Zájem Bedřicha Václavka o literaturu německých autorů souvisí jistě především se skutečností, že byl druhým oborem germanista. Jeho důkladná znalost německé literatury umožňuje mu posléze ve dvacátých letech dovršit vlastní vývoj, charakterizovaný výlučným zájmem o reportáže, reportážní román a sociální literaturu žurnalistického charakteru. Jeho zájem je soustředěn na německé šansoniéry, skladatele kabaretních písní, navazující na tradici písní kramářských, na skladatele šansonů a songů, jež se z dadaistických začátků vyvinuly v satirické písně silně emotivního účinku. Bída a ubohost německého života té doby byla sugestivně vyslovena právě v šansonech, svou satirou velmi aktuálních.
Ještě před definitivním uchopením moci nacisty v r. 1933 a ještě před odchodem více než dvou set německých spisovatelů do exilu seznamuje se Bedřich Václavek s německými autory, jež přivedla do řady protifašistických umělců jejich předchozí kritika buržoazního způsobu života, morálky a buržoazních institucí, hlavně německé justice. Patří sem mj. Bertolt Brecht, Walter Mehring, Erich Weinert, Kurt Tucholsky, Erich Kästner, J. R. Becher, Oskar Maria Graf ad.
Václavkův zájem o literaturu emigrantskou je motivován jeho sledováním umělecké i občanské cesty těchto autorů. Václavek se zabývá - hlavně zpočátku - díly reportážními odhalujícími pravou tvář fašismu. Z přeložených děl vysoce hodnotil Langhoffovu reportáž Zajatci močálů, která u nás vyšla v překladu r. 1935; byla jedním z prvních svědectví o metodách fašistické diktatury. Upozorňuje na sborník Deutsche Frauenschicksale, do něhož přispěly také Marie Pujmanová, Helena Malířová ad.
Čtvrtletník U (umění) publikuje články O. M. Grafa, spisovatele, který v roce 1933 emigroval z Bavorska do Rakouska, poté působil v Praze a redigoval tu časopis Neue deutsche Blätter. O. M. Graf odchází po okupaci Československa do SSSR, posléze do USA, kde žil až do své smrti r. 1967.
I když charakteristika období fašismu by byla předmětem jiného tématu, není zanedbatelné zmínit se alespoň stručně o osudu významnějších německých spisovatelů-antifašistů, žijících, třeba jen na čas, v emigraci v Československu.
Oba bratři Mannové, starší Heinrich a mladší Thomas, pocházeli ze starobylého hanzovního města Lübecku; jeho gotické zdi byly na sklonku 19. století, kdy se oba bratři narodili, němými svědky víc než půltisícileté tradice, tradice stále ještě živé. Rodina Mannů měla v tomto patricijském městě postavení více než čestné; patřila k nejbohatším a nejváženějším. Otec, vzor hrdého, vzdělaného, velkorysého, úspěšného měšťana a obchodníka, byl zvolen do senátu. Smýšlení Mannových rodičů však bylo už republikánské, i když s výraznou příměsí aristokratismu. Způsob života, jednání i duchovní svět takových rodin popsal mistrovským způsobem Thomas Mann v románové kronice Budenbrookové.
Prvorozený Heinrich, předurčený, aby převzal po otci vedení obchodního domu i jeho občanské důstojenství, odmítá svět obchodu a normy života městské honorace a rozhoduje se pro dráhu uměleckou. Osmnáctiletý odchází Heinrich roku 1889 do Drážďan, kde pracuje jako příručí v knihkupectví. Působí jako volontér v berlínském nakladatelství a stává se přitom posluchačem přednášek na tamější univerzitě. Svými slovesnými díly zajistil si Heinrich Mann vstup do německé literatury. Již v roce 1910 začíná se politicky otevřeně angažovat na straně pokrokových sil. Prvním velkým činem jeho občanské odvahy bylo uveřejnění eseje Zola roku 1915, ostrého odsouzení imperialistické války: „Když se pravda pohřbívá, skryje se pod zemí a její výbušná síla tak vzroste, že jednoho dne, když propukne, všecko s ní vylítne do vzduchu.“ Esej o Zolovi svým ostrým, nesmiřitelným stanoviskem způsobila názorovou roztržku mezi Heinrichem Mannem a jeho bratrem Thomasem, který v té době ještě věřil v oprávněnost německého boje a polemizoval s Heinrichovými názory spisem Postřehy nepolitického člověka.
Po vzniku Výmarské republiky angažuje se Heinrich Mann na straně demokratických sil: už od roku 1920 poukazuje na hrozbu militaristické reakce, po prohrané válce začínající opět nabývat na intenzitě.
Když se dostává k moci Hitler, Heinrich Mann spolu s Käthe Kollwitzovou a Albertem Einsteinem podepisuje výzvu k sjednocení Socialistické strany Německa a Komunistické strany Německa; chce, aby německý lid lépe čelil fašistickému teroru. Již 15. února 1933 byl politickým tlakem donucen rezignovat na svou funkci v Pruské akademii umění, jejímž byl členem. Dne 21. února téhož roku prchá - bez zavazadel - se svou ženou z Berlína do Frankfurtu nad Mohanem, odkud se jim podařilo uniknout do Francie; od roku 1940 do roku 1950, kdy zemřel, žil Heinrich Mann v USA.
Nositel Nobelovy ceny a největší tehdy žijící německý spisovatel Thomas Mann, který měl rád svůj mnichovský dům, dům plný knih, znějící hudbou, vyzdobený obrazy mistrů, od prvního dne Hitlerova nástupu k moci opouští - s jediným zavazadlem v ruce - po boku své milované ženy, Káti Mannové, Německo. Stává se de iure od tohoto okamžiku člověkem bez vlasti, i když de facto nachází exil ve Švýcarsku, stále ještě s pasem Říše, ale bez možnosti opatřit si k němu výjezdní razítko.
Konečně dostává i Thomas Mann opět svůj řádný pas - pas Československé republiky. Není pro nás bez zajímavosti, že vláda Československé republiky udělila Heinrichu a Thomasu Mannovi státní občanství. Heinrich Mann napsal o tom ve svých vzpomínkách:
„Jedna česká obec poblíž německých hranic poskytla mi ráda svou příslušnost, potom mě přijala i republika. Nebylo třeba žádné zákonné lhůty, dokonce ani pobytu v zemi. Den roku 1936 patří k mým svátečním. Skutečné sváteční okamžiky však zanechávají více vzpomínek na náš skromný osud než na přijaté vyznamenání. Kdo jsem byl, že se mne ujal cizí národ, pozval mne na svůj konzulát do Marseille, nechal mne složit do rukou konzula přísahu věrnosti? Opakoval jsem česká slova, přirozeně chybně, protože jsem je neznal. Kdo jsem byl, že tento národ s úctou přijal člověka, který byl vypuzen z vlastního národa, a dal mu právo v jeho opuštěnosti považovat se za plnoprávného?“
Thomas Mann ve svých projevech z let 1937-1950 píše: „Exulanti bloudili světem a nacházeli pomoc tam, kde byla země sama ohrožena. Nacházeli ji i v sousedním Československu. Odcházeli sociální demokraté i komunisté, odcházeli demokraté a lidé víry - a vítala je přátelská ruka pomocných komitétů, přijímali je státníci této země, otvíraly se jim dveře přednáškových síní, pohostinné domácnosti Prahy i drobných měst… Ale jednoho odpoledne seděl u nás člověk z drobného českého města - a nabízel mně jménem tohoto městečka chudých domkářů a výrobců dýmek, městečka vyšívaček prádla a drobných řemeslníků příslib domovského práva, tak nezbytný pro udělení státního občanství. Domovské právo městečka Proseče, podhorské obce na Vysočině mezi Čechami a Moravou… Nikdy nezapomenu, že jste tehdy dali podnět k udělení státního občanství v Československu mně i mému bratrovi. A stejně tak nezapomenu na naši návštěvu v Proseči, plnou přátelských dojmů.
Rudolf Fleischmann. Pouhý zástupce obecního zastupitelstva Proseče, drobný úředník. Snad na základě zprávy, že tehdy henleinovci v Liberci odmítli přislíbit domovské právo, když o ně pro rodinu bratra Heinricha spontánně zažádali sociální demokraté.“
Československé občanství bylo Thomasu Mannovi uděleno 9. listopadu 1936. O deset dní později složil nositel Nobelovy ceny státně občanskou přísahu. Dne 2. prosince 1939 se jméno Thomase Manna objevuje na sedmém seznamu občanů zbavených občanství Říše. Dne 19. prosince 1936 dal vyvěsit děkan filozofické fakulty v Bonnu na černou desku oznámení adresované Thomasu Mannovi, „…že filozofická fakulta cítí po Vašem vyobcování nutnost vyškrtnout Vás ze seznamu čestných doktorů“.
Po osm roků byli bratři Mannové občany Československé republiky, až do roku 1944, kdy se stali občany Spojených států severoamerických.
Bedřich Václavek si tvorby bratří Mannů velmi vážil; svědčí o tom publikované příspěvky či recenze knih (zejména Heinricha Manna) v jednotlivých ročnících U.
Mezi přispěvatele čtvrtletníku U patří také Egon Erwin Kisch, Rudolf Fuchs a Franz Carl Weiskopf, Fritz Brügel, Wieland Herzfelde, pocházející ze Švýcarska. V letech 1917-1933 působil jako vedoucí nakladatelství Malik-Verlag v Berlíně, v letech 1934-1939 pracoval v Praze, později v Londýně. Přispěvateli čtvrtletníku U byli rovněž Walter Hart a Max Zimmering.
Z protifašistických německých autorů byl B. Václavkovi obzvláště blízký berlínský písničkář Walter Mehring, buřičským a ostře politicky zahroceným charakterem svých šansonů. Dílem W. Mehringa se Václavek zabýval poprvé roku 1926 v brněnské Rovnosti. Těžištěm Mehringova díla je jeho poezie. Václavek k ní měl osobní pozitivní vztah; nekreslil však subjektivisticky její pronikavější zhodnocení Mehringovo umění, třebaže ne vždy zcela originální, výsměchem, ironií i tklivou melancholií bojovalo proti nebezpečí měšťácké lhostejnosti.
Protože Walter Mehring již od počátku kritizoval ve svých sbírkách rodící se fašismus, byl nucen ihned po nástupu nacistů k moci emigrovat do Paříže, kde v r. 1934 vzniká jeho sbírka Und euch zum Trotz. (Závažný doslov Václavkův k výboru Mehringovy poezie pod názvem Navzdory jim vyšel v olomouckém nakladatelství Index r. 1938.) Mehringovy knihy byly v hitlerovském Německu zakázány a byly - jako ostatně všechna díla pokrokových německých i zahraničních autorů - v rámci akce organizované fašisty dne 10. 5. 1933 jako tzv. entartete Kunst, Asphaltliteratur páleny.
K posílení protifašistické fronty přispěla i olomoucká návštěva souboru Eriky Mannové Pfeffermühle v roce 1935; šlo o literární kabaret - obdobu naší Červené sedmy -, jejž tvořilo osm až deset emigrantů, kteří se řadou souvislých i nesouvislých sólových výstupů (recitace, zpěv, tanec, krátké scénky) vypořádávali satiricky s aktuálními otázkami. Erika Mannová se svým bratrem Klausem skládala pro soubor texty šansonů, byla konferenciérkou a organizátorkou souboru.
V nacistické třetí říši byla situace pro rozvoj humanistické kultury nepříznivá. Byla vytvořena tzv. Reichsschrifttumskammer s rozsáhlým administrativním aparátem, jenž měl řídit literární produkci. Pokusy získat některé pokrokové autory, kupř. Ludwiga Renna, pro myšlenku fašismu, ztroskotaly.
Životní podmínky německých spisovatelů-emigrantů byly mimořádně těžké; cizí čtenářstvo autory neznalo a antifašističtí spisovatelé musili zápasit o existenční minimum. Mnozí z nich byli nuceni putovat celou Evropou. Některým se podařilo z nacistických koncentračních táborů uprchnout, mnozí tam zahynuli, jiní před postupujícím nacismem hledali únik v sebevraždě. Těsně po roce 1933 se proto dočasným útočištěm německých spisovatelů stávají sousední země Německa - Francie, Československo, Rakousko a Švýcarsko.
V roce 1937 vydalo nakladatelství Index Václavkův překlad knihy Heinricha Manna Es kommt der Tag; originál vyšel v roce 1936 Curychu; tato „německá čítanka“, jak zní podtitul, je sestavena z Mannových protifašistických projevů a statí i z článků klasiků německé literatury bojujících proti válce. Václavek vysoce hodnotí první část románu H. Manna Der König Henri IV. a román Liona Feuchtwangera Der falsche Nero.
Značná část německé literatury pokouší se historicky, filozoficky i psychologicky vyložit osud Německa, vysvětlit, jak mohlo dojít ke katastrofě, rozpoutané tímto velkým kulturním národem, za nějž se Německo považovalo a považuje.
Věřme, že nebude započato opět tam, kde se na sklonku druhé světové války přestalo, že se na ulicích německých a posléze i měst jiných národů znovu neobjeví průvody s bubny a píšťalami, prapory s lomeným znamením, bílé punčochy, zfanatizované davy kolem rozvášněných řečníků, jako tomu bylo v době, kdy henleinovský teror a běsnění dosahovaly vrcholu.
Věřme, že dojde k protifašistickému postoji německých pokrokových spisovatelů, básníků a všech, kdo mají na zřeteli rozvoj humanistické kultury.
Věnováno Bedřichu Václavkovi, usmrcenému fenolovou injekcí 5. března 1943 v koncentračním táboře Osvětim.
Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |