Nad Milostnými příběhy, prvotinou Bohumíra Petra, jsem před půltřetím rokem psal o tom, že autor zřejmě už nemladý napsal z lásky nenaplněné a asi taky nenaplnitelé cyklus veršů hodných pozornosti a nemálo slibných. Teď je tu (opět z nakladatelství Akropolis, 2009, zase s nádhernými erotickými kresbami Josefa Velčovského) jeho nová sbírečka KŘIČ, AŤ JE TI KRÁSNĚ.
Je to vlastně epilog Milostného příběhu, vzpomínání na to, jaké to bylo, Když jedu za tebou, jaké Frutti di mare má stále ještě na jazyku, co se dělo Na zadním sedadle jak na kanapi, Pod Bačovým vrchem, V Bělském lese, U tebe Doma a za Babího léta Pod Javorníčkem (tam dokonce tři chvíle milostného vytržení). A rád jsem tehdy konstatoval, že nejméně v polovině čísel Petr proměňuje své uchvácení i úzkost v poezii.
Nad novou sbírkou, jejíž název pro změnu odkazuje k Nezvalovi, vlastně Robertu Davidovi a jeho „křič to křič“ (Petr je básník nadmíru sečtělý, umí to funkčně s aluzemi), s radostí zjišťuji, že autor básnicky velmi vyspěl. V jeho osmnácti básních, z nichž složil svou druhotinu, žádné slovo a verš nepřebývá ani nechybí, tvárné invence a lehkosti – navzdory tíze zklamání, natruc pitomé beznadějné realitě – přibylo. Nevím, jak si Petr cení svého „popěvku“ Když jedu za tebou, mně připadá těch sedm dvojverší jako certifikát toho, čemu se říká básnická suverenita - a snad čtenáře potěším, navnadím i povzbudím, aby ten líbezný sešitek „žádali u knihkupců“ (jak se kdysi psávalo), když celé to divertimento ocituju:
„Na Náměstí Republiky / zastři okna pro mazlíky // Na zastávce dr. Malého / dej chladit dvě lahve bílého // (Na zastávce Hlubina / přistoupil revizor Kubina) // Na zastávce Dřevoprodej / něco sladkého mi schovej // Na zastávce Hrabůvka kostel / rozestel má milá postel // Na zastávce Josefa Kotase / těš se už na Lví ocásek // Na konečné Dubina Interspar / čeká mě moje superstár.“
Petr nepíše mnoho, ale zato ne marně. Do deseti slov umí komprimovat takto jednu z hrůz divoké lásky: „V tvých gepardech očích / jsem čtyřdenní kudu / Nebudu či budu.“ Nezáleží příliš na tom, zda a jak uspokojoval svého miláčka. Neboť miláček časem jistojistě zestárne, snad přijde o přitažlivost a přirozenost, jakou na něm básník obdivuje (za to motto si vzal jeho: Je to tak přirozené, jako když jíme). Zato verše tím miláčkem inspirované jen tak nezestárnou. Potrvají, přestože této lásce „v korunách dozráli havrani“.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)