil svou lékařskou praxi újezdního lékaře a věnoval se, až na výjimky, pouze literatuře. Bohužel, v polovině 80. let se u něho projevily příznaky tuberkulózy, kterou dlouho před veřejností skrýval. Pobýval na venkově, kde v Melichově koupil statek, cestoval po Evropě a často se léčil v zahraničních lázních. Významná byla jeho cesta na Sachalin, o níž vydal svědectví v dokumentární knize Ostrov Sachalin. Psal mj. o životě trestanců, který jej inspiroval i k několika povídkám (Ve vyhnanství, Vražda, Pavilon č. 6).
Od r. 1898 žil ve vlastním domě v Jaltě na Krymu, kde ho navštěvovaly významné umělecké osobnosti, jako L. N. Tolstoj, Gorkij, Kuprin, Bunin, Levitan ad. V r. 1901 se oženil s hereckou protagonistkou Moskevského uměleckého divadla (MCHAT) Olgou Knipperovou. O tři roky později při pobytu v německých lázních Badenweileru podlehl zhoršující se tuberkulóze, která byla tehdy nevyléčitelnou chorobou.
Jan Cigánek v monografii A. P. Čechov (1964) zdůrazňuje spisovatelův vyvinutý smysl pro anatomii lidských příběhů. Souvisí to s Čechovovým analytickým literárním přístupem, který zřejmě vyplynul i z jeho medicínské průpravy a praxe. Celým svým dílem totiž prokazuje, že je skvělým diagnostikem. Předsevzal si, a dokázal to i úvahou o vlastní literární činnosti, že „umělec nesmí být soudcem svých osob a toho, o čem mluví, nýbrž toliko nezaujatým svědkem.“ Jako znalec velkoměstského i venkovského života adekvátně vystihl atmosféru příběhu a přiléhavě vyjádřil charaktery postav. Jeho hrdiny byli lidé z různého sociálního prostředí, rozdílní věkem i vzdělaností (šibalský městský kočí, negramotný vesnický švec, úředník, lékař, sluha, šlechtična, nevzdělaná městská panička, malíř, spisovatel, středoškolský i univerzitní profesor, herečka ad.). Každá z těchto mnohých postav je při zachování obecných znaků profese, prostředí i věku jedinečná a nezaměnitelná. Charakteristikou některých ženských hrdinek v dramatech i povídkách se přiřadil k významným ruským spisovatelům, kteří právě osobitými ženskými postavami obohatili světovou literaturu (Puškin, L. N. Tolstoj, Gorkij, Šolochov, Šukšin ad.)
Jako někteří světoví spisovatelé té doby i on v několika povídkách pohlíží na svět očima dítěte a vyjadřuje tak nedeformovanou představu o životě (Vaňka, Gríša, Děti, Doma). K delikátnostem Čechovova charakterizačního umění patří i způsob personifikace zvířecích bytostí a jejich komunikace s lidmi ozvláštňující vyznění příběhu (např. Tesknota, Kaštanka). V povídkách i novelách dokázal ze souhrnu vnějších detailů přesvědčivě odvodit vnitřní svět jednajících postav a výstižně analyzovat jejich chování, které při své jedinečnosti je zároveň modelem určité společenské situace i obecných existenciálních pocitů. Jednotlivé příběhy vyjadřují nejvšednější, až banální otázky každodenního života i rozhodující otázky lidského bytí. Pojednává je s jemným humorem i tesknou nostalgií a uzavírá buď vyostřenou pointou, nebo pouhým náznakem. Smysl pro zkratku a pro ozvláštňující detail v krátkém sevřeném útvaru povídek i v rozsáhlejších novelách mu umožnil vyjádřit v úhrnu obsáhlé téma – vidět v kapce vody celý svět.
Vnitřní napětí Čechovových próz vyplývá z konfliktu aktuálních lidských vztahů a často nenaplněných ideálních představ mnohých postav (Dům s mezaninem, Dáma s psíčkem, Pavilon č. 6, Souboj, Černý mnich ad.).
Světový význam má spisovatelova dramatická tvorba. Zabýval se jí po většinu života. Po mistrovských jednoaktovkách, které dávají mimořádné herecké příležitosti (Labutí píseň, Svatba, Medvěd, Jubileum), v nichž si osvojil nuance psychologického napětí a dramatického výrazu, přistoupil k celovečerním hrám (Platonov, Ivanov).
Vyvrcholením jsou čtyři lyrická dramata (Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad) z posledního desetiletí jeho života. Čechov je označil jako komedie. Ve skutečnosti jde o tragikomedie, neboť jejich komediální prvky (groteskní nadsázka i parodijní opakování některých motivů) vedou vesměs k tragickým závěrům. Vyznačují se minimálním dějem, zato maximální dramatičností nálad, citů, myšlenek, leckdy i jednání jednotlivých postav. Všechny tyto hry se odehrávají v současnosti přelomu 19. a 20. století a jsou osobitým realistickým obrazem ruských poměrů té doby. Témata křížení umělecké profesionality s diletantismem (Racek), intelektuální deziluze společenské i osobní včetně zklamání z partnerských vztahů (Strýček Váňa), snění o lepším životě, který je v současných podmínkách neuskutečnitelný (Tři sestry), i střet odcházejícího světa a dravé přítomnosti (Višňový sad) mají nadčasový význam a jsou i budou nadále aktuální. Spisovatel, který byl synem své doby, dokázal spojit významnou tradici ruského realismu (Turgeněv, Dostojevskij) druhé poloviny 19. století s vlivy soudobé dramatické tvorby světové (Ibsen, Strindberg, Hauptmann, Maeterlinck) a obohatit je o valéry symbolismu a impresionismu. Pomáhala mu v tom i spolupráce s významnými režisérskými a hereckými osobnostmi slavného MCHATu, V. Němirovičem-Dančenkem, K. Stanislavským a vlastní ženou O. Knipperovou.
Není proto divu, že Čechovova lyrická dramata, jejich postavy, střetávání minulosti se současností, pocitová nejednoznačnost i kompoziční struktura výrazně inspirovaly moderní světové drama 20. století. Bylo to zejména americké psychologické drama 30.-50. let (E. O´Neill, L. Hellmanová, T. Williams, C. Mc Culersová). Výslovně se k Čechovovi hlásil A. Miller, který na něho navazoval i výrazově. Čechovovo dílo ovlivnilo i tvorbu amerických prozaiků E. Hemingwaye, E. Caldwella, J. Dos Passose, W. Saroyana, Italů A. Moravii a L. Pirandella a britské spisovatelky novozélandského původu K. Mansfieldové. O osobnosti A. P. Čechova se s obdivem vyjadřovali T. Mann, F. Mauriac a G. B. Shaw. K významným inscenátorům patří vedle zmíněných ruských umělců J. L. Barrault, E. Piscator a J. Vilar. V ruské literatuře pojilo spisovatele přátelství s M. Gorkým a I. Buninem, který o Čechovovi napsal esejisticko-memoárovou knihu. V povídkách A. I. Kuprina lze vystopovat silný vliv Čechovovy prózy, kterou vstřebali i I. Babel a L. Andrejev. Výstavbě dramatu se u Antona Pavloviče učil ruský sovětský dramatik A. N. Afinogenov.
Čechovovo dílo nalezlo důstojnou odezvu ve světové kinematografii. V druhé polovině 20. století to byly zejména filmy J. Chejfice Dáma s psíčkem, S. Lumeta Racek a A. Michalkova-Končalovského Strýček Váňa.
V naší zemi byl Čechov znám už v 19. století. Jeho tlumočení se na přelomu 19. a 20. století věnoval Bořivoj Prusík, s nímž spisovatel vedl živou korespondenci. Moderní překlady vytvořili B. Mathesius, L. Fikar, J. Topol a L. Suchařípa. Vedle O. Krejči, který uváděl Čechova nejen u nás (zj. v Divadle Za branou), ale i na několika evropských jevištích, inscenoval spisovatelovy hry E. F. Burian, L. Pistorius a J. Grossman. Významná byla i televizní dramatizace povídky Švédská zápalka v ztvárnění Alfréda Radoka z 60. let 20. století a televizní inscenace Medvěda s Janem Werichem v titulní roli. Uvedení Racka a Ivanova v režii Petra Lébla v Divadle Na zábradlí byla v 90. letech odměněna Cenami Alfréda Radoka.
Čechovovo dílo díky setrvalé umělecké dokonalosti a pochopení pro rozmanité stavy lidského nitra a základní existenciální otázky života neztrácí na významu. Oslovuje čtenáře a diváky všech kontinentů a inspiruje tvůrčí pracovníky k novým realizacím, leckdy i polemickým. Naplňuje smysl trvale platné věty, kterou Anton Pavlovič sdělil v dopise svému bratrovi: „Náš úkol: Myslet, mít svůj rozum!“ V naší současnosti zní toto poselství obzvlášť naléhavě.
Autor: VLASTISLAV HNÍZDO
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |