Závidím Adolfu Heydukovi: přijde domů z procházky a přímo na lesnickou košili od Schwarzenberka oblékne barchetový župan a u stolu z leštěného kaštanu rozepíše báseň o palouku obrostlém nekultivovanými smrky, zíraje na mumii nejstarší zachované kytice české literatury, kterou v roce 1878 přinesl Jan Neruda paní Emilce k narození dítěte, jež zemřelo, zatímco cestoval ve vlaku, a převlékne se do fraku a vyjde s chotí pózovat do zahrady fotoreportéru z Národních listů a ještě dlouho dlouho do noci při čaji vdechuje ze své košile kořistnou vůni jehličí, tak silnou, že se aspoň drápkem chytí i nicotnosti jeho stancí, ale o to vydatněji vysmolí jeho plíce, až se dožije osmaosmdesáti let.
A setkání fraku se záhonem květáku, toť první písecká metafora, a v levém rohu snímku, poněkud odvrácen, aby Ilja Erenburg nezahlédl tvář, smeká André Breton.
Úryvek z knihy Kapsa
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |