O životě s Vladimírem Kolárem
   33 otázek Michala Černíka

   Mohl byste se popsat a charakterizovat?
   Fyzickou stránku raději popisovat nebudu, přece jen jsem ročník 1947, což ne tak dávno, zhruba před dvacítkou let, ještě znamenalo střední věk, ale nyní už jen věk důchodový. Jsem sice stále ještě zaměstnán, ale zanedlouho už se chci více věnovat práci literární. Přes svůj věk toho zatím za sebou moc nemám – kniha povídek Svět bez masky, novela Táta je doma, román Pachuť medu, vzpomínková próza Co už máma nenapsala, dvě knížky literárněkritické, účast na kolektivních literárněvědných pracích a několik knižních edicí. Byly vedle toho také literární studie, uměnovědné stati a množství recenzí o literatuře, divadle, filmu, výtvarném umění. Ty pilnější už sice nedohoním, ale věřím, že tvůrčí plány jsou stále namístě.

   O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
   O tom, jak se proměňuje naše společnost a zda její vývoj je po všech stránkách dobrý. Patřím ke generaci, jejíž převážná část byla velmi skeptická a kritická vůči realitě, ve které žila. Padesátá léta s jejich nadšením i fanatismem, netolerancí jsme si prožili jako děti, neměli jsme příležitost zatížit své životy chybami, zmařenými nadějemi, omyly či nenávistmi starších generací. Nepodlehl jsem ani zjednodušením, extremismu, fanatismu, šíření nenávisti zpravidla stejných lidí na konci šedesátých let. Nevěřil jsem ve snadnost působení silných slov, byl jsem skeptický k činům, jejichž analýza mi jasně ukazovala, že nemají reálnou šanci na uskutečnění. Byl jsem tehdy studentem filozofie, a věci jsem interpretoval jinými metodami než politici či novináři. Stejná skepse a opatrnost ve vynášení soudů mě i dnes vedou k názoru, že kritické hodnocení věcí v jejich konkrétní historické totalitě, zdravý rozum musí stát nad emocemi, propagandou, falešným vědomím. U velké části dnešních lidí tento kritický rozum postrádám, často je to dáno nedostatky i nemohoucností současného středního a vysokého školství.

   Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
   Určitě ne. Na své minulosti nevidím žádnou temnou stránku, která by někoho nějak poškodila, něco, za co bych se měl někomu omlouvat. I v práci jsem neustále procházel velice konfliktními situacemi (zejména jako redaktor a šéfredaktor), stejně tak jsem měl nemalé problémy s hledáním nakladatelů pro své knihy. Na vydání prvotiny jsem čekal šest let, a ani s dalšími knihami to nebylo o moc lepší.

   Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
   Takových lekcí bylo více, zpravidla už v mém dospělém věku, kdy jsem proti bezpráví mohl bojovat. Ne vždycky jsem byl vítězem, ale bojoval jsem vždycky.
   Největší životní lekcí pro mě však bylo zatčení mého otce a jeho následné odsouzení k patnáctiletému vězení za údajnou velezradu, sabotáž a špionáž. Když k tomu došlo, bylo mi pět let, tudíž jsem s tím bojovat nemohl, právě proto to považuji za tak těžkou věc.

   Co vám dalo dětství?
   Bez dětství bych to snad ani nebyl já. Téměř vše v mé literární práci z dětství vychází, dětský svět je pro mě hlavní zdroj tvůrčí realizace. Snad i proto, že vůbec nebylo tuctové. Žil jsem hodně jinak než většina mých kamarádů, určitě jsem měl důvod i jinak přemýšlet. Ale vůbec tím nechci říct, že mé dětství byl nějaký horor. Určitě jsem postrádal tátu i leccos jiného z hmotných statků, někdy jsem byl zahnán do kouta jako štvanec, ale dětství jsem přesto měl krásné. Se svými dvěma sestrami a mámou jsem prožil úžasné věci, lumpáren mám na kontě taky spoustu, a krásné vzpomínky se týkají let, kdy jsem chodil do základní školy, do družiny, jezdil na tábory. Nezapomenutelné okamžiky jsem prožíval, když mi ve dvanácti letech vyšla v časopise první povídka; hned jsem se ve škole stal nepřehlédnutelnou celebritou! Na sport jsem nebyl, moje údajná „lenost“ se odehrávala mezi hromadami knih, učitelé se na mě často zlobili, že při zkoušení říkám více, než chtějí slyšet, že mi k poznávání nestačí vyfasované učebnice. Ale ve škole jsem narazil i na úžasné učitele, které jsem se pokusil přiblížit ve své knížce Co už máma nenapsala.

   Jste někomu za něco vděčný ?
   Ano, určitě. I když jsem to udělal už ve zmíněné knížce, řeknu jejich jména znovu, aspoň ve zkratce. Na přední místo patřili ostravští přátelé rodiny v padesátých letech, manželé Hejzlarovi. Dále to byli můj učitel ze základní školy Jaroslav Kozel, můj třídní profesor na střední škole Miroslav Etzler, byl to můj vysokoškolský učitel Karel Kosík. A přirozeně rodiče, bez kterých bych tu přinejmenším nebyl. A pak jsou tu někteří přátelé a známí, kteří mi byli oporou ve složitějších situacích. Jen lituji, že těch opor nebylo daleko daleko víc.

   Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
   U mne to platí tak i naopak. Některé knihy opravdu vstoupily do mého života, do některých knih vstoupila i část mých životních osudů. Nemyslím tentokrát na své vlastní knížky, ale třeba na nesmírně odvážný román mé mámy Jen o rodinných záležitostech! Byl po Mňačkových Opožděných reportážích první knihou, která, inspirovaná osudem mého nezákonně vězněného otce, odhalovala vyšetřovací metody StB a způsoby konstrukce politických procesů, zároveň velmi přesně vystihla dobovou atmosféru. A ještě výraznější kus mého života je v jejím románu Můj chlapec a já, byť oním hlavním hrdinou nejsem jenom já, ale románová postava do sebe zahrnula i obě mé sestry. A další knížky, které pro mne hodně znamenaly? Můj už dětský (zhruba od dvanácti let) zájem o okolnosti represí spjatých s kultem osobnosti mne přivedl k Erenburgovým vzpomínkám Lidé, roky, život, Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče (o knize jsem psal maturitní písemku z ruštiny), zamiloval jsem si i Paustovského Román o životě, Bulgakovova Mistra a Markétku, s obrovským zájmem jsem hltal Souběžné dějiny SSSR a USA od Louise Aragona a André Mauroise. Z českých autorů vedle milovaných básníků Nezvala, Halase, Holana, Hrubína, Seiferta na mě silně zapůsobili Jaroslav Hašek, Karel Poláček, Jaroslav Havlíček. A měl jsem i své kafkovské období: Amerika, Zámek, to byla má maturitní písemka z češtiny, Proces – fascinující knihy. A protože jsem i v exkurzech do historie chtěl vidět hlouběji pod dějepisná fakta, přečetl jsem snad vše od Liona Feutchtwangera. V dětství mi do rukou přišly i Foglarovy knížky, ale nenadchly mě, byl jsem na ně předčasně dospělý, připadaly mi dětinské a naivní. Zato mayovky a verneovky jsem doslova hltal.

   Co vás nejvíc v životě zklamalo?
   Vývoj po roce 1989. Hlavně proto, že znamenal stop pro jakékoliv reformní kroky, k čemuž měla předchozí vývojová etapa ohromný, žel nevyužitý potenciál. Dnes procházíme obdobím restaurace, společnost tedy nejde dopředu, ale vrátila se zpět k obnově systému, který je nereformovatelný ze samé své podstaty, který je velice nedůtklivý k jakýmkoli emancipačním snahám. A režim ani společnost nejsou schopny sebereflexe, když se něčím podobným začne někdo zabývat, je pokládán za šaška, který tu je, aby jen pobavil vznešené panstvo. Ale země je nejen v hospodářské krizi, je na tom zle i po stránce politické, světonázorové, etické, před sebou nemá žádný cíl. Zakládá si na těžká příští traumata.

   Co pro vás znamená být sám sebou?
   Pro mne to je podstatná věc. Hájit identitu svého myšlení, spoléhat se na to, co mohu vytěžit ze svého studia, poznání, zkušeností. Neopakovat slepě prázdné floskule, kterými se to ve sdělovacích prostředcích i některých „odborných“ knihách jen hemží. Ctít myšlenkový svět předchozích generací a snažit se na něj navázat.

   V co věříte?
   V generaci našich vnoučat, dětí, které dnes začínají chodit do školy. Jsem přesvědčen, že se nesmíří se životem, který si zvolili jejich rodiče a prarodiče. Že v životě budou hledat hlubší smysl než je honba za konzumem, za hmotným bohatstvím. Že je nepotká ani to, co mnoho lidí zakouší dnes, a nemám na mysli jen bezdomovce, tedy že nebudou muset bojovat o holé přežití. A že se vyrovnají i s ekologickými problémy a uspořádají svou společnost tak, aby byla dostatečně solidární a aby měla podmínky pro racionální život s minimálním čerpáním neobnovitelných zdrojů.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Věřím tomu, že ano. Pilní čtenáři, návštěvníci výstav, nadšenci pro divadelní múzy, milovníci koncertů jsou jistě kultivovanější než ti, kterým tyto zážitky chybějí. Ale člověka ovlivňují i jiné věci, bez ohledu na svou kultivovanost se může stát zločincem – viz třeba Heydrich nebo Speer. A Hitler coby nadšený čtenář Karla Maye si z jeho knížek jistě neodnesl ušlechtilé myšlenky o cti, o morálce, o bratrství mezi bílými a rudými, ale spíš ho asi zaujaly autorovy představy, že některé indiánské kmeny jsou od přírody divoké, špatné a nenapravitelné, že s nimi nelze jednat než tvrdou silou.

   S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Ty, které vznikly na základě duchovní spřízněnosti, lásky, moudrosti, solidarity, tolerance, vzájemné úcty a pochopení.

   O čem jste si dělal iluze?
   Že se člověk může změnit dík novým podmínkám, že ho může kultivovat lepší společenské prostředí. Teď se přikláním k Masarykovu názoru, že nejprve musí člověk projít evolučním vývojem, stát se lepším, a teprve potom může proměnit k lepšímu i společenské prostředí.

   Jaké máte ideály?
   Přes všechnu skepsi mi snad nějaké zůstaly, ale vůbec nevěřím, že mohou být realizovány ještě za mého života. Svým prapravnukům to však přeji.

   Litujete něčeho?
   Jako středoškolský student jsem miloval Edith Piaf. Její desky jsem sháněl, kde se jen dalo. A v myšlenkách jsem spolu s ní prožíval její těžké, poslední chvíle života. Její nádherná píseň Non, je ne regrette rien, jedna z jejích posledních, mi už skoro pět desetiletí zní v hlavě. Ani já ničeho nelituji.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Určitě psaní, strašně napínavé je třeba to, když postavy začnou žít vlastním životem a já se marně snažím krotit je podle svých představ. Škoda, že toto dobrodružství podstupuji tak málo. Jsem schopen vést i hodně lenivý život. Jednou jsem od táty k Vánocům dokonce dostal Gončarovova Oblomova.

   Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
   V naprosté většině případů ano. Někdy mi to i vadí, lež může být úžasně krásná, ale je to dáno mým hodně racionálním přístupem.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Žijeme v těžké době a ten, kdo nemá jiný, snadnější nástroj, jak se s ní srovnat, tomu nezbývá než velká dávka statečnosti. Ale někteří jdou ještě dál, s obrovským étosem bojují za projekty, které se jiným jeví jako předem odsouzené k nezdaru. Takový je třeba projekt Obrysu-Kmene, kterému je už patnáct let. Takto statečných lidí si vážím.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Ano, bezpochyby. Jako redaktor jsem s pokorou přistupoval ke každému textu, který jsem redigoval. Když jej bylo třeba upravit, snažil jsem se vžít do autorova myšlení, aby styl i výsledek zcela odpovídal jeho záměru. Samozřejmě mám na mysli jen opravdové hodnoty. Před falešným, hloupým blábolem ani jeho aktérem pokoru necítím.

   Co pro vás znamená zachovat si důstojnost?
   Je to asi hodně důležité a podstatné. Ale o důstojnost může být člověk připraven i proti své vůli.

   Děsí vás něco?
   Malost politického prostředí. Když jsem třeba četl v Mladé frontě Dnes, že Fischerova vláda je „židobolševický spolek“, tak mi přeběhl mráz po zádech. Studoval jsem kdysi v rámci svého vědeckého úkolu protektorátní tiskoviny a četl v nich mnoho identických výtvorů z pera pana Krychtálka a jemu podobných. Tento fašizující tón není prakticky vůbec veřejně pranýřován, přitom představuje velké nebezpečí. Nebo mě děsí, že Evropská unie mlčí, když v jejím členském státě, Lotyšsku, slavnostně pochodují bývalé jednotky SS, jejichž příslušníci mají vysoké penze. Titíž lidé, kteří u nádraží v Rize povraždili mé prarodiče a tisíce dalších lidí.

   Jaká přání se vám v životě splnila?
   Bylo jich hodně, ale když myslím na ta nejkrásnější z nich, tak to snad bylo uzavření manželství, naše děti a později ještě vnoučata. To je víc než zdárné dokončení studií nebo nějaké literární či pracovní úspěchy.

   A která přání se nesplnila?
   Třeba že jsem chtěl několikrát napsat něco pro děti. Takový záměr jsem měl třeba i s knížkou Táta je doma. Snad jen název jsem trefil, ale tato próza pro děti není. Prostě to neumím.

   Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
   Tím si nejsem tak docela jist. Zcela svobodný bych byl jen za předpokladu, že by všichni ostatní byli na tom se svobodou ne snad úplně stejně, ale srovnatelně. Ale tak tomu není, svoboda je dnes za peníze, nejvíce jí má ten, kdo si jí může nejvíce koupit. A svobodně se prezentovat na veřejnosti také můžete, jen když na to máte. Když si to spisovatel dobře zaplatí, může být jeho kniha na všech knižních pultech v republice, když ještě přidá, dostane se do výkladů, a pustí-li žilou ještě víc, může mít reklamu v novinách, televizi, rozhlase. Že na to většina spisovatelů nemá? Pak je jich svoboda omezená, některým zbude šířit své myšlenky jen po přátelích, kterým rozdají své knížky. Tahle svoboda za peníze, která se u nás tak vynáší, nemůže nahradit skutečnou svobodu člověka, která se dá měřit jen mírou poznání. Nejsvobodnější je ten, kdo se sám nejvíc osvobodil, kdo se vymanil ze svazujících mechanismů, kdo pro svou duchovní emancipaci nepotřebuje oporu ani náboženství, ani ideologie.

   Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
   Se svobodou umějí naši lidé zacházet lépe než s demokracií. Většina lidí vnímá jako vymoženost svobodu pohybu, možnost jezdit kamkoli do světa, pokud si to mohou finančně dovolit. Cení si také toho, že je nikdo nehoní nedobrovolně po schůzích, že se nemusí vyjadřovat k věcem, které jim jdou proti srsti, že si mohou nakoupit cokoli, na co mají, že mohou, ale nemusí chodit k volbám, že mají možnost výběru politických stran. Většina lidí však vůbec nepomýšlí na to, šířit v médiích své myšlenky, nepřemýšlí o svobodě slova ani o jiných svobodách, které ke svému životu běžně nepotřebují. A právě proto, že se tyto věci stávají hájemstvím elit, je tu tolik uzurpací, šíření nenávisti, špinavostí.
   A jak je to u nás s demokracií? Myslím si, že nestačí vytvořit jen demokratický rámec, demokratické instituce. Důležitý je obsah demokracie, tedy účast lidí na věcech veřejných, a to je dnes u nás opravdu žalostné. Vidět smysl demokracie jen v tom, že jednou za čtyři roky hodím svůj hlas do volební urny? Není to nějak málo? Vždyť takto jenom umožňujeme přesouvání stále stejných politických elit z méně viditelných pozic na pozice viditelnější, a naopak. A ty si jedou podle svých plánů, předvolební sliby rychle vyšumí. Pojetí, které se u nás praktikuje, je spíše klientelismem mocných než naplněním teze: Mohu do toho mluvit. Nějaké cesty ze stávající krušné situace snad vedou. Třeba naplnit článek ústavy, který zaručuje vedle zastupitelské demokracie i demokracii přímou.

   Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?
   Prací. Četbou knih. Častou návštěvou divadel a galerií. Cestováním. Povídáním s vnoučaty.
   Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
   Nezvratitelné není nic, nezvratných pravd za mého života už bylo! A hroutily se jako domečky z karet. Pokud se lidstvo nechce samo vyhubit jako živočišný druh, musí nutně svět změnit. A musí s tím začít relativně brzo.

   Jak chápete pojmy jako sociální spravedlnost? Socialismus?
   Obsah pojmů je pořád stejný. Ale jde o ideál. Je možné se k němu přibližovat, snažit se ideál naplnit. Zapomíná se, že velcí socialisté inspirovali svými myšlenkami i buržoazní revoluce, které otevřely cestu kapitalismu. A první republika měla na nejvyšších ústavních pozicích socialisty Masaryka a Beneše! Je to stále živý směr, pořád myslím platí masarykovské, že česká otázka je především otázkou sociální.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Že jsou mi některé reakce lidí málo pochopitelné. Že třeba se ve volbách nerozhodují, jak je v jiných vyspělých zemích obvyklé, tedy podle svého společenského postavení a podle obsahu své peněženky. Proč mnohý dělník volí vyloženě buržoazní stranu, proč mnohý umělec dává hlas seskupením, které neuvažují o dotacích na kulturu, proč mnohý důchodce či nezaměstnaný fandí partajím, které mají v programu snižování mandatorních výdajů?

   Bez čeho si nedovedete představit život?
   Bez plodného myšlení, bez lásky, bez solidarity.

   Jak chápete pocit štěstí?
   Je to záchranné lano, které člověka vytáhne z bažiny obyčejnosti, případně beznaděje. Ale pojem má pro mne stále prostší rozměr.

   Na co se těšíte?
   Na hezké, usměvavé dny, na vycházky přírodou, na nové umělecké zážitky. Na každou novinku v životě dětí a vnoučat. A taky na to, až se zase odhodlám k psaní.

   Přejete si něco pošetilého?
   Určitě, v dětství se mi takových přání splnilo bezpočet. Ale mám obavu, že už dlouho se mi nic takového nevyplnilo.

   Vladimír Kolár se narodil v Praze 22. 6. 1947. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1975 obhájil doktorskou práci věnovanou osobnosti existenciálního filozofa Nikolaje Berďajeva. Pracoval v rozhlase, televizi, v novinách, v letech 1975–1980 působil v Čs. akademii věd, dalších osm let byl šéfredaktorem odborné revue Film a doba, poté Literárního měsíčníku. V posledním dvacetiletí pracoval v redakcích a jako středoškolský učitel. Vydal prózy Svět bez masky, Táta je doma, Pachuť medu a Co už máma nenapsala. Je autorem a spoluautorem několika literárněvědných publikací.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)