Nedá se konstatovat, že by se legendě Pražského jara Alexandru Dubčekovi věnovala v české polistopadové politice (totéž platí o literatuře faktu) pozornost, která mu právem náleží. I při loňských a letos pokračujících propagandistických vánicích o 17. listopadu 1989 a zvláště o velikosti Václava Havla, to zůstává neměnné. Buď se o někdejším „Sašovi“ mlčelo, nebo se hledalo místo, které by jej odsunulo na okraj dění. Přečetl jsem bezpočet článků a shlédl množství televizních relací a vyslechl si rozhlasové pořady, kde se v krátkých zmínkách pokračovalo v líčení slabosti a naivitě tohoto politika a navíc se připomínalo, že s Havlem se nemohl a ani dneska nemůže srovnávat. Také včerejší politici to ve svých sděleních mnohokrát zdůraznili.
O Alexandru Dubčekovi vyšlo za uplynulé dvacetiletí několik málo monografických knih. Z pera editora Jiřího Hochmanna Naděje umírá poslední – Vlastní životopis Alexandra Dubčeka (Svoboda – Libertas, 1993), Antonín Benčík: Utajovaná pravda o Alexandru Dubčekovi (Ostrov Praha, 2001), Liboslav Lexa: Tragédie na 88. kilometru (1997 - xerokopie), a nyní se v Bratislavě objevila zajímavá publikace Jozefa Banáše ZASTAVTE DUBČEKA!
Myslím, že stejně jako na Slovensku, spatří co nejdříve světlo světa i v Česku zajímavá kniha slovenské provenience. Jde podle mého o pozoruhodný text a já sám jsem si jej přečetl jedním dechem. Alexandru Dubčekovi jsem byl nablízku několikrát v životě, jako funkcionář ČSM od ledna do srpna 1968 a jako novinář v roce 1990 od prosince do května. Znal jsem jeho tvář, hlas, částečně i způsob emotivního myšlení a rozhodování. Moc se odlišoval od standardních aparátníků své doby. Měl v sobě něco lidského a humanistického i socialistického, co v sobě nemá nikdo z minulých ani současných českých politiků, snad jenom „zapomenutý“ a nikým neověnčený řády své doby – Čestmír Císař.
Banáš zvolil metodu literární konstrukce, zvláště po nedávném vydání své knihy v češtině Zóna nadšení (Knižní klub 2009), aby napsal příběh o člověku, o němž jistě mnoho četl a slyšel, aniž mohl pokaždé sám na sobě okusit hlubší poznání charakteru jednotlivých aktérů Pražského jara. Proto si dovolil ozdobit některé činitele tehdejších událostí známkou „hrdiny“, k němuž však dotyční měli celým svým životem hodně daleko (například MUDr. František Kriegel). Téhož se dopouští i při hodnocení některých událostí, aniž je dodneška osvětleno pozadí, zejména v tom smyslu, jaké síly za nimi stály a co sledovaly. Obnažovat je bez důkazů znamená stavět vlastní tělo na zapálenou hranici. Naproti tomu si nesmírně na Banášově knize cením autentičnosti lidí, kteří byli Alexandru Dubčekovi nablízku v době jeho domácí internace na Slovensku.
Docela zajímavě se Jozef Banáš dotýká Dubčekova osudu po 17. listopadu 1989. Oproti Antonínu Benčíkovi je však zdrženlivější v kladení otázek, cituje Hvězdoně Kočtúcha z Literárného týždenníka z 11. ledna 1992, kdy se vrací k Havlovu slibu, že po svobodných volbách v červnu 1990 dostane Dubček možnost kandidovat na československého prezidenta. Jak to nakonec dopadlo? Všichni dobře víme, komu zachutnala moc. Křivdil bych autorovi knihy Zastavte Dubčeka!, kdybych mu nepřiznal, že usiluje ve svém díle o stejné jako Benčík. Někdy velmi zajímavě. Mohu to v mnohém svědecky prokázat, byl jsem u Havlovy první návštěvy Bratislavy, poté, kdy předtím navštívil Bonn, byl jsem u skandování Bratislavanů z plných hrdel na jeho adresu: „Dosť bolo Havla!“ Byl jsem u oficiální návštěvy Alexandra Dubčeka v Kremlu u prezidenta Michaila Sergejeviče Gorbačova. Byl jsem v blízkosti Alexandra Dubčeka v Moskvě v jeho vile a pomáhal mu zjistit a oživit jeho skutečné sovětské (ruské) přátele.
Vážím si řádek Jozefa Banáše: „Korunu všetkému nasadil Pavel Tigrid, ktorý Dubčekovi zabránil vystúpiť v novembri 1991 na Václavskom námesti na mítingu Za společný štát, na ktorý ho pozval prezident Václav Havel. Dubčeka sa velmi dotklo, že Havel akceptoval nehorázný postoj Tigrída bez jediného slova… (Ostré vystoupení Pavla Tigrida proti Dubčekovi nebylo v tomto případě prvním, v Havlově přítomnosti se vícekrát na něj obořil: „Žádnej Dubček, Havel bude prezidentem.“ Jsou známa i slova proti Dubčekovu vstupu na balkon Melantrichu, v době, kdy jim jej propůjčil ředitel Lidového nakladatelství Kornel Vavrinčík a kdy jmenovaný a tolik oslavovaný novinář Pavel Tigrid na Alexandra Dubčeka nenávistně vyhrkl: „Jen přes moji mrtvolu, pane Dubčeku!“, pozn. Z. H). Ešte predtým poslanec za ODS (mluvčí Občanského fóra, pozn. Z. H.) Václav Malý na stotisícovom zhromaždení Dubčeka bez rozpakov verejne urážel. Poníženie Dubčeka a s ním všetkých čestných Slovakov a Čechov bolo o to bolestnejšie, že mal pripravený emotivný prejav za zachovanie společného štátu Čechov a Slovákov.“
Poslední kapitolou Banášovy knihy Zastavte Dubčeka! je tragédie na 88. kilometru. Kdyby nic jiného, i pro ni stojí za to Banášovu knihu přečíst od začátku do konce a dát jí prostor k otevření stránek českému čtenáři. Aby se více dozvěděl nejenom o citátu Mahatmá Gándhího, který byl zcizen jeho autorovi, aby lež a nenávist nevítězila nad pravdou a láskou.
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |