Je lednový den desátého roku 21. století. Mrzne. Slunce, které včera stydlivě všechny zahřívalo, na obloze není. Proboha, snad slunce nová moc taky nezprivatizovala! Vyšel jsem z tepla domova, protože mě náš pejsek pozval na procházku.
V naší ulici nikde nikdo. V sousední ulici jediný živáček. Byl sehnutý s taškou na dvou kolečkách vedle sebe. Do obličeje jsem mu neviděl, protože vybíral popelnici. Napřímil se, až když uslyšel mé kroky. Jeho tvář radost ze setkání se mnou nejevila. Myslím, že se styděl. Můj pocit z toho, co jsem viděl, by matematik vyjádřil radostí s minusovým znaménkem a teploměr úrovní rtuti hodně pod nulou.
»Dobrý den,« pozdravil jsem jako první. Při pohledu do jeho vousem zarostlého obličeje jsem se domníval, že jsem mladší, i když si pamatuji T. G. Masaryka jako prezidenta na Hradě. »Dobrý den,« odpověděl příjemně znějící češtinou. Byla určitě jazykem, který jej v dětství naučila maminka. Dovolím si to tvrdit na základě svých zkušeností a znalosti více jazyků než prstů na jedné ruce.
On, já i náš pejsek jsme byli do mrazivého dne přiměřeně oblečeni. Rozdíl byl ale v tom, že jeho oblečení se nesetkalo s Persilem, Arielem či jiným pracím práškem nepřiměřeně dlouhou dobu. Před mým příchodem si vybral z popelnice tři jogurtové kelímky. Měl je postavené na zídce.
Svými otevřenými víčky se na něho šklebily. Vybral si z popelnice i tlustou knihu, kterou měl položenou vedle kelímků. Ta kniha byla anglicko-český a česko-anglický slovník.
»Mohu se vás na něco zeptat? Nemusíte mi odpovídat, když nebudete chtít,« řekl jsem.
»Ale proč byste se nemohl zeptat, řeč přece slouží dobrým lidem k dorozumění,« reagoval. Jak zevnějšek může klamat, řekl jsem si sám pro sebe. Opravil jsem si dojem podle zevnějšku a začal uvažovat o tom, že tento spoluobčan má možná i více než maturitu.
Po souhlasu k dotazu jsem nebyl tak skoupý jako před tím. »Říká se o vás, že jste si tento způsob života sami vybrali.« Přestal vybírat popelnici a bylo vidět, že jsem se dotkl něčeho, co mu vadilo.
»Já že jsem si tento způsob života sám vybral? Já jsem se narodil před 55 lety, byl jsem zaměstnán, bydlel jsem ve vytápěném bytě. Přišel jsem o práci, přišel jsem o byt. Bydlíme s kamarádem v chatě v Šáreckém údolí v Praze 6. Není tam elektřina, svítíme petrolejkou. Opatřili jsme si kamínka, sbíráme kolem klestí a topíme si, abychom neumrzli jako ti, kteří již umrzli. Já jsem klíči necinkal. Já volit chodím a napoprvé uhodnete, koho nevolím, abych nebyl sám proti sobě.
Já že jsem si takové bydlení vybral? Přiveďte mi toho, kdo to říká. Přiveďte ale také několik lidí, aby mne drželi. Jinak tomu člověkovi, který mne a mého kamaráda pomlouvá, že jsme si tento způsob života vybrali, za takovou pomluvu tělesně ublížím. A hodně.« Byl nahněvaný. Že si vybral z popelnice tři kelímky s nedojedeným jogurtem a slovník, jsem viděl. Z popelnice, na které byl nápis »Směšný odpad«, protože nějaký vtipálek doplnil nápis »Směsný odpad« háčkem.
Nevidím ale nic, co by nasvědčovalo, že si vybral úděl bezdomovce.
Věřím, že si to sám nevybral.
Autor: JIŘÍ SOBOTKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |