Kapitolky ze stejnojmenné knihy
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 199 Kč
Vyprávění babičky Valešové z Pochválova
Co já jsem se celej život nadřela! Třicet let na hospodě čepovala pivo, k tomu houf slepic, husy, kachny, co jsem se nalezla po kolenouch, jednou tejdně vydrhnout lokál, chodbu nahoře, co 'sem se napřidávala zedníkum. My 'sme stavěli celej život. Nejdřív 'sme koupili pozemek a na ňom kůlnu a stodolu, a zbyla nám stokoruna. Můj muž povídal: Jdi pro ní, já pro ní do tý rajfrzenky nepudu. Já řekla: Já taky né.
Já jsem chovala prase a vono běhalo po dvoře. Viděl ho řezník Venca Jerman z Kroučový a povídá mi: Pani, prodejte mi to prase. Já, že ju. Dal mi za něj pět tisíc. Tak jsme hned zasejc koupili cihly.
Potom, když se Kynštovic vrátili z Ameriky, tak chtěli, abysme jim to prodali a koupili hospodu. Prodali jsme jim to, dřív to bejval všechno jeden majetek. Koupili jsme hned zasejc todle a já mýmu povídala: To je na zbourání. Ale kdepak! Mušeli jsme to vopravit a zasejc se stavělo.
Já mívala normálně vosumdesát kilo. To jsme s mužem přidávali šesti zedníkum a já měla tenkrát jen vosumačtyřicet kilo, tak jsem se zhubla! A muž byl tak slabej, že vomdlel na záchodě. Von byl jedenáct let starostou. Dyž byl poprvně, já mu řikala: Po druhý už to neber, ale byl zasejc zvolenej a řek' mi: Co mužu dělat! Zvolili mě. A to se za něj dělala v obci elektrika, telefon, asfaltovala se silnice.
Když jel na Kladno, tak povídá, když přijel: Zasejc jsem dal Tondovi desetikorunu na cigarety. - Kterýmu Tondovi? No přeci Zápotockýmu. Von chodil v Kladně vokolo Liďáku a sbíral špačky.
Toho už se muj táta nedožil, dyž byl Tonda prezidentem. Za copak ho udělali tim prezidentem? Že se mu nechtělo dělat?
Ale je pravda, že to byl prezident vopravdu lidovej, von v tom zámku na Lánech vyhnal většinu těch fízlů, co ho hlídali, utíkal jim, šel do vsi, u Dědičů si koupil dva buřty a housku a šel na špacír za bránu do vobory.
Ten šofér, co ho vozil, vyprávěl jednou v tý bejvalý Sýkorovic hospodě, jak ho jednou vez' na ňákou vojenskou přísahu či přehlídku a mušeli zastavit u ňákejch šraňků. Von mu povídá: Moment na mě počkejte, já si vodskočim vykonat malou potřebu. Za chvíli se vrátil a povídá: Máte nůž? Potřebuju pučit nůž. Mívám ho v kapse, ale v tý parádní uniformě ne. Na co nůž? divil se ten šofér. Ale, zase je to ta uniforma, je to nezvyk! Když jsem ji ráno voblíkal, voblík' jsem si pod ní podvlíkačky vobráceně, poklopcem dozadu. Musel bych rozepínat vopasek a nejjednodušší bude udělat vpředu nožem díru. Tak prej mu pučil kapesní nůž a za chvíli mohli ject.
Nebo zasejc starej Cinybulk, hlavní osvětlovač v Národním divadle, co tu má chatu, ten zas vyprávěl, jak za všech prezidentů, když dávali Libuši, mušelo se jehlama píchat do všech polstrovanejch sedadel a všechno pročmuchat, ale za Tondy ne. Ten prej vždycky utek' z prezidentský lóže a šel si sednout do kabiny hlavního osvětlovače a vodtud sledoval celý to slavnostní představení a zajímal se o to, jak se to osvětluje.
Na tý hospodě v Pochválově 'sem byla třicet let sama. Táta už je třicet let nebožtík.
Co já znala lidí! Ze všech vesnic vokolo. Dyš přišli do hospody Strašecký, já řikala: Á hele, strašidla 'sou tu! Ten jeden tesař, co každýmu řikal Ty Janku modrovokej, povidá: Čípak je to bába? A druhej mu vodpověděl: To je bába celýho vokresu.
To tam byl učitel Ploucek, voni měli holku Růženku eště malou a neměli jí kam dát, dyš šli pryč. Von chodil na schůze a vona tenkrát zrovna chodila se zubama. A tak Růženka chodila ke mně a večer dycky chtěla žbánek, že pude sama pro pivo. Říkala: Nechte mě jít pro pivo, já si tam s tou babičkou tak pěkně popovidám.
To víte, holka byla takle malá eště, tak co 'sem si s ní mohla povidat, ale vona mě měla ráda.
A jednou, dyš vona šla se zubama a von taky někam, tak Růženka přišla zrovna, dyš já 'sem potřebovala jít nahoru, a na chvilku 'sem zamkla.
Růženka si sedla na schody a bědovala sama k sobě, nebo i lidem, co šli vokolo: Bába tu nejni, copak já si počnu, kampak já teď pudu!
Já to nahoře poslouchala. Dyš 'sem pak vodemknula, tak vona, jak mě uviděla, popadla mě kolem krku: Ty moje bábo zlatá, já už měla strach, že tu nejsi!
(Marie Valešová, 9. 10. 1977)
Návštěva u pana Kuny,
mistra holičského v domě U města Pekingu ve Spálené ulici
Buďte vítán, poklona, račte se posadit mistře, jak vidím, tak stříhat a holit taky? Ano? Prosím vás, to jste byl někde v tundře? Takovýhle kuďousy jsem už dávno neviděl, tedy s prominutím.
A to už jsem viděl ledacos, vždyť já měl v křesle většinu těch štamgastů tady vod Ježíšků, jak tam visej' jejich podobizny, áno, ano, samý slavný lidi. Tam stojí u zdi ta vrtule inženýra Kašpara, též jsem ho stříhal a holil. A copak v tom nakladatelství, co jste zaměstnán jako redaktor, připravujete k vydání? Jó? Knížku vo Benediktu Rézlovi, říkáte? To byl ten, co má pomník na Karláku, von byl botanik a cestovatel.
To já jsem stříhával cestovatele Friče. No jó. To byl slavnej cestovatel, ale víte, von vždycky chtěl jen tadyhle u uší jenom takhle. Rovnej zástřih. Kdepak kotlety. Nebo ten redaktor Černý z Národní politiky. Jestlipak víte, že tu Národní politiku vlastnil ministr, teda dnešní ministr Nejedlý, kterej jí měl napůl s architektem Štokarem? No jo, to vy nevíte. Tak ten redaktor Černý, ten nosil takovej asyrskej vous, a když začal šedivět, tak já mu ho musel barvit.
Jenže to nebylo jako dnes. To bylo velice intenzivní barvivo, a von si musel vždycky přinýst nůši hadrů, abysme to potom měli z těch fousů do čeho utírat. To se muselo dosucha, jináč by mu to bylo barvilo krágn. To se nosily bílý kaučukový límečky.
Bude to takhle dobrý? Nebo to mám ještě trochu zkrátit? Tak dobře.
Nebo jsem stříhal a třikrát tejdně jsem chodil holit Čeňka Zíbrta. No jo, to byl kabrňák. Ten dělal v tom Národopisným muzeu v Kinskýho sadech a byl starej mládenec, ale ženský ho měly rády a nedaly mu pokoj. No jó, to bylo známý, že mu tam do toho muzea smíchovský paničky a slečny nosily v kastrůlkách vobědy.
Von bydlel tady v Ostrovní ulici, k stáru měl hospodyni a potom ke konci si jí vzal za ženu. Já ho tam chodil holit, to už byl starej, ale dvě láhve bílýho vytáhnul denně. Jenže von vám potom trpěl stíhomamem.
Já vždycky zaklepal a musel jsem hned za dveřma hlásit: Pane profesore, to jsem já Kuna, holič! Když jsem vstoupil, tak von byl vobyčejně schovanej pod stolem, jenom rukou na mě mával, že je to dobrý, že už vylézá.
Jó, to byla vosobnosť. Ale vždycky dvakrát přeholit. A uznalej byl taky. To dneska už je to úplně jinej svět. Vemte si jen teďka, je po válce, co se všechno dělo! Ty Němcí! Víte, to je divnej národ.
Po stranách rovně, nebo šikmo?
Šikmo. Ano prosím.
Tak ty Němcí. To vám je divnej národ. Goethe, Schiller, Wagner, Schumann a pak najednou Hitler.
No, nejni to pravda?
Tak, a teď se račte podívat, jak to vypadá vzadu. Bude to takhle dobrý? Áno, eště to takhle pořádně vometeme. Kolínskou? Áno. Ták. Bude to pět korun. Děkuju zdvořile. Jestli chcete, tak se na chvilku ještě posaďte tady vedle.
Další prosím, á pan Cempera, už jste tu dlouho nebyl, vašnosti, račte hezky tady do křesílka. Stříhat a holit taky, že? Áno, ano, to bude ono!
Jo, tak ty Němcí! Když to teď člověk všechno čte, co se dělo v těch koncentrákách, tak mu to nejde na rozum.
Voni jsou spořádaný, akurátní, pinktlich a týchtig, přitom sentimentální - vemte si takovou Lilli Marlén. Víte, já jsem zahrádkář. Von takovej gestapák je spořádanej, doma má zahrádku, všechno jako ze škatulky, zalejvá kytičky, v knihovně má Goetheho, jenže potom vás vyslejchá, uřízne vám pinďoura a strčí vám ho do huby. No, nejni to pravda?
Za ušima ještě trochu víc vybrat, pane Cempera? Prosím, jak je libo.
No jo, já holt jsem zahrádkář.
My zahrádkáři to teďka máme dobrý, protože pan prezident Novotný je taky zahrádkář. Ten nám fandí.
To ho ctí, já na to, že má aspoň tohodle koníčka. Do kultury ale šlape jako slon do porcelánu, jako nevotesanej dacan.
Pan Kuna mi silně šlápl na nohu, ani neřekl pardon.
A já pokračuju:
Patrně taky trpí stíhomamem, nebo je tak vztahovačnej, že málem nechal zavřít na dva roky mýho kamaráda karikaturistu Liďáka za to, že namaloval Švejka v pozici českýho lva. Když jsme tu výstavu ve Spisovateli instalovali, napadlo Mirka tu kresbu vylepšit tím, že pod ni připíchl dvě zlatý lipový ratolesti, co se prodávají v obchodech s propagačním materiálem pro nástěnky a výzdoby k různejm výročím. Pan prezident v tom viděl hned ty ratolesti, co jsou na prezidentský vlajce, zkrátka urážku státního symbolu, hlavy státu a kdovíco ještě.
Pan Kuna mě tiše, leč bolestivě kopl do holeně, zatímco říká k panu Cemperovi:
Todle nerad slyším, pan prezident je zahrádkář, a tím je můj člověk, možná, že byste ho jednou ještě rádi špendlíčkem hrabali.
Tak takhle by to bylo dobrý, nebo ještě víc zkrátit, co říkáte, pane Cempera. A teď budeme holit.
Jo, tak vy už odcházíte mistře? Poroučím se a na shledanou, a pozdravujte toho kulhavýho hromotluka, co s vámi bydlí.
Když jsem přišel příště dát se ostříhat, sotva jsem vstoupil, začal lomit rukama:
Pro Kristový rány, mistře, copak jste posledně neviděl, jak se vás snažím upozornit, abyste si dal pozor na hubu? Vždyť jsem vám šlapal na nohu, kopal vás do šimpánu, ale vy jste pořád pokračoval v tom nadávání na Novotnýho.
Vždyť ten, co seděl po vás v mým křesle, to byl ten nejznámější fízl tady z Bartolomějský Cempera, copak vy ho neznáte, vždyť tady v centru ho zná každý malý dítě. A vy před ním hodnotíte prezidenta. Vždyť ho tu musíte denně ve Spálence potkávat a všimnout si ho. Dřív nosil zelenej klobouk se šňůrou a se štětkou a na klopě odznak esčéespé. Áno ano, von byl typickej zjev buržousta, vobtloustlej s malým kartáčkem pod nosem, jak se to nosilo za první republiky. Jenom nevím, proč k tomu ten vodznak EsČéEsPé.
Teďka, pár roků před penzí ňák zhubnul a poněvadš už nevypadal tak blahobytně buržoázně, tak začal nosit bekovku a zasejc ze sebe dělá proletáře.
Vpředu taky zkrátit, nebo nechat? Prosím? Tak příště si dávejte pozor, mistře. Měl jste štěstí, von zřejmě zloděj doma nekrade!
(pan Kuna, holič a měšťan malostranský)
Sága rodu Landů ze Žiliny
V Kněževsi byl velkej sedlák, ňákej Řanda, měl asi šedesát hektarů a třináct dětí. To vostatně nejni pro mužskýho žádnej kumšt udělat. Dvanáct jich bylo blbejch, jenom jedno chytrý. Tomu chtěl dát svůj statek, ale co s těma blbejma, že?
Von dal kočímu flašku rumu a řek' mu: Heleď, zapřáhni do žebřiňáku, nalož těch dvanáct blbejch dětí a jeď s nima na výlet na Křivoklát, ať taky něco užijou.
Dal jim bochníky chleba, máslo, limonády, ale vzal si ho stranou a pošeptal mu: Až přijedeš do Myší díry, tak je tam někde vyklop a vrať se zpátky.
Kočí jel, děti na žebřiňáku, a když přijeli tady k tý šutrovně, co jsou jezevčí díry, tak vykřík': Děti, hoňte jezevce!
Voni vyskákali a rozběhli se po lese, von prásk do koní a ujížděl domu.
No, a tak těch dvanáct blbejch dětí tady v kraji zůstalo, asi čtyři šišlaly a tak, když je lidi našli a ptali se jich, jak se jmenujou, tak říkaly: Landa.
A to je původ rodu Landů tady v Žilině.
(Tůma)
O ševci Flajberkovi
Švec Frajbergr, který se sám nazýval Flajberkem, býval v mládí veselá kopa a nesměl chybět u žádné muziky, šibřinek, věnečku či jiné kratochvíle, potkalo ho však neštěstí. V sousedních Kamenných Žehrovicích seděl v Čížkovic zájezdní hospodě a vyšel do předsíně, právě když tam přivezli pivo a po lyžinách spouštěli z vozu hektolitrové sudy. Jeden sud ševci přerazil nohu v koleně a srostla mu tak nešťastně, že ji měl stále pokrčenu. Chodil tedy v podřepu a jen občas se na té zdravé noze vztyčil a chvíli postál. Protože byl mrzák, žádná ho nechtěla a zůstal starým mládencem, ale i veselým kumpánem s živým zájmem o vše nové.
K stáru, když jsem k němu nosil opravit obuv, vyprávěl mi o svých výletech s přítelem Nováčkem do Prahy či do okolních výletních míst a zahradních hospod z doby, kdy měl ještě obě nohy v pořádku. Byly to vzpomínky na šťastné doby mládí.
Sedával ve své světnici na verpánku, suchý šlachovitý stařec s holou hrbolatou lebkou, kostnatým nosem, pod nímž trčely na obě strany dlouhé tmavé kníry. Kolem něho bylo na podlaze plno škrpálů, křampů, bagančat, polobotek a dřevěných kopyt. Bafal z porculánové fajfky a za zády mu hřála krásná zelená barokní kachlová kamna s velkým reliéfním kachlem v průčelí, zobrazujícím nanebevstoupení Marie Panny. Po jeho smrti byly zelenými střepy z těchto kamen zasypány hluboké koleje, vyježděné povozy v cestě před jeho domkem. Byl bych plakal pro ta kamna, ale hlavně pro toho veselého ševce prťavce. A nejen pro něho, ale pro všechny ševce, kteří stejně jako ostatní řemeslníci zmizeli z našeho života.
Když byl vynalezen parní stroj a elektřina, jásalo lidstvo, že pokrok bude spásou lidského rodu. Zatím však místo spásy dochází ke stále většímu ohrožení života a svět dostává podobu velké virtuální náhražky. Globalizace je egalizace, zaniká obrovská rozmanitost mnoha přírodních jevů. Vše se vyrábí uměle pomocí strojů, chemických reakcí či genetických transmutací, ruční práce se stává vzácností. Stejně jako z lidských sídlišť zmizel koňský potah, zmizel i kolář, kovář, sedlář, truhlář, krejčí a švec, ale také vrabec, chocholouš a vlaštovka. Z řemesel zůstalo jen to nejstarší. Kdopak dnes umí ušít z kůže dobré boty? A ona to není žádná legrace, dříve se boty dědily a pečlivě opravovaly, dnes se vyhazují.
Když jsem k ševci Flajberkovi přinášel boty k opravě, byla radost u něho posedět a poslouchat jeho vyprávění.
Tak vy teda študujete v Praze. Mhm! Tam jsem se něco najezdil. Zamlada. Já vám řeknu, na todle já sem dycky bejval: varijeté, divadla, biják.
Já 'sem viděl biják první z Tuchlovic. To jednou 'sme přišli do varijeté - von tam kousek. Podruhý 'sme tam přišli - von tam eště byl ten samej, až potom tam už byly dva kousky - a pak už po celý Praze. Pane! To já dycky - tento! Dyť já 'sem jezdil vocaď do Prahy dvanáct- třináctkrát za rok! Lidi řikali: Ty 'si blázen! Pch! Já jim řikal: Nejsem. Panečku, já tam přídu k lecčemuš, vo čom vy nemáte ani čuch.
To máte, jako támdle v Žehrovicích, byl správcem toho velkostatku, ňákej Čejka. Ten měl kluka, - moc čipernej kluk!
Toho bavily všelijaký - tento - ten, už když chodil do školy (von tady chodil do školy), tak šel po jedný noze jako po dvouch! A tak! Uměl všelijaký ty trilky.
Potom taky študoval a jak - tento - tak se to doneslo až do toho varijeté, až k tomu řediteli - k ušim. Tak si ho nechal zavolat, a aby prej mu ukázal, co umí, a když jako viděl, tak povídá: »Poslyšte, vás študyje nebavěj', nechte toho a pojďte ke mně do učení, z vás by byl dobrej hadí můž!«
A tak jo, kluk toho nechal a von ho cvičil, víme? Do hadí kůže ho upnuli, a von, pane, za chvíli - tento! Po stromech jezdil, po zemi se plazil - a všecko! Víme? Do tý kůže upnutej, jenom hlava mu koukala.
Jednou, starej Čejka jel za nim do tý Prahy, 'de domu, co von bydlel, jenže - von tam nebyl. Tak se ptá bytný, kde je. Vona nevěděla. Tak chodil po Praze, až přišel taky k tomu varijeté.
Von tam hadí můž! A von ho poznal. Podle hlavy, poněváč tu von měl venku. Tak hned chtěl k němu! Ale voni ho nepustili, až prej po představení.
Tak po představení tam hned šel a hned, že ho zabije! Jak von šel, tak hned na něj s deštníkem a chtěl ho bít. Jenže ten ředitel povídá: Počkejte, nechte ho, já vám něco povim. Študyje se mu nelíběji, nejni na to, kdežto v tomdle von muže vyniknout víc, než študovanej.
Jenže vo tom Čejka nechtěl ani slyšet a řek': Ať se ke mně nehlásí! A šel vod něj.
No, a von potom v tom vopravdu vynik', jezdil s tim po celým světě a nakonec si koupil ňákej velkostatek támdle u Boleslavi, když pak už nemoh', když ztloustnul a do tý hadí kůže už nemoh' - tento.
A pak to všechno sepsal, celej ten svůj životaběh, a potom se k němu teprva ten starej zasejc znal.
Vopičí můž
Jó, to já jsem moc rád chodil do varijeté. A hadích můžů, těch bylo málo, to 'sem nikde neviděl. Vopičího může jo, ale hadí, to byla vzácnosť. Vopičí, víme, to byl zase jako vopice zašitej do tý kůže, skákal v takový kleci. Ale já to tenkrát hned prokouk'. Povidám: To nejni možný, v tom muší bejt člověk.
A, to víte, ty lidi! Za náma seděly takový dvě slečinky, a ta jedna hned: Jak prej 'ste to poznal? Jářku: No, podle - chtěj jsem říct podle vocasu, ale poněváč jsem byl ve městě, tak 'sem řek': Podle vohonu. Poněváč - víme, jak je to dlouhý, tak v tom nemůže mít tu vláčnosť.
Voni se hihňaly a já, to víte, 'dyš něco bylo, hned 'sem jim to prokouk. Víme, zase holt 'sem chtěl svý! Zaplatil 'sem, tak co?
A potom přišel balet, a tak ta jedna slečinka mi zase pučila dalekohled. Tu máte, prej, todle je zase něco pro vás! A já 'sem si ho vzal.
Víme, a to tam se mnou tenkrát byl, vy už ho asi nepamatujete, - to tady tenkrát byl ňákej Nováček, Bručoun mu říkali. Von dycky mhum, mhum, tak bručel, a ten se mnou 'dycky jezdil na tydle - takle - do varijeté - a tento.
A tak já mu taky dávám ten dalekohled, a von: Hu, sakra, nech si ho, hu, ble, ble!
Hehehe - víme, von tak brumlal, a tak já se zasejc podivám a povídám mu: Venco, tumáš, podívej se, mordyje člověče, to je něco!
A von zase: Hu-he, ble ble, vrať jí to!
A vona se smála a řikala: Jen se eště koukejte! A dávala mi znamení. A potom nakonec po představení mi povidá: Poslyšte, to 'sem se zasmála, kdýpak sem zase přídete?
Jářku: No, my 'sem jezdíme každejch štrnáct dní. A kdé, prej, sedíte? Já povidám: Tadydle v těch místech, v těch lacinejch. A vona povidá: Víte, já sem nechodim kvůli tomu varijeté, ale mě baví ten člověk. Jako ten Nováček, víme? A tak, to my 'sem, prej, za štrnáct dní zase přídem.
A my potom za čtrnáct dní 'sme tam nejeli. Buch suď, co nám do toho vlezlo, až asi za měsíc, a voni seděly vo kus dál.
A tak mi potom povidala: Jéžiš, ani nevíte jak, prej, nás to mrzelo. Vy, prej, jste sem nepřijeli a já jsem pozvala eště ňáký žáby...
A víte, Nováček, když 'sem se ho chtěl zbavit, tak 'sem na chodníku šel k ňáký slečince a ptal 'sem se jí - a von - tíhnul - hehehe.
Kozí párky
Když jsme s Pecínovskejma baráčníkama jezdili do Prahy na zájezdy, byli jsme v Karlínským divadle, potom taky v tom Varieté u Nováků a ve vinárně jsme tam seděli v takovejch boxech, jako tady byly v tý kavárně Kýhosovic, co se jí říkalo V plyšu. Tam bejvalo sezení potažený plyšem.
Já s Tondou Krajcem jsme si sedli do jednoho boxu, kde už ale seděly dvě žencký. A aby řeč nestála, tak jsem povídal vo tom, že bylo teď v Pecínově posvícení, a jak jsme upekli husu a nemohli k ní sehnat zelí. Vono nikde nebylo k sehnání. A poněváč Tonda rozvážel zeleninu, tak povídal, že von může sehnat zelí, kolik chci.
Ty žencký řekly, že by potřebovaly salátový vokůrky, Tonda hned na to, že jim jich sežene kolik chtějí. Voni se smály a říkaly, ať jim je teda přiveze, že dělaji na jatkách v Holešovicích.
A tak Tonda jel s vokůrkama do Prahy a rovnou na jatka, a tam tý vrátný chtěl říct, aby zavolala pani - a teď si uvědomil, že neví, jak se ta pani menuje, poněváč to zapomněl.
No, to je pěkný! Co teď?
Tak tý vrátný říkal, že ta pani je taková malá, černá, a že bydlí na Poříčí, to si pamatoval.
A tak to já už vim, kdo to je, povídala vrátná a hned jí zavolala, takže vokůrky Tonda nevez nadarmo, všecko v pořádku!
Druhej den nato jsem přišel v Pecínově do hospody Na růžku a Venca hned volal do kuchyně:
Je tu Lidickej, dejte mu taky kozí párek, von si ho zaslouží, poněváč nebejt jeho, tak nepřišla řeč na zelí a vokůrky a neměli bysme tejďka ty kozí párky.
Hned mi přinesli párek s hořčicí, a jak jsem do něj kousnul, chutnal mi výborně. Vůbec neměl chuť jako že by byl kozí, nebo ze skopovýho.
Tonda mi to vysvětlil: Voni ty ženský, když jim dal ty vokůrky, tak mu za ně za chvilku něco přinesly. Byly to tydle párky. Aby je mohly pronést přes tu bránu, měly je schovaný za ňadrama a když mu je dávaly, lovily je z výstřihu.
Proto to byly kozí párky.
(V. Lidický)
Fotoaparáty
Pro ty lidi dnes: Čára sem, čára tam. Copak todle je ňákej vejkres, podle kerýho mám něco udělat? To 'sou jen čáry a čísla, a já nevim, jesli je to světlosť, nebo na střed, a nebo co? A kdepak je dřevo? To my jsme museli dělat přesnou práci na sílu lístku papíru!
Když jsem dělal u Červenýho v Praze v Jámě fotoaparáty, to byla moc fajnová práce, všecko přesný na puntík! Na čase vůbec nezáleželo, to jsem moh' věc dělat třeba tři měsíce, ale muselo to bejt na chlup! Von taky vyžadoval úpravnej zevnějšek. Museli jsme v dílně nosit bílý košile a pod krkem mašličky. Jináč bylo zle.
Já si pak doma udělal černou komoru, a co jsem se nafotil! Všechno na desky, ale to byla nádhera! Kdepak film, to se vám tam všelijak pohne, zkroutí, kdežto na desku, to je tam každá maličkosť zachycená. Já mám fotka rodičů, tady, podívejte, ty ruce, každá žíla, každá vráska. Otec - fousy, každej chlup! No, nádhera.
(truhlář pan Liška)
Kus masa
Já bych vám rád ty lišty udělal, ale nemám čas vybrousit nože do frézy. Vždyť vidíte, co tu mám zakázek. Zrovna tyhle rámy, ty jsou pro Zdeňka Nejdla. Bude mít výstavu.
Jeho otec měl tady nedaleko ode mně řeznictví. No jo, to byl známej vinohradskej řezník a uzenář. Měl moc hezkou ženu, za kterou mu začal chodit sochař Pošmourný, ten co teď učí na akademii, národní umělec.
Když se potom s tou paní Nejdlovou domluvili, že ona se rozvede a že se s Pošmourným vezmou, šel to Pošmourný tomu Nejdlovi oznámit.
Vešel k němu do krámu, to víte, taková rozmluva není nic příjemnýho, zrovna dvakrát dobře mu nebylo, jenže, nedalo se nic dělat, musel se do toho dát.
A tak to tomu Nejdlovi řek', že se s jeho ženou mají rádi, aby svolil k rozvodu a nedělal potíže, a že se potom s jeho paní ožení.
Ten Nejdl, jak stál u štoku, tak popad' tu řeznickou širočinu a milej Pošmournej si řek', že je s ním konec.
Jenomže řezník hodil na štok kus vepřový kejty, rozmách' se sekyrou, rozpůlil tu kejtu a hodil jí Pošmournýmu se slovy: Vemte si mou ženu a tadyhle vám k ní přidám ještě kus masa.
(truhlář pan Ježek)
Přijel dorost?
V naší vesnici se hrál fotbal na školním hřišti, který udržoval a zametal školník, kterej měl velice sexuálně náruživou ženu. Vždycky když přijel hrát přespolní mančaft, tak se do dresů převlíkali ve škole a zatímco školník zametal hřiště, tak ta jedenáctka se postupně vystřídala u tý školnice. A jí to ještě nestačilo a ptala se jich, jestli s nima přijel taky dorost.
(Libor Souček)
Autor: FRANTIŠEK SKÁLA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |