Snad ode dne, kdy v píseckém gymnáziu učitelé dětem četli jeho básnickou práci, zvanou Slavík, a dívčí srdce v lavicích se chvěla jako struny staré citery dávno zasuté za půdním okénkem...
I zpíval slavík ve svém vonném stanu, až květ se chvěl.
Byl jásot to i sten a krásou duch i cit byl opojen,
hvězd z nebe vylétalo na tisíce,
by uslyšely píseň kouzelnou,
a zdálo se, že padá jich vždy více do květů jabloně
i v duši mou...
Adolf Heyduk (6. 6. 1835 – 6. 2. 1923) se narodil v Rychmburce u Skutče mezi mlynáři a lesníky. V Praze vystudoval technické vědy, ale to byl pouze jediný rok jeho delšího pobytu pražského, protože jako nadaný a schopný mladík dostal ihned místo v jihočeském Písku, kde se r. 1860 stal již profesorem kreslení na zdejší reálce. Za pražského studia se ale stačil seznámit s těmi, kteří na něho silně působili, měli vliv na jeho myšlení a uvědomění a zůstali mu druhy přátelskými až do smrti. Tehdy ovládali poezii »prostonárodní« Májovci, psali lehkou zpěvnou a lahodnou češtinou své verše. Neruda, Hálek, Sabina, Frič, Světlá, Podlipská... V tom čase pomalu dorůstala v básnířku desetiletá Eliška Krásnohorská.
Heyduk se brzy stal pravidelným a častým básníkem Almanachu Máj. I když nastoupil v Písku své životní povolání, své přátele navštěvoval v Praze, jak jen měl čas, prázdniny, svátky. Také na Šumavu jezdil, Slovensko poznal a našel tam přátele trvalé a důležité pro národní spolupráci. Podíval se do Itálie, k Černému moři, na Krym a na Kavkaz. Učil se poznáváním a už roku 1859, kdy se dozvěděl o náhlé smrti rytíře z Neubergu, velikého českého muže, o kterém mu Sabina vyprávěl, psal si o jeho činnosti poznámky do bloku. Věděl o jeho práci pro Národní muzeum, o jeho zahajování prvního Všeslovanského sjezdu v Praze, o přátelství s Dr. Palackým. Heyduk poznával především slovanské krajiny. Z cest po nich vznikly i dvě autorovy studie o slovanském bájesloví. V roce 1859 vydal svou první básnickou sbírku. Potom už to šlo plynule. Čtenáři si básníka oblíbili a přátelé mu přáli. Heydukovy verše střídají lyriku milostnou, intimní, rodinnou, s ohlasy písní lidových, malbou přírody s pathosem vlasteneckým. Vedle básnických děl píše Heyduk i příběhy epické s baladickou formou lidového vyprávění z dějin či krajiny. Odevšad si přinášel velké dojmy a líčení krajiny. To vždy v jeho tvorbě nad dějem převládalo. Obsáhl kvetoucí přírodu, vmýšlí se do lidské odvěké touhy po svobodě, zvedá hlas tvrdého vzdoru proti utiskovatelům a zase něžně důvěrnou lásku k rodné půdě, která byla českému člověku dána od zrození. Cítí i s každým motýlem i kvítkem, protože ví, jako Mácha, že brzy zahyne a nebude... Nejvíce miluje ptactvo. Je přesvědčen, že hlas lučních zpěváčků o něčem vypráví, že duše lidská a slavík na stromě mají mnoho společného.
Když po půl věku doma v staré hrušni
můj zrak se potkal s tebou, milým ptákem,
šly upomínky růžové mou duší
jak v poli děti ověnčené mákem...
Děd Heydukův byl mlynář a malého vnuka vodíval podél řeky, loukou, lesem, vesnicí. Ukazoval mu pod střechu, kde se vracely z jara do svých starých hnízd vlaštovky.
Vítám vás, vždyť láska zpět vás nesla
k vlasti šumných hvozdů, niv a vod,
aby jak vy se v kvetoucí snů chvíli
lidé rozpomněli na domov,
než by jim ho vrazi proměnili
v měkkých srdcích v zkrvavený rov...
Mlynářský děda vodil často chlapce i pod večerní nebe. Tam často létal lučníček. Všechno ptactvo učil vnuka pojmenovat.
Jsi pěvcem nebe nočního, hvězd druhem,
jež jasným zvukem v zářný voláš slet
když blankyt je už oživeným luhem...
Dvacet a čtyři zpěvy věnoval právě slavíkovi, králi ptačích pěvců. Snad proto slavík pootavský? Nebo že našel v Pootaví pevný domov, svou práci mezi pozornými studenty, do kterých vkládal poezii jako zrno do úrodné země? Nebo že zde našel ženu a dítě, dcerušku Lili, překrásné děvčátko, které mu ve čtyřech letech života zemřelo? I když její smrt zanechala hluboké stopy v jeho lyrice a na čas se odmlčel, věděl, že básníkova úloha není uplakat se nad vlastním osudem, ale zpívat lidstvu o společné bolesti národů utlačovaných, že každý básník má povzbuzovat, těšit a krásnými obrazy života s nadějemi přikrývat bolavé rány, společné celému národu i světu. Bouřit jako horské vichřice má básník národní tam, kde je toho zapotřebí. I v přírodní tragédii. Jednu takovou živelnou hrůzu spatřil na Šumavě. Viděl padat stromy v blescích a mýtiny obnažené...
Po té horské kráse, veta už je, veta,
jenom rudý hořec vřesovištěm vzkvétá,
škoda krásy, škoda, už jí více není,
už se na rusalky břízky nepromění -
i ty hvězdy jasné nad jezerní stěnou
chvějí se a blednou
nad nevlídnou změnou...
Adolf Heyduk byl i nejpopulárnějším průkopníkem vzájemnosti československé. Horlil proti národní netečnosti, když mnozí Slováci odmítali spolubratření na poli kultury, jakou jim Češi nabízeli. Jednalo se o pomoc Slovensku. Prý si užili s Maďary dost. Tehdy Heyduk osobně přijel na Slovensko a nabídl pero i bratrskou ruku muži vrcholného umění na Slovensku, Hviezdoslavovi, básníkovi vlastním jménem Pavel Országh. K nim se přidal i učenec Jaroslav Vlček, a pak Růžena Jesenská. Dospěla také za pár let Eliška Krásnohorská a její současník stejného roku zrození, Svetozár Hurban Vajanský. Nastalo tak pravé sbratření českých a slovenských básníků. Byli to ti, kteří toužili silně po sbratření národů podobných si v osudech, a kteří také přivítali slavnostně svými verši roku 1918 nově zrozený stát československý. V nádherně vypravené knize Slovensko vyšly úvodní verše Hviezdoslavovy a Heydukovy.
Šumava a jižní Čechy sbratřily Heyduka s dalším mužem, spisovatelem, kterému říkali Chrudoš od Otavy. Byl to Karel Klostermann, původem Němec, jehož díla nebyla nikdy vydána v němčině, ani překládána. Teprve daleko později, jeho neteř Anna Jelinek přiblížila je německému čtenáři svým překladem.
Klostermann byl muž spravedlivý. Narodil se ve Štěkni u Písku, kde též studoval. V krajině Kašperských Hor roku 1908 uviděl protičeská hesla na hostinci Beseda. Strhl je. Byl svědkem napadení českých učitelů. Stál na straně občanských práv českých a kritizoval postoje některých německých usedlíků. Bylo mu to vyčítáno. Neuspěl se svými díly pro německé čtenáře, začal psát česky. Jeho román Skláři, i potom další, měly úspěch.
S Adolfem Heydukem se brzy spřátelili, scházeli se v Písku, ve Štěkni, v Srní a Rejštejně, kde bratr Klostermanna Jakub byl farářem, povídali si o svých rodinách, Klostermann byl z pěti dětí. Chodili spolu po stopách, kde »Kubata dal hlavu« za Blata, což bylo pro vzpouru 700 sedláků, kteří vyšli na odpor proti vrchnostenskému útlaku, a vůdce byl popraven. Klostermann i Heyduk si vymysleli pomník Jakuba Kubaty, který byl postaven, a Heyduka pak zvolili v blatenských vesnicích čestným občanem. Návrh podal i Klostermann. Děj románu Mlhy na blatech byl zfilmován a vešel do českých dějin natrvalo.
Klostermann by se divil, kolik chat v Pošumaví je pojmenováno jeho jménem, v některé z takových se ani nezastavil, jinde měl starou tetu. Autor Sklářů se choval až do smrti jako spravedlivý muž, měl rád filozofa Hedera, Němce, který prorokoval slávu Slovanům. Také se po smrti první ženy oženil podruhé 1898 šťastně s českou Barborkou Juránkovou, která prý se krásně smála, když její Karel prohlásil v hospodě: »Pašeráci byli stejně mazaní Bavoráci jako Češi.«
Největším přítelem Heyduka byl Jan Neruda. Jezdil za ním do Nerudovky na Malou Stranu i ve chvílích posledních. Pokud byli mladí, a žila Nerudova maminka, dělala synovi a Heydukovi křížek na čelo a prosila: »Dolfi, dal mi na Jana pozor, ať tolik nekouří...« Heyduk kýval hlavou, ale nic nezmohl. Takže když stál u Nerudova lůžka smrtelného, kdy Neruda už nemohl chodit a kouření mělo i na další chorobě podíl, díval se na stůl, kde v rámečku stála Nerudova maminka, jeho velká láska, a zdálo se mu, že zvedá ruku ke křížku, ale nemůže... Tehdy vložil prý Heydukovi Neruda ruku jeho ženy do dlaně, a sám jim oběma požehnal: »Emilko, Dolfi, dejte mi hubičku, bude poslední...« A byla. Emilka, žena Heydukova, pak položila červené růže na jeho hrob a takový křížek maminčin namaloval Dolfi na studený kámen.
Také Heyduk měl rád své rodiče. Navždy zůstali v jeho mysli. Věnoval jim krásnou báseň, nazvanou Svatá místa:
Do mlýna, hory přes ohyb
je cesta pískem krytá.
Jí uprostřed do mohutných lip
jsou různá slova rytá.
V tu nejstatnější: J a R,
výš písmen srdce dvojí,
leč stromu rozbujeném,
krev vše téměř v celek pojí.
I hledám je v těch samotách
a vše, co doba halí, zde líbám.
Zpráchnivělý trám i kámen vyvětralý.
Vždyť ze slov hocha, zavátých
a z dívky sladké tísně
strom pěkný se mi v duši zdvih
a vzkvetl v drobné písně.
Zde hledám jejich očí jas
jímž zrály v poli klásky,
ach, kterým slavíkem je as
teď duše jejich lásky?
To Bůh ví, já však celý věk
chtěl bych v tom ráji státi.
Byl junák ten můj tatíček - a děvče - moje máti.
Autor: DAGMAR ŠTĚTINOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |