Před sedmi lety prošel českými kiny film finského režiséra Akiho Kaurismäkiho MUŽ BEZ MINULOSTI, situovaný do prostředí bezdomovců a jiných sociálně vykolejených lidí. Osobitě zpracovaný příběh muže znovunalézajícího svou identitu, ale také působivý obraz solidarity odstrčených a ponížených zaujal diváky i kritiku. Film získal roku 2003 ocenění jako nejlepší evropský film nominovaný na Oscara i hlavní cenu na festivalu v Cannes. Festivalové vavříny si tehdy odnesli také představitelé hlavních rolí Kati Outinenová a Markku Peltola.
   Protagonista příběhu po útoku tří mužů s baseballovými holemi, kteří ho chtějí oloupit, se v nemocnici potácí mezi životem a smrtí, až lékař posléze konstatuje exitus. Přesto se muž z kómatu probere a po svých opustí nemocnici. Kdesi na periférii se ho ujme dvojice bezdomovců, kteří ho začlení do svého společenství a pomohou mu přežít. Nemohou mu však zprostředkovat pohled zpět do zcela zapomenuté minulosti, vzpomínky na ni se dostavují jen náhodně a pomalu, stejně nenápadně se rozvíjí hrdinův milostný vztah s příslušnicí Armády spásy i jeho nová životní šance, už oproštěná od prohřešků a nástrah bývalého života.
   Filmový příběh dostal příležitost znovu ožít, tentokrát na divadelním jevišti. Postaral se o to režisér pražského Dejvického divadla Miroslav Krobot, autor jevištní adaptace Kaurismäkiho filmu. Třebaže režisér zůstal věrný základům původního dějového pásma a zachoval všechny hlavní postavy i mnoho z původních dialogů, je mezi jeho a filmovým pojetím výrazný rozdíl. Kaurismäki vykresluje mnoho podstatných rysů ze syrové sociální reality svých hrdinů, nevyhýbá se obrazu bezútěšnosti, odcizení a lidského utrpení, přes některé komediální prvky je převážně ponurý, vážný a kritický, i svůj happy end rámuje syrovým a realistickým sociálním kontextem. Krobot ctí domácí tradici, která některé momenty, jinde traktované jen ve vážné rovině, přijímá i s jejich komickými či směšnými rysy, například Armáda spásy je v ní obyčejně vnímána i prizmatem travestie či satiry. Zároveň představení vyplnil vydatnou dávkou hudebních produkcí napsaných a nastudovaných Markem Doubravou, žánrově i stylově velice rozmanitých, které jednak obohacují představení o výrazný dynamizující rozměr, zároveň pomáhají při vyjevování dočasně ztracené identity hudebně založeného protagonisty. Představení má i filmový devadesátiminutový rozsah bez přestávky, originálně a v rychlém tempu probíhá častá přestavba scény, pro niž Andrej Ďurík zkombinoval výrazně realistické a jenom symbolické prvky.
   Hlavní roli vytvořil David Novotný. Pracuje se střídmými hereckými prostředky, je robustní a přitom duchovně elegantní, pravdivý svou zdánlivou obyčejností. Rovněž Irma Tatiany Vilhelmové je skvěle zahranou postavou. Pod „jeptiškovskou“, asexuální, bezkrevnou maskou se postupně rozkrývá osobnost plná citu a něhy. I další herci, často představující více rolí, zejména Martin Myšička (originální je zejména jeho úloha advokáta), Jaroslav Plesl, Ivan Trojan a jiní, jsou si dobře vědomi toho, že jejich osobní přínos je jen dílčí součástí celé skladby představení, že režisérovým hlavním cílem je udělat divadlo jak má být, divadlo se vším všudy, divadlo coby kolektivní dílo, plné nápadů, zvratů, dynamiky, naplněné vážnými myšlenkami, ale i komikou, legrací, divadlo různorodé svou formou. A do takového divadla patří i cvičený pes Bederney (se kterým alternuje fenka Luciš), předvádějící s nehranou samozřejmostí své výjimečné schopnosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]