Limeriky a pohádky
Odhaduji, že od listopadu 1989 vyšlo u nás tolik samizdatových a /polo/samizdatových knih jako od února 1948 do začátku restaurace. Bohužel - drtivá většina „výtisků“ není vůbec editorsky a bibliograficky podchycena, natož pak zhodnocena (to je úkol pro celý badatelský tým). Tedy alespoň několik střípků z oné viditelné části ledovce, který má knihovna UČS a pisatel tohoto seriálu k dispozici. Další pokračování tentokráte věnuji „poezii pro děti“, tedy dvěma knížkám určeným našim nejmenším čtenářům předškolního a mladšího školního věku. Proč právě jim? Určitě ne proto, že by za publikování těch knížek autorovi hrozily nějaké paragrafy, ale z důvodů zcela a pouze literárních – minimálně jedna z nich ukazuje, jak může nápaditý básník pro děti podobnou poetikou, přesazenou do „literatury pro dospělé“, minout cíl. Jejich autorem je Štěpán Blažek (1945 v Nové Bystřici, povoláním učitel, člen UČS), s jehož verši (i recenzemi na ně) jsme se mohli už na stránkách Obrysu-Kmene setkat.
Cyklus limeriků nazvaný Jeden děda z Jevíčka a přehršle dalších dědů z širokého okolí (150 výtisků, 2009, smzd.) obsahuje na 160 pětiveršových básnických hříček, z nichž některé byly publikovány už ve sbírce Bígl vymyslel fígl (Alfa-Omega, 2005); o nich napsal M. Blahynka, že je to poezie „ryzí, všeho poučování prostá, humoruplná“ (v recenzi příznačně nazvané Radostné rýmy). Spíše než o nonsensovou nebo dokonce absurdní poezii ve vlastním smyslu slova, která nám ukazuje (předvádí) svět za logikou či prostě jen jiný než ten, který nabízí schematické jednorozměrné logické myšlení, jde opravdu o žertovné, humorné, místy až anekdotické rýmování, jehož epická motivace je nejednou nesena podobností slov a zvuků – rýmových ech a paronomázických rýmů.
Základem limeriku se Blažkovi stává místopisné pojmenování, které v sobě tají (jazykovou asociací) jiná slova, tedy např. tvar VLAŠIMI v sobě obsahuje slovo „šimi“, tedy druh tance, a tento motiv je pak rozveden do kontrastu mezi mládím (k němuž bláznivý tanec patří) a stářím, které se zmůže „jen na ploužák“ (s. 24). Podobně i tvar genitivu jména „ZÁMRSK“ v sobě obsahuje částečně homofonní paronymum „zmrzku“, a prostor dostane motiv „vnuka“ a jeho chuti na „nanuka“. Bezděčí je spojené se slovesem „zamečí“, Biskupice s citoslovcem „pic“, atd. abecedně, až po Úsobí „obsažené“ v násobení, Zruč v obruči, Třebíč asociovanou s míčem etc. Tyto generované asociativní jazykové řetězce jsou výrazem jazykové hry, této bytostné potřeby dětského čtenáře, jemuž Blažek vychází vstříc podstatně více než dospělému čtenáři. Oním oddílem, nazvaným Přehršle pro vnoučata, se Blažek obrací k malému čtenáři a právě toho zaujme i funkčním opakováním motivů (tento postup ocení každý, kdo zná dětskou zálibu v opakování), i rytmem, i epičností (co limerik, to malý příběh či názvuk příběhu, tedy podnět pro dětskou fantazii), i jemnou lexikální nonsensovostí.
Druhým oddílem, nazvaným Přehršle pro pokročilé (do sbírky vložený a odlišený i barvou papíru, i stránkováním), se Blažek obrací k dospělým, kteří ovšem text vnímají jinak než děti a také od něj něco jiného očekávají. „Dospělým“ neudělají z dětského limeriku motivy alkoholické či sexuální... Právě co se týče onoho oddílu „pro pokročilé“, ukazuje se, že „obžerné“ rýmování prostě nestačí. Blažek má nápadů na rozdávání, ale poezie většinou jen tiše v koutku úpí. Některá pětiverší sice na poezii také aspirují, přečasto však zůstává u pouhého rýmování typu „Jipky-Lipky“, „nebyl-debil“ nebo „bérce-kosočtverce“. Vezměme si třeba tento limerik: „Jeden děda z LOMU / nevychází z domu / Jak by mohl dnes jít ven? / Vždyť byl dávno zpopelněn / Chudák děda z Lomu“ (str. VI). Formálně i toto jest jakási „poetika“ – text rozepsán na nestejně dlouhé řádky, třístopý trochej, rýmové schéma aabba, pravidelně rozložené ženské a mužské rýmy, ale „smát se znamená lépe vědět“ a po přečtení této básničky můžeme jen nevěřícně kroutit hlavou. V zemi s tradicí „hlíny“ avantgardy, J. R. Picka, T. R. Fielda, E. Frynty nebo J. Žáčka je to četba tristní. Pointa? Významové jiskření? Odvážné pojmenování? Paradox? Groteskno? Lehkonohá múza? Nic takového se nekoná a Edward Lear, zakladatel a klasik této veršové formy, by se musel v hrobě obracet. Z celého oddílu by kritický výběr k publikování doporučil nanejvýš 5-10 hříček, které vzbudí úsměv na tváři čtenáře: o to i v „dospěláckém“ limeriku jde především.
Druhá kniha nazvaná Kapitán a slípka a jiné veršované pohádky (2009, 150 výtisků) je rovněž podstatně rozšířenou podobou již publikované sbírky pro děti. Text nynějšího „vydání“ byl rozšířen o básně O žvanivé babce, Hrnečku, vař, Honza a drak, Jak děda měnil, až vyměnil a Honzík a král.
Jedenáct básní útlého svazečku nabízí vesměs osobité parafráze českých nebo slovanských pohádkových látek, přesněji – variace na známé pohádkové motivy, z nichž se zrodí nová podoba příběhu či vyklube nová pointa. I zde se uplatní formální experiment, kupř. Hrnečku, vař využívá náslovného rýmu, resp. rýmují se vždy poslední a první slovo následujících veršů, Honzík a král je pohádka psaná formou sonetu, na důsledném opakování, gradaci a gramatickém paralelismu je založena pohádka Jak děda měnil, až vyměnil apod. Látky autor čerpá buď přímo z pohádek H. CH. Andersena či bratří Grimmů, nebo těží z folkloru srbského, ruského, bulharského a samozřejmě i českého (Hloupý Honza). Ty pak různě obměňuje a aktualizuje. Úspěšný je tam, kde funkčně pracuje s nadsázkou, ironií, satirou, kde text prozrazuje jeho radost z vyprávění, přímo nakažlivou...
V této sbírce, na rozdíl od první, se oba aspekty, dospělého i dítěte, více prostupují a doplňují, a v nejlepších básních snoubí tak, že znovu potvrzují tezi, podle níž dobrá dětská literatura může pobavit i dospělé.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |