Nastává doba, kdy je nejvyšší čas začít se opravdu seriózně zabývat novým politicko-ekonomickým uspořádáním společnosti. Je nad slunce jasné, že tuto otázku nelze vytrhnout z kontextu mezinárodní situace a je nezbytné předem říci, že Česká republika naprosto nemůže být hybnou silou nových posunů na světové politické a ekonomické scéně. Může však svým malým dílečkem do této mozaiky přispět a pomoci tak vytvářet tlak na tuto změnu v globálním měřítku.
Na rozdíl od jiných, tzv. západních zemí, máme tu výhodu, že jsme poznali ve své historii i jiný než kapitalistický režim. Pro tuto chvíli není až tak podstatné, zda je nám režim před listopadem 1989 sympatický, či zda převažují negativa a v podobě, v jaké zde byl, jej odmítáme. Důležitých je zde několik bodů, na které bych chtěl upozornit:
1) Minulý režim nebyl černobílý. Negativa snad netřeba připomínat, jsou nesporná a můžete je slyšet každý den pořád dokola ze všech médií. Dosáhl ale i pozoruhodných úspěchů, ze kterých v mnoha případech do teď Česká republika žije. Bezplatné a všem dostupné zdravotnictví a školství, dostupné bydlení pro všechny s (na svou dobu) vysokým standardem, postupné a prokazatelné zvýšení životní úrovně a práv pracující třídy oproti 1. republice, plná zaměstnanost, atd. atd.
2) Netřeba se přít o tom, zda socialistická ekonomika před rokem 1989 byla nějakým úžasně fungujícím mechanismem. Souhlasme v tomto bodě s kritiky této předlistopadové ekonomiky a uznejme, že tedy byla nefunkční, neefektivní, nemoderní a v podstatě „neekonomika“. Jak je ale možné, že i přesto všechno přebírala pravice v roce 1989 Českou republiku jako nezadlužený stát, jehož státní rozpočet vykazoval dokonce zisk? Je snad nějaký objektivnější způsob jak porovnat snažení dvou hospodářů, než jim dát úplně stejný dvorek se stejným počtem osadníků, zvěře, drůbeže a orné půdy, nechat je hospodařit a pak vyhodnotit jejich zisky/ztráty? Podívejte se na státní dluh a deficit státního rozpočtu, jak vypadá za kapitalismu od roku 1990 dodnes a jak každým rokem bobtná a bobtná.
3) Mám dojem, že kritikům minulého režimu ani tak nejde o to, jak ve skutečnosti vypadal, jaká měl pozitiva a negativa. Uznávám, že tak jak byl nastaven by bez hlubokých reforem, jichž vládnoucí struktury nebyly schopny, nemohl dlouho vydržet. Co však kritiky zřejmě dráždí do nepříčetnosti je ten holý fakt, jak socialismus u nás ukázal, že kapitalismus je možné vcelku jednoduše a velice rychle svrhnout. Únorová revoluce v roce 1948 u nás proběhla bez jediného výstřelu. Největším hříchem minulého režimu není, jak se provinil tím či oním opatřením, nařízením, útlakem atd., ale že budoucím generacím ukázal, že kapitalismus je kolos na hliněných nohou - stačí do něj strčit a kácí se k zemi.
Našlo by se toho více, jednotlivé body by se daly sáhodlouze rozebírat, ale pojďme k věci.
Režim, který u nás panuje už 20 let, měl dostatečně dlouhou dobu na to, aby ukázal, jak dokáže hospodařit se svěřenými prostředky, zda vytváří hodnoty a dobré životní podmínky pro další generace, že nezadlužuje nás a naše děti v budoucnosti, že si umí vážit poctivé práce každého člověka, dokáže jej ochránit před kriminalitou a ekonomickým okrádáním a alespoň na únosné míře udržet korupci a aroganci státní moci.
Ani kapitalistický režim není černobílý, má svá pozitiva, spoustu problémů dokáže řešit efektivně a není důvod tyto věci nevidět, ale zkusme tyto dva režimy porovnat alespoň v měřítku ČR a dát na váhu věci podstatné, věci, které rozhodují o ekonomice a budoucnosti země jako společenství rovnoprávných občanů.
Já jsem toho názoru, že kapitalismus zklamal. Jeho ekonomika postavená na nekrytých bankovkách, virtuálních spekulativních operacích, na všemocných bankách, které okrádají své zákazníky, pohádkově bohatnou, a když vlastní vinou padají, jejich moc je tak velká, že je stát (tedy občané, tedy jejich zákazníci) svými prostředky zachraňují - to snad není ekonomika. Zadlužení jsou občané, zadlužené jsou státy. Zadlužené jsou i ty „nejbohatší“ státy.
Aby jeden pohádkově bohatl, musí sto jiných živořit. Ať už to vezmeme v mezích národní ekonomiky, nebo přeneseme do mezinárodních vztahů, kde bohatý sever drtí chudý jih. Vždy tomu tak bylo a nevidím šanci, že se to někdy změní.
V posledních dekádách vstupuje do těchto vztahů i ekologie a objevují se otázky týkající se samotného přežití lidstva a kapitalismus toto naprosto není a nemůže být schopen řešit.
S příchodem krize v posledních dvou letech se situace ještě zhoršila a vyostřila a lidé, kteří do té doby byli neteční, se díky vlastním trpkým zkušenostem, kdy se to dotýká jejich životní úrovně, pomalu probouzí.
Proto v Caracasu Chávez vyzývá k založení nové socialistické internacionály, proto u nás, po vzoru jiných zemí, vzniká hnutí Nová antikapitalistická levice, snažící se propojit různé proudy radikální levice a zvýšit tak tlak na rozpoutání seriózní debaty na téma „co dál; jak jinak a lépe uspořádat lidskou společnost“.
Je povinností radikální levice toto řešit, otevírat demokratickou debatu, předkládat vize a modely zejména konkrétních řešení a postupů pro pozitivní změnu.
Kapitalismus nefunguje a není důvod, abychom nehledali nové cesty. Chtějme demokracii, chtějme moderní svobodný socialismus. Požadujme to, na co máme právo a na co si platíme. Od bezplatného školství a zdravotnictví (na základě solidárního systému pojištění), přes důstojný důchod a odchod do něj v přiměřeném věku, fungující ekonomiku a nezadlužený stát.
Na závěr několik konkrétnějších podnětů:
- zkusme seriózně pojmenovávat, co bylo na minulém režimu špatné a co dobré; jak to dobré využít pro budoucnost a vyvarovat se toho špatného
- uvědomujme si, že kapitalismus není věčný a není nemožné jej překonat
- trvejme na právech pracujícího člověka, na jeho důstojnosti a nepostradatelnosti jeho práce pro společnost
- kriminalitu, mafii a korupci je možné držet na uzdě a relativně úspěšně (v porovnání s dnešní realitou) je potírat
- stát nemusí být zadlužený a mít každý rok strašidelný deficit rozpočtu, je možné neuvrhovat další generace do obrovských dluhů
- obchod s rozvojovými zeměmi nemusí probíhat formou jejich drancování, ale může být rovnocenným obchodním partnerstvím dvou suverénních stran
- posuďme do jaké míry je úspěšné „centrální plánování“, kdy společnost na základě středně a dlouhodobých plánů někam postupuje oproti současnému chaosu
- uznejme, kde centrální plánování selhává, případně kde společenské vlastnictví prostředků je na škodu a nefunguje – např. služby
- jak se vyvarovat deformací, kdy se vytváří nová vládnoucí skupina, zneužívající svou moc, jak nepřipustit degeneraci, jež v minulosti vyplynula z vedoucí úlohy jedné strany
- jak zaručit demokracii a svobodu pro jednotlivce, jak získat a udržet podporu společnosti a jak uspokojovat její potřeby
Zkrátka – nastává doba, kdy máme právo předložit režimu účet. Ten účet je neradostný. V naší zemi měl kapitalismus 20 let na to, aby se předvedl. On ukázal, co dovede, a pro mne z toho vyplývá: Hmm, tak to abychom hledali něco jiného..
Autor: MICHAL POLICKÝ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |