Jednou z nejčastějších básnických aktivit Edoarda Sanguinetiho jsou travestie. Český, stejně jako italský travestimento, či francouzský výraz travesti (označující mimo jiné i roli svěřenou herci pohlaví odlišného od pohlaví postavy) obnášejí i ironizující vztah autora travestie k travestovanému textu, což v případě Sanguinetiho neplatí tak docela a v mnoha případech vůbec ne. Jeho travestie řady klasických řeckých a římských klasiků (Aristofanes, Seneca, Petronius, Catullus atd.) i klasiků modernějších (Goethův Faust, Ariostův Zuřivý Roland) jsou určeny především pro divadelní prkna. To platí i pro travestii Lucretius, Materialistické oratorium, napsané pro skladatele Lombardiho. První část, Příroda, byla uvedena ve florentském divadle Verdi v roce 1998 a poté, v dubnu roku 2001, v Tokiu, v obou případech v doprovodu recitujícího hlasu samotného Sanguinetiho. Část Láska měla premiéru v roce 2002 v Saarbrückenu, rovněž v doprovodu Sanguinetiho hlasu. Část poslední, Smrt, zatím uvedena nebyla. Materialistické oratorium (Lucretius je Sanguinetiho oblíbený básník) nechce být, podle vlastních autorových slov, »čistým, průhledným sklem«, skrze něž čtenář vnímá to, co čte, ale jakési »nečisté zrcadlo«, které má preventivně zabránit tomu, k čemu při četbě klasiků právě dochází, totiž k jejich »fetišizaci«, zamezující tomu, aby byli vnímáni a chápáni jako společenský konstrukt, jako produkt historie. V textu je tak mimo Lucretia, spolu se Sanguinetim, přítomen svým jazykem i čtenář, který jej právě čte.
Publikováním této travestie bychom chtěli rovněž připomenout, že její autor 9. prosince oslavil své 79. narozeniny a popřát mu co nejvíc narozenin dalších.
zf
Lucretius
Materialistické oratorium
Část první: Příroda.
tento děs v duši, tyto temnoty by, tudíž, neměly být
rozháněny paprsky slunce, jasným dnem vyslanými šípy,
ale reflexí přírody a úvahou nad ní:
a odtud by, pro nás, naše zásada pak počátek vzala,
že nikde není nic, co by se, z vůle bohů, z ničeho zrodilo:
z čehož, právě, strach na smrtelný lidský rod padl,
že spoustu věcí vidí tu na zemi vznikat, i na obloze,
a tohoto dění nesvedou nijak příčinu
najít a myslí si, že jsou to plody činnosti bohů:
zjistíme-li však, že nic nemůže z ničeho vzejít,
pak to, co, teď už korektněji hledáme,
spatříme ihned, i z čeho něco může povstat
a jak všechno se utváří bez přičinění bohů:
kdyby se, totiž, mohlo všechno ze všeho rodit, z čehokoli
by se cokoli rodilo a semene by nebylo třeba:
z moře by vycházeli lidé a ze země zase
rod šupinatých ryb a z oblohy ptactvo:
buvolů i jiného dobytka stáda a všeliké druhy šelem
bůhvíjak zplozené by zabraly pouště i pole:
a na stromech by se neobjevovaly jejich obvyklé plody,
zaměnily by se a každý strom, každý plod mohl by plodit:
neměl-li by každý druh svou vlastní matečnou látku,
jak by pak každý z nich mohl mít svou vlastní matku?
Jelikož však všechno, co tu je, rodí se ze svého semene:
všechno rodí se a vchází do krajů světla z krajů,
kde uložena je jejich hmota a prvotní prvky:
nemůže se tedy cokoli z čehokoli rodit,
jen v něčem se pro ně tato síla ukrývá a tají:
jelikož však uzly mezi prvotními tělísky se od sebe
navzájem liší a hmota je věčná,
věci zůstávají celistvé, dokud síla náležitě
rázná, úměrná jejich skladbě, nenarazí do nich:
nevracejí se pak, ale, do ničeho, ale všechny,
rozpadem se v prvotní částice hmoty obracejí:
nehynou tudíž věci, které hynout se zdají,
příroda je, jednu s pomocí druhé, vrací do původního stavu
a nedovolí, aby se zrodila nějaká jinak, než skrze smrt druhé:
ostatně, kdyby hmota nebyla věčná,
dávno už, a beze zbytku, do ničeho by se vrátilo všechno
a z ničeho zrodilo by se, znova, všechno, co vidíme:
jelikož však, jak řekl jsem, z ničeho nic nedá se
stvořit a do tohoto nic už nic stvořeného nemůže se vrátit,
aby tu, pro obnovu všeho, nescházela hmota:
proto jsou, při své jednoduchosti, prvotní částice hutné,
vždyť jedině tím, ne jinak, že se uchovávají co věčné,
obnovit každou věc, jak se odedávna děje:
sám o sobě neexistuje ani čas, to jen věcí samotných
smysl nám sděluje, co uplynulo, co děje se právě,
čím trvá, a nakonec i to, k čemu posléze dojde:
je třeba říci, že čas, sám o sobě, nevnímá nikdo
mimo souvislost s věcmi, jejich pohybem i klidem:
hmota, to totiž jsou, zčásti tělíska prvotní,
zčásti pak to, co je výsledkem shluknutí jejich,
není tu však síly, která by tyto atomy prvotní
dokázala zničit, vítězí pokaždé jejich tuhá hmota:
nesnadnou sice zdá se být víra, že tu je něco,
co by vůbec mohlo být z látky natolik tuhé:
vždyť stěnou domu projde blesk z nebe
jako jí projdou hlasy a hluk: oheň železo roztaví
a kameny praskají ve vroucí, nezdolné páře:
tuhost zlata se rozpadá a rozpouští v žáru,
led bronzu se, plamenem překonán, taví:
stříbrem se proderou žár i pronikavý chlad,
jak poznáme ihned, máme-li v ruce pohár,
do nějž nám někdo seshora leje pěnivý nápoj:
v té míře zdá se, že tu není věci, co byla by tuhá:
tuhá a prázdná, zbavená je však prvotní hmota:
Takže, je-li tu atomových semínek taková hojnost,
že sečíst je nesvedou generace lidí, co jich tu bylo,
a trvá-li v nich táž síla i přirozenost,
jež umí semena věcí kamkoli vhodit, jako je vrhla
i sem, pak nezbývá než vyhlásit za jistou věc,
že v jiných prostorách vesmíru jsou jiné světy
i jiné rody bytostí lidských a zvířecích plemen:
a dodat, že žádná věc není tou, co je tu sama,
coby jediná se rodí, sama a jediná roste a nepatří
k žádnému druhu, ty jsou tu naopak v nesčetném
počtu: obrať svou mysl jen k těm, co tu žijí:
uvaž plemeno šelem, co po horách bloudí,
pokolení lidské i hlasu zbavená stáda
šupinatých tvorů a hejna rozmanitého ptactva:
na týž způsob, je třeba prohlásit, že ani země,
slunce, měsíc, moře a všechno, co tu je,
nejsou jediné, ale naopak jsou tu v bezpočetném počtu:
Část druhá: Láska.
komu šíp Venušin uštědří šrám, který se nehojí,
když zasáhne jej, zrovna jeho, chlapec s dívčími údy,
nebo žena, co celým svým tělem vyzařuje lásku,
ten obrátí se tam, odkud byl raněn, s jejich tělem
chce být a vlít do něj sperma ze svého těla:
němá touha ho totiž nechává předem vychutnat slast:
neboť, když konečně s žádoucím tělem se spojí,
milostný plamen od nejistoty k nejistotě těká,
nevědí s pomocí čeho, rukou, očí, a čím se těšit:
čeho se dotýkat, co sevřít, schválně, způsobit bolest
druhému tělu, zuby se zahryznou, často, do rtů druhého
a polibky vnikají do něj, slast totiž není věc čistá:
vynoří se, naopak, choutky, co mají k páchání zlého
a ty se vnoří tam, kde se usadí semena běsu:
pak ale, něžně, Venuše zpřeláme strast láskou
a měkká slast se mezi ně vloudí a násilí zbrzdí:
je tu naděje, totiž, že tam, kde je podstata běsu,
plamen může uhasit tělo, které jej zažehlo:
takovému závěru však příroda sama svým zákazem brání:
jde tu totiž o jedinou věc, které čím víc jsme měli,
tím větší touhu po ní nám ona sama zažehuje v hrudi:
touhu však marnou, nic nelze si utrhnout z druhého těla,
ani celým svým tělem do něj vniknout a v něm zbloudit,
často však právě to oni chtějí a snaží se o to,
touha je zahání víc a víc do Venušiných sítí,
dokud zběsilost slasti jim neznaví a neoddělí údy:
Část třetí: Smrt.
pak ale, vidíš-li, jak mrzí se někdo, že zrovna jeho,
poté, co zemře, pohřbené shnije a zpráchniví jeho tělo,
plameny, že ho stráví, nebo snad skončí v čelistech šelmy,
věz, že neříká plnou pravdu a v srdci, že chová
jakési soužení tajné, jakkoli odmítá, že by si myslil,
i v smrti že si uchová, pro sebe, nějaký pocit:
neplní to, co slovy slíbil, nepřináší o sobě důkaz,
že by se sám sebe nezbavil, od kořenů života se neodtrhl:
představuje- li si, totiž, ten, kdo je naživu, co bude,
až jeho tělo roztrhají na kusy šelmy či ptáci,
zmocní se jej se sebou samým soucit a nedokáže se oddělit
a vzdálit od svého mrtvého těla, které tam leží:
představuje si, že to je on a své pocity mu předá:
pohoršuje se nad tím, že smrtelný přišel na svět
a zapomíná, že při skutečné jeho smrti tu nebude jiné já,
že z něho nebude někdo jiný, kdo by ho oplakával
a vestoje nad ním trpěl, že roztrhán a spojen je ten, co tu leží:
„už nikdy, nikdy už nepřivítá tě šťastný domov a hodná
žena a nevyběhnou ti naproti tvá něžná dítka, abys je
zlíbal, srdce tvého se nedotknou skrytou něhou:
už nebudeš moci být, nikdy, tím, kdo díky úspěchu svému
je záštitou rodiny svojí: neboze - tobě nebohému –
říkají, jeden jediný smolný den vzal ti potěchy žití“:
nedodá ale, nikdo, přitom: „po tom všem už ale
v tobě, ani s tebou, nepřežívá lítost“:
coby soukromé vlastnictví nikomu není dán život, je to užitná hodnota, pro všechny:
zemi Kekropovu postihla kdysi neznámá nemoc,
smrtící chřipka, z úrodných polí hřbitov se stal,
z cest byla poušť a města o své obyvatele přišla:
z hloubi egyptské země, kde zrodila se, vyšla,
rozlehlé prostory vzdušné i mořské pláně překonala
a vrhla se, posléze, na veškerý lid pandionský:
po hromadách byl, oním dnem počínaje, předáván smrti:
ponejvíce při osmém příchodu jasného slunce,
nanejvýš však při jeho devátém svitu vypouštěli duši:
a pokud někdo, jak se to stává, unikl přece jen pohřbu,
plný odporných vředů a postižen černými průjmy,
na toho později, na každý pád, mor čekal a smrt:
rovněž, a to bylo často, zároveň s bolestmi hlavy,
hrnula se mu zkažená krev z ucpaných nozder:
s ní prchal z těla i veškeré síly a tělo sláblo:
kdo se, konečně, odpornému výtoku krve vyhnul,
tomu se, posléze, neduh usadil v nervech
i do údů vnikl a zůstal v pohlavních orgánech těla:
a ti, co nejvíc se báli vkročit do bran smrti,
žili dál poté, co se čepelí nože zbavili mužství:
jiní sice zůstali bez rukou, bez nohou,
zatím však naživu, další si naopak vyškrábli oči:
tak hluboko pronikla do nich krutá ze smrti hrůza:
některé, nakonec, postihlo zapomnění, všeho a všech,
a to v té míře, že nepoznávali sami sebe:
ustaly ve městě obvyklé pohřební obřady,
s nimiž si zdejší lid navykl pohřbívat se:
vyveden z míry, třásl se každý a všichni
své mrtvé, každý toho svého, jak se dalo, ukládali:
k bezpočtu děsivých věcí měla je bída a spěch:
s křikem své pokrevní příbuzné na cizí hranice
z polen kladli, ty pak zespoda pochodní zažehli
a často, než by své drahé mrtvoly opustili,
do krve je bránili a do krve se o ně rvali:
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |