Když se to vezme kolem a kolem, jsou skalní odpůrci marxismu v něčem zajedno. Předně: marxisté podle nich chtějí odstranit soukromé vlastnictví třídním bojem až ke konečnému vítězství diktatury proletariátu. Hnacím stimulem je prý povinná třídní nenávist. Budeme-li požadovat, aby tvrzení bylo doloženo zdrojem poznání, dostaneme se k empirii nebo k literatuře. Jan Procházka koncem šedesátých let minulého století napsal: Tak dlouho se tvrdilo, že je v naší armádě všechno v pořádku, až nám jeden generál utekl do USA a druhý se nakvap zastřelil. Transponovat toto libozvučné souvětí do naší současnosti restaurovaného kapitalismu, nenašlo by se jediné odvětví, kam by nepasovalo. Připomeňme si likvidaci textilního a sklářského průmyslu. Rozkradení námořní flotily, devastaci zdravotnictví a školství a výprodej kulturního dědictví v podobě pochybných restitucí. V těsné blízkosti Procházkova výroku se samozřejmě ocitá byznys a jeho kormidelníci z elity finanční oligarchie. Dalo by se napsat, že někteří z připomenutých zůstali za hranicemi, zatímco po těch doma se úspěšně střílelo nebo skončili na dně orlické přehrady. Někteří z některých byli dokonce dáváni za vzor pozdějším panem prezidentem, ano, tím, co zcela bezostyšně propaguje na televizní obrazovce svou knihu, kterou údajně napsal. Těžko za těchto okolností chtít, aby třídní nenávist měla chuť cukrkandlu.
Známý mojí známé zasvětil celý život kantořině a na sklonku šedesátých let minulého století učil na šumavské málotřídce, kde se skamarádil s čerstvě vysvěceným velebníčkem. Ten mu po jednom návratu z Vatikánu daroval dvě knihy: Kellerovu studii – A biblia má predsa pravdu a Čepovy eseje vydané v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie – Poutník na zemi. Četla jsem obě... a bylo mi Jana Čepa líto. Čep byl zdrcen ztrátou domova, jehož se dobrovolně zřekl ve jménu iluzorní svobody industriálního světa, byl zklamán, že se Francie, pro jejíž kulturu tolik udělal, k němu otočila zády. Hledání záchytného bodu je na jedné straně vedeno promluvou o povinné třídní nenávisti jako zásadním zdroji marxismu, na straně druhé dochází k idealizaci první republiky. Čep zasvěceně hovoří o světě otevřeném intelektuálům a umělcům, nicméně nezapomíná na svůj původ a tu musí přiznat, že tento privilegovaný svět nebyl otevřen venkovanům a prostým lidem. Takovým namnoze poskytla příležitost k cestování až první světová válka.
Tady je Jan Čep až adresně přesný, což by mohl potvrdit Jindřich Hořejší básní Monolog bývalého pěšáka. Píše se v ní: Poprvé osud se laskavě sklonil ke mně,/když vypukla válka./Konečně kynula dálka!/Snad milost to nebyla jenom škleb./ Mně – jako můj každodenní chléb -/udělili ji páni./Nastalo toužebné cestování/Srbskem Ruskem a Itálií. Podobnou cestovatelskou zkušenost zažili vedle S. K. Neumanna, F. Šrámka a K. Biebla kupříkladu Jaroslav Kolman Cassius (Balada o čisté rance, Mrtvý na Drině) a Jan Čarek (Ve válce padlí, Návrat padlých ve válce). Hořejšího báseň končí trýznivou vzpomínkou na ubitého Rusa a také tato zkušenost byla bezpochyby vlastní výše jmenovaným. Dostatečný důvod k projevům nenávisti! Je paradoxní, že tento fenomén třídního vymezení fascinoval především Jiřího Wolkra, synka ze střední vrstvy bez zkušenosti sociální a válečné. Snad se přichomýtl ke střelbě do demonstrujících – ať už v rodném Prostějově nebo v Praze. K jeho sociální trudnomyslnosti (Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist), vyjádřené povícero přímým pojmenováním, má nejblíž poezie Horova (Dělnická madona), radostně metaforický je už Seifert v prvotině Město v slzách (Hoši, vy všichni musíte být zase zdrávi,/aby až na ulicích světa ten veliký koncert bude,/ mohli jste všichni hráti z partitury rudé revoluční symfonii!/ A ta, panečku, bude!).
Literární skupina, kam Wolker v začátcích patřil, apelovala především na cit a realitu srdeční krajiny. V jednom z jejích manifestů se píše: Chceme odstranit soukromokapitalistický řád, osvobodit proletáře, - ale osvobodit člověka vůbec i duševně z nenávisti (třídní?), zloby, zatuchlosti srdce... To bylo autorovi Hosta do domu a Těžké hodiny málo. Opouští Literární skupinu stejně jako později Devětsil...
Uvedené řádky mohou být ve vší skromnosti chápány jako důkaz, že česká umělecká avantgarda byla názorově i barevně přitažlivě pestrá. A nenávist? Protože není nad osobní vklad, tady je. Dospívala jsem uprostřed bouřlivé kolektivizace venkova; strůjci nových pořádků, prvních JZD, se vesměs rekrutovali z čeledě, z domkářů a chalupníků. Ať už řešili jakékoli organizační dispozice, vznášela se nad nimi zásadní premisa: naučit se hospodařit na společném, neboť dosud byli zvyklí dřít na cizím s nasazením, jako by šlo o vlastní...
Vzorkem cizorodého byl statkář Veleba; sledovali jsme ho, jak si to štráduje do hospody: na hlavě širák s krempou, sakrafráček a zelená vesta s hodinkami. Mezi rty neodmyslitelné viržinko, na jazyku nejspíš přehršel kleteb... Považte, statkář Veleba se narodil, když přicházeli na svět duchové české literatury – Machar, Sova, Březina, Šalda... Když oni podepisovali Manifest české moderny, Veleba přebíral grunt. Devadesátku nechal za sebou, když začínal ztrácet hole a občas upadl na cestě do hospody a zpět. Pomohla jsem mu jednou na nohy, nebylo to jen tak a za odměnu se mi povedlo rozlousknout, co u Veleby na srdci, to na jazyku. Místo díkůvzdání drmolil ten stařec jediné slovo: Holoto...
Takže přece jen nenávist?!
Jak se to vezme...
Autor: blá
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |