Přidat listopadové nerevoluční revoluci adjektivum „sametová“ se podařilo hned prezidentovi od toho času, Václavu Havlovi. Milý Vašek, jak mu začaly říkat fascinované dámy v zástupu, nejspíše však samet neznaly, a Havel byl neinformovaný dvojnásob. Samet se hodí na potahy, nikoli na dámské těžké a nedýchatelné plesové šaty. Po technické stránce je to rovněž materiál pozoruhodný. Na jedné straně bývá jemný a výrazně barevný, na druhé je pak hrubá rubová strana. Takže zatímco si na hebké straně, věnované většinou vysokému panstvu dějin, můžete pohovět, poddaným byla svěřena strana rubová. Žádná exkluzivita. Takže samet, s nímž jsme si verbálně zahrávali před dvaceti lety, patřil nejspíše do slovníku neinformovaných rádoby „povstalců“; odborníci truhlářské profese věděli nejlépe, kam a jak tento textil cíleně a účelně uložit. Buď na panovnické trůny anebo ještě lépe do rakví, a o tom je dnes třeba hovořit.
A tak se dostáváme rovnou do dějin, které s tímto obložením pracovaly, do nichž tato těžká látka patří, a v nichž každou chvíli nějaké výročí oslavujeme nebo proklínáme. My, Češi, držíme vesměs tradici dvacetiletých úseků a mezer, třebaže dějiny se opticky a časově proměňují bez ohledu na zavedené zvyklosti. Často, jako v případě listopadového „snění“, na nás totiž historie nečeká. Abychom poznali, kam jsme se sametem anebo obložením pohřebních truhel doputovali, stačí někdy doba kratší, ba i pouhý rok. Stačil totiž jen jeden rok, který uběhl od listopadového představení, a bývalí studenti a hrdinové začali mluvit o „ukradené revoluci.“
Hlavní slovo měl hradní Vašík, počalo hašteření v Občanském fóru, počalo lustrační dohadování, a během této kratinké doby pohřbili Josefa Bartoníčka, který šéfoval lidovcům A učinili tak těsně před volbami. Do hry byli nasazeni pánové střežící právo, tedy Pavel Rychetský, Jan Ruml, J. Křižan a Michael Žantovský, mimochodem mluvčí prezidenta Havla. Na tiskové konferenci se kdosi chtěl dozvědět, kolikpak Bezpečnost platila za spolupráci, Žantovský špitl, ale mikrofon slova „zabral“, že teď by to tam chtělo něco „fouknout“. Nešlo vlastně o spolupráci, která byla ve většině případů sporná, ale právě o radu, že by bylo třeba cokoli fouknout do případu, byť by to byla i momentální lež. Že v pozadí této hry a počátkem dvacetiletých čachrů byl právě Havel, není pochyby. A tudíž čestní lidé od počátku nemohli ledacos překousnout a omluvit, a Havel, který se později od lustračních trapasů distancoval, se raději k tomuto tématu nevrací.
Takže již s podzimkem roku 1990 začalo zklamání, studenti se dožadovali nápravy, jak bylo řečeno, mluvilo se o „ukradené revoluci“. A sám V. Havel v televizním projevu v tomto roce k výročí vzniku republiky položil otázku, zda a jak se nám daří prosazovat hodnoty, jejichž jménem jsme ani ne před rokem povstali proti totalitnímu režimu. „Obávám se, že nemáme mnoho důvodů ke spokojenosti. Společenské změny, které se nám zdály ještě před několika měsíci na dosah ruky, probíhají těžce a pomalu. Mezi lidmi roste neklid, nespokojenost, netrpělivost a zklamání, které jsou provázeny rostoucí nevraživostí. Žijeme v dusné atmosféře. Kredit, který jsme ve světě získali svou rychlou a pokojnou revolucí, zvolna ztrácíme.“
A když se již blížíme k tématu divadla, a charakterizujeme nepříliš schopného scénáristu Havla, připomeňme, že antické drama již rozčlenil klasický filozof Aristoteles. To on nám vykreslil kompoziční stavbu dramatu, a ta sestává z
Expozice
Kolize
Krize
Peripetie
Katastrofy.
Z čehož si můžeme vyčíst a spočítat, kolik částí jsme již absolvovali; úvodní partie, kolize máme za sebou a krizi, o níž se nám původně nesnilo, právě prožíváme. Katastrofám, které máme před sebou, neunikneme. Dnes již víme, že když strana (šéfem revizní komise byl M. Jakeš, vyškolený v Moskvě) vyházela na 500 tisíc vesměs kvalifikovaných lidí, zahájila expozici, která nemohla skončit jinak než tragicky. Že si všichni mnoho užili, a že se už do strany někdejší kultura a věda nevrátily, je ovšem téměř jisté. Na druhé straně reprezentanti našich exulantů se sešli v bytě Colloredo Mansfelda v tehdejším západním Německu a přehlíželi z dáli spoušť, kterou natropily tzv. prověrkové komise. I vyhledávali náhradu a tak Pavel Tigrid (Schoenfeld) vynesl jako zcela pochybné a nedůvěryhodné eso, jméno Václava Havla. Tak se stalo, že komise ničily na jedné straně půl milionu lidí, zatímco na druhé straně se formovala nová reprezentace.
Na dohrání započatého jednání zbývalo dvacet let, a například z ekonomů 60. let se stali pronásledovaní disidenti, kteří se posléze nevrátili ani do strany a mnozí po Listopadu ani do politiky. Tohle dějství bychom měli mít na mysli, když se (často s nostalgií) vracíme v myšlenkách zpět. Intelektuální semináře, další analýzy, dopis (vlastně objemná studie) s výčitkou a výčtem následků „Srpna“, přeposlaný A. Dubčekem Gorbačovovi, to všechno už byly nepřátelské akty, které se současnou stranou neměly nic společného. Ale nelze než připomenout, že ve staré straně bylo dost slušných lidí, kteří poskytli mnohým „stranicky trestaným“ existenční příležitost.
Děj není ještě u konce, ale i bez Aristotela víme, že pokračování je nasnadě, s tím, že všechno dědictví bylo začachrováno, často i bývalými funkcionáři, kteří se mistrně zbavili starých kabátů i legitimací, a spolu se zelináři, řezníky, veksláky a pašeráky vytvořili partu, která jediná měla pohromadě dost peněz. A kde nebyly finance, mohlo se rázem půjčovat v padesáti bankách, což jsme později za Zemanovy vlády hravě zaplatili. Akorát že vítězi „revoluce“ chodí s holým zadkem. Novým podnikatelům velmi pomohl Václav Klaus, tušící, že privátní akcionář přinese papírky beztak podnikovým fondům. Proto snivě pronesl nezapomenutelná slova: „Více takových Kožených.“
Svého času si nad celým dějstvím a ztracenými ambicemi povzdychl A. Kusák. Dohlédl na konce cest a napsal, že se česká politika již po několik desetiletí mýlí v sobě samé. „Na jedné straně vidí svůj úkol především v praktických krocích, v diplomatických jednáních, demarších, memorandech, arbitráži, schůzkách oficiálních i neoficiálních, na druhé straně snuje programy prohlášení, které mají mít dalekosáhlou platnost, ale zpravidla nepřečkají ani několik měsíců.“
Je až směšné, jak se sněmovna hádá o zimní obutí pneumatik, o typ žárovek, o organizaci na jatkách, o malérech v dopravě, ačkoliv již osazenstvo našich hostinců ví, že nemáme pořádný občanský zákoník, stovky všemožných novel a spoustu zákonů, které jsou rušeny, ještě než vstoupily v platnost, anebo jakmile se prokázala jejich nesmyslnost. Ve skutečnosti nemyslíme normálně, nemáme koncepce, odborníci se vytratili, anebo se jim politika zhnusila, nebo jim hlupáci nechtějí naslouchat. A kdyby už nazrála nová šance k proměně, my se snad nepoučíme, sejdeme se na náměstích a uspořádáme si velkou lidovou slavnost nebo národní pouť, zatímco šizuňkové mezi námi se zorientují a počnou nakupovat, objíždět, ovlivňovat nové mocipány a dobývat vlastní hnojiště, na němž by mohli (jak napsal v jedné stati Masaryk) prohánět jako šafáři s bičem v ruce zbylý skot.
Jenomže bez trestání zrádců, loupežníků, bez exekucí zcizeného majetku, když se mizerové pohybují, byť kritizováni tiskem, beze studu mezi námi, zkrátka bez pevné ruky se vládnout nedá. A tak když jsme již začali sametovým obložením, pokusme se dokončit této rozkradené zemi patřičnou pohřební truhlu. Ovšem, abychom zůstali věrni tradici, s jásotem, možná v sokolském kroji, ale v každém případě v sametovém obložení.
Autor: TOMÁŠ VLK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |