Tuhle jsem někde četla pozvánku na film Na velikosti nezáleží: „Proč se otravovat s hubnutím, když se můžete dát na zápasení? Poznání, k němuž dojde čtveřice kamarádů, otevírá množství komediálních situací, ale upozorňuje i na společenský tlak vyvíjený na lidi s nadváhou.“
   Při čtení mi text křupal v zubech jako sušenka. A přitom nejen hubeným, i tlouštíkům lidová poezie nadělila! Je hubený jak čára na zdi. Jeho duše spává v brku. Držka mu tluče na bachoře. Na břichu jí hedvábí šustí a v břichu piští. Prodává slabikáře. Na koleně by ho zlámal. Topí slámou. Dát ho čamrdáři. Hubený, že může políbit kozu mezi rožky. Klobouky na něho můžeš věšet. Tlustý, že by se oň člověk uřízl. Blýská žebrama. Jako z prdu bič. Hubený jako housličky. Jako kadlátkový kominář. Jako oteklá nit. Jako střep. Jako šindel. Má řiť jako pinkavu. Vypadá, jako kdyby míval šváby k snídani, k obědu i k večeři bez zásmažky. Sotva z kůže kouká. V pase je jako žejdlíková sklenice. Rukou by ho mohl podpálit. Kdo? Tlouštík, silák. Na něm se ujímají dary boží. Má nohy od kulečníku. Je nadán na všech stranách. Bere na sebe. Je širší než delší. Jako almara z devíti prken. Jako balík. Jako dyňa. Jako koš. Tváře jako nadívané. Tlustý jako zelík. Jako řvín. Jako díže. Vypasený jako buroň z panského dvora. Může duby kácet. Má prach. Ten má špagátu! Silný jak hřmíně. Jak cibule. Jak voda na jaře. Kluk jako obušek. Je při jádře. Mohl by se trkat s býkem. Horybuk. Takový silák si tě hodí i na záda. Lidová čeština má pro to výraz: hoprdáč.
   A co vysocí a malí? V Kostelci nad Orlicí ve vile, která nyní vypadá jak z filmu o záhadách, o divokých zahradách, žil malíř Metrdvacet. A možná právě kousek odtud bydlel pan Vysoký. Mohl by žebrat přes vrata. Ořechy srážet. Hvězdy nad restaurací Secese utírat. Dlouhý jak zastrkovadlo od pekla. Kdyby se přerazil, budou z něho dva malí. Má vysokou podezdívku. Zato malý! Ten se bije s housaty. Není ho nikde. Světnička jako kukaň. Z gatí by ho vytřásl. Vdolky, jako když je tma. Žena ho nemůže najít pod peřinou. Chlapec jako papuč. Možná ještě dítě, které má malované časy a jako my kdysi v chalupě měkce utláno. Nese se hore. Je na zelených pastviskách. Žito mu roste v zádech. Má se jak haluška v másle. Jak pánbůh ve Frankrajchu. Sedl jako do pšenice. A hřbetem k ohni a břichem ke stolu. Má tam ráj na knedlíky a blaženost na koláče. Je mu modro. A je tam dobře schovaný. Vije růže. A ještě možná neví, co je to mít se jako vlk v jámě. A když se ti daří jako trávě pod kamenem. A máš zle nastláno. A je to život bez rukávů. Dobrý tak na syrečky. Práce, jako když se pes pase. Osud se zelím. Na čertově výměnku, když je i peklo v krizi: tlustě nekadit!
   Také je vám tak krásně, přestože venku sněží - padá bída - u kamen češtiny?



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)