V pražském nakladatelství Futura právě vyšel Danielu Strožovi rozsáhlý knižní rozhovor, který s ním pořídil Emil Hruška. Strož v této neobyčejně zajímavé publikaci, nazvané Dokázat se vzepřít, vypravuje o svém dětství a mládí v Praze a hodně prostoru také věnuje svému více než dvacetiletému exilu v Německu. Zde také kupříkladu mnichovské Svobodné Evropě, zrovna jako svému dlouholetému přátelství s Karlem Krylem. Nechybí samozřejmě vypravování o Strožově vlastní tvorbě, vydavatelské činnosti, anebo o jeho popřevratové spolupráci s KSČM. A konečně i o mandátu poslance Evropského parlamentu, který mu skončil v minulém roce. Knihu doprovází množství fotografií, některé doslova unikátní.
Můžeš vysvětlit, proč se kniha jmenuje Dokázat se vzepřít?
Ten název vznikl až ve chvíli, kdy jsem to své rozmlouvání s Emilem Hruškou dokončoval. Při přepisování mluveného slova z diktafonu do počítače jsme si totiž oba povšimli, jak z celého toho textu přímo vyplývá, že mi vlastně po celý život nezbývalo, než se neustále znovu zpěčovat všelijakým peripetiím, které mi osud stavěl do cesty. Vzpíral jsem se a vzpírám dodnes všemu, co mě nějak vnitřně uráží, co považuji za nemorální, anebo co je něčím namířeno proti lidem, kteří se nedokážou sami ubránit.
Abych uvedl názorný příklad: Na konci čtyřicátých a během padesátých let jsem si jako malý kluk musel dost blbě odnášet, že pocházím z německé rodiny. Mnohem později, po odchodu do Německa, se mě tam zase sudeťáci pokoušeli nazývat „českým šmejdem“. Nezbylo mi, než se tomu nějak postavit, vzepřít se. To už jsem ale musel třeba také v době, kdy se mi nechtělo pokračovat v košické vojenské škole. A nejinak tomu bylo bezprostředně po listopadovém převratu, v momentě, kdy jsem pochopil, o jaký podvod na občanech tohoto státu co nevidět půjde.
Jsi v té své výpovědi až nezvykle otevřený. Nejen že popisuješ pravými jmény veškeré uváděné osoby, ale stavíš se i ostře kriticky k různým politickým událostem. Nevadí ti, že některé z těch lidí si proti sobě popudíš?
Popravdě řečeno, takhle jsem při těch sezeních s kolegou Hruškou u mne doma u diktafonu, kávy a cigaret nepřemýšlel. Podávám v té knížce svědectví o svém dosavadním životě i o své práci, a v mém věku zároveň tím pádem – ať už chci, nebo ne – o určitém úseku české historie. Domnívám se, že to všechno líčím poctivě. Urážet někoho rozhodně nebylo mým cílem.
Čtenáři knihy budou jistě překvapeni, čím vším ses zabýval jako europoslanec…
Nebylo mou chybou, že o tom všem vědí spíše jenom pravidelní čtenáři Haló novin, nebo internetových Britských listů. Europoslanec Vladimír Remek v jednom svém nedávném novinovém článku trefně poznamenal, že každodenní práce europoslanců je tím posledním, o co se ta všechna ostatní média zajímají. Také mne se tihle žurnalisté vyptávali neustále dokola, kolik vydělávám a co s tolika penězi vůbec dělám. Když jsem jedné české novinářce nabídl knihy, které mi vyšly k unijní tematice, prohlásila, že tím rozhazuji finance, kterých by se mělo využívat jinak a jinde.
Máš pocit, že jsi v onom rozhovoru s Hruškou popsal všechno, co jsi měl na srdci? Anebo jsou i některé věci, o kterých ses z nějakých příčin nezmiňoval?
Takových věcí je celá řada, ale nechtěl jsem tuhle svou knižní zpověď příliš bulvarizovat. To abych nedopadl jako bývalá europoslankyně Jana Hybášková, která ve své knížce o Evropském parlamentu sepsula kde koho a o Richadu Falbrovi napsala, že se po bruselských bulvárech promenáduje s mladými holkami…
Ale i ty bys asi mohl s takovými pikanteriemi vyjít ven…
Mohl bych v tomhle duchu vyprávět skoro nekonečnou spoustu historek. Ne nadarmo bylo již přece kýmsi řečeno, že ani v Bruselu a ve Štrasburku nás nezastupují nějací andělé z nebes, že je to v podstatě jen jakýsi vzorek domácí populace… Jinak to být ani nemůže.
Napadne tě teď nějaký příklad?
No – tak třeba příběh jedné poslanecké asistentky, až neskutečně lačnící po penězích, kterých nemohla mít nikdy dostatek. Údajně to bylo proto, že měla velké dluhy z jakéhosi svého dřívějšího podnikání. Během zasedání ve Štrasburku v jednom z těch hotelů, kde bývali europoslanci pravidelně ubytováni, nabízela kdekomu jaksi bokem nejenom své asistentské služby, ale navrch i ty, které mužům poskytují prodejné děvy. Říkalo se o ní – asi trochu s nadsázkou – že během oněch pěti let nejspíš důkladně poznala všechny ty hotelové pokoje zevnitř. Prý ovšem zaručeně kromě jediného, a sice toho, v němž přebýval onen nic netušící poslanec, který ji zaměstnával. Přezdívali jí tam „Bludička“, protože po nocích chodila ťukat ode dveří ke dveřím…
Jistě zaťukala i na ty tvoje…
Ano, máš pravdu. Ale bezúspěšně, to musím k tomu doplnit.
Takže přece jenom chystáš takovou knížku s lechtivými historkami?
Přiznávám, že chystám. A budou v ní pak také popsány obdobné historky z exilového a disidentského prostředí. Ale vystříhám se rozhodně toho, abych opět použil autentická jména osob, jako v té nynější knize. Už teď si totiž dovedu představit tu spoustu žalob od všech potrefených.
Otázka úplně nakonec: Nedomníváš se, že budeš napadán za to, že sis za „zpovědníka“ pro knihu vybral svého bývalého asistenta?
A koho bych si měl, prosím tě, vybrat? Můžeš mi jmenovat nějakého novináře, který toho o mně tolik ví?
Hovořil KAREL SÝS
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 249 Kč
Autor: DANEIL STROŽ, KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |