Ráda?
   Ne, neměla Bořka ráda. Nebylo v něm nic, čemu by mohla doopravdy věnovat svou náklonnost. Nic hodného skutečného uznání, úcty, obdivu, sympatií, soucitu: ani intelekt, ani charakter. Ne, Nina neměla Bořka ráda.
   Leč vzplanula pro něj Vášní. Pomátla se. Zešílela. Zdrogovaná hormony do nepříčetnosti. Ano, bezvýhradně bez viny. Pouhá Oběť Přírody. Poraženě podlehnuvší sama sobě.
   Sedm měsíců její vylekaná, usoužená, čím dál vyčerpanější Mysl bezmocně sledovala bezuzdné třeštění bezhlavého Těla.
   Věděla, že to jednou přejde. Že všechno jednou přejde.
   Až bude po všem, říkala mu, zůstanu bez naděje, ale nikoli bez křídel.
   Až bude po všem, říkal jí, zůstanu bez křídel, ale nikoli bez naděje.
   Vrhali se na sebe, jako by prahli po vzájemném zničení. Jako by se chtěli pohltit, vysát, rozcupovat, zabít. Nenávistně spolu zápasili v pekelném objetí a nedokázali se vůbec odtrhnout. Zalykali se, sténali, křičeli, smáli se, plakali…
   Vždycky s ním přetrpět čtyři pět dní a pak z jeho pronajatého privátu opět dezertovat zpátky domů k rodičům, chorá, polomrtvá, zpustošená…
   Prchala a vracela se. Utíkala od něho a utíkala k němu. A když spolu na zemi v poloprázdném pokoji usínali na matracích, drželi se za ruce.
   Pořád mrzlo – pamatuje si, že tenkrát, po celých těch sedm měsíců od listopadu do května, po celých těch sedm měsíců ve městě B. pořád mrzlo, záblo, fičelo, sněžilo, pršelo… A ve tmě za oknem pořád štěkal nějaký pes, jakýsi vzteklý, sípající, zoufalý voříšek. Každou noc, kterou Nina strávila s Bořkem, slyšela onen srdceryvný psí nářek. Doléhal k ní od nízkých předměstských domků, jež zbyly na okraji panelákového sídliště. Čoklí žalozpěvy vystřelovaly do nejvyššího patra a odrážely se od zhasnuté, vykuchané místnosti. Vytí, skučení, hafání, chrčení… Beztak nemohla spát.
   Spát vedle naprosto cizího člověka. Pouze mdlobně dřímat, blouznit, hlídat; část mozku stále ve střehu a část potácející se ve zlých snech, bezvládná, vysílená, utýraná, věděla, že to jednou přejde. Všechno jednou přejde a bude znovu jenom svá a znovu jenom sebou: nedobytně opevněný ostrov uprostřed dorážejícího moře, Ostrov uprostřed Moře, avšak zatím jí nebylo pomoci. Vrhali se na sebe, jako by se navzájem dychtili zardousit, a při usínání se něžně drželi za ruce.
   Kterési dubnové noci se jí v té štěkajícího holé cimře zdálo, že spolu jeli autem. Závratným tempem riskantně kličkovali horskými serpentinami, a tu náhle vůz počal hořet. Exploze. Oheň. Zkáza. A Bořek vzápětí pustil volant a vyskočil za jízdy ven. Vyskočil ven a ponechal Ninu napospas šlehajícím plamenům.
   * * *
   Od třinácti ji trápily problémy se spánkem. Mučivá porucha, která se s přibývajícími roky děsivě rozvíjela a rozmáhala. Magor Nina. Kripl, exot, obluda, jiný živočišný druh. Mutant z planety, kde život začíná po západu slunce a končívá, až když se běžícím myšlenkám zachce – za dvanáct hodin či za pětadvacet; jednou sprint, jednou maraton… Potřebovala kočírovat dobu podle rytmu svého těla a fungovat podle rytmu svého mozku. Potřebovala tmu a tmu a tmu. Ticho a vylidnění. Oceán noci za oknem. Mlčící měsíc a zastavený budík. Zář osamělé lampy v prázdném pokoji. Pevný bod –
   Byla nemocná, grogy, trop. Byla zbouraná, ale nikdo si toho nesměl všimnout.
   Studentka Nina, jež jako pokusná myš metelila povinným vzdělávacím labyrintem. – Diplom! poučoval ji táta, nejprve diplom, a pak si třeba piš ty svoje ptákoviny. Diplom, budoucnost, jistota!
   Rozkaz, otče! A zatnout zubiska a hasit si to imrvére dopředu, od danosti k nevyhnutelnosti, od startu k cíli, od-do, od-do, od-do, dopředu, dopředu, dopředu, kam jen ji stěny, sloje a otvory vedly; chodbami dějů a norami činností, škvírkami trestů a brankami odměn, tradicemi a konvencemi, adaptacemi a asimilacemi, determinacemi a interakcemi, bla-bla-blacemi; tím všestranně provázaným systémem existence a existování, tím nepohlcujícím mechanismem opakovaných úkonů a normovaných postupů, od dýchacího reflexu po gramatická pravidla, od přijímání potravy po filozofické disputace… Tak si to přiznejte, krucinál! Suma Života neponechává nic naší volbě či náhodě! Vůbec nic, leč jako negaci, popření a zničení, jako udušení, vyhladovění a zatracení, jako svobodu nebytí, jako absolutní volnost jménem Smrt. Jako absolutní volnost, jež sama je zase toliko nutností; zvrhlou zákonitostí bez šance na únik; posledním i prvním článkem nestvůrného, nepřerušitelného, nepokořitelného Kruhu. Noci, dny, noci, dny…!
   Byla k. o.
   Věděla to a každé ráno ji to položilo na lopatky.
   Život a Smysl spolu neměly nic společného. Dvě oddělené sféry, dva pojmy z různých světů, dvě osudovosti, mezi nimiž neexistoval most, aby se po něm dalo volně přecházet. Ne, žádný smysl. Žádná meta. Žádný účel.
   Žádné velkolepé plky o vznešeném poslání a naplnění. Život znal pouze Bytí.
   Život znal pouze Bytí, či Nebytí. Jsem, nebo nejsem. Byla jsem… Budu…
   Nebyla. Avšak nikdo to nesměl tušit.
   Ne-by-la... A přece! – Tam. Kdesi. Na dosah.
   Kotva. Důvod. Touha.
   Pevný bod!
   Jen ten tušený a hledaný střed jejího vědomí; jen ta vydupaná, vyvzdorovaná jiskřička jejího srdce; neviditelné a sotva doutnající ohnisko, kolem kterého v obrovské vzdálenosti rotovala soukolím každodennosti; jen to doufané a sněné těžiště gravitace, které ji dosud udržovalo na orbitě mezi minulostí a budoucností; pevný bod tak křehký a iluzorní, že ho nesměla zpochybnit ani na okamžik. Ani na půl sekundy, neboť vzápětí poté by se definitivně a nezvratně propadla do mlýnice beznaděje; zrnko prachu nelítostně rozdrcené na atomy nicoty –
   Jednou, říkala si, jednou to překonám. Jednou to zdolám, porazím a smetu.
   Jednou. Až nezbude nic než dokonalá samota. Ticho a tma. Oceán noci za oknem. Mlčící měsíc a psací stroj. Zář lampy v prázdném pokoji a papír s Příběhem. Ostrov. Pevný bod.
   * * *
   V onom dávném čase, kdy Nina s Bořkem vysedávali po přednáškách v kořalně U Džindžila, v onom dávném čase, kdy ve městě B. pořád mrzlo a sněžilo a dulo a lilo, objevoval se v dotyčném pajzlu také Ninin známý, student Matěj ze sousední fakulty architektury. Chodíval z recese vyhastrošený do staromódního koženého pláště po tatíkovi, kolem krku kašmírový šátek a na kokosu koženou kuklu, jakou nosívali pravěcí automobiloví závodníci. Rovněž Ninin otec uchovával ve skříni stejný metrákový kožák – a Nině se pletlo, že takové fasovávali důstojníci brzy po válce…
   Matěj se obvykle vsoukal k jejich stolu, u kterého již halasila banda deseti kolegů; s odzbrojující samozřejmostí se propěchoval co nejblíže k Nině a potom němě usrkával červené svařené víno. Někdy po dvou třech hodinách mimoděk zaregistrovala, že tam Matěj furt ještě trůní a ucucává kdovíkolikátý svařák. Jakýsi potrhlý, nevyzpytatelný, zavilý maniak – a přitom byl v létě tak nádherně ochočený a hravý. Tak psovsky přítulný!
   Jenže nyní ho Nina vůbec nepoznávala. Jako by ho od prázdnin zakleli či vyměnili. Jako by ho záludně podstrčili namísto toho roztomilého pošuka, který v srpnu namaloval obraz podle její povídky a jednoho horkého večera Nině v euforii šeptal do dlouhatánských vlasů: Ty jsi já! Ty jsi já!
   Jakmile se v zadýmané krčmě U Džindžila náhodně střetla s jeho zrakem, skoro pokaždé ji popadl vztek a v tu ránu by mu lískla facku. Měl pomatené, kalné, nečitelné oči. Odcházíval, aniž postřehla kdy. Nejspíš se s ní loučíval, nicméně Nina si toho v hospodském rambajzu a při muckání s Bořkem asi nevšimla.
   * * *
   Abych ho třeba při pádlování na vodě neztratil!, vysvětloval Bořek a zavěsil Nině zpátky na krk její starožitný medailon, jenž si s ním v zimě symbolicky vyměnila za jeho zlatý přívěsek.
   Tak si teda zašantroč ty svý Blížence!
   A na oplátku mu zavěsit zpátky na krk jeho planetární znamení.
   Už sedmý měsíc mlčím, naškrábala si začátkem května do sešitku: vyříznutý jazyk, okovy, hradby, samovazba… Ani psát nebyla schopná. Do prdele, ani psát!
   Po sedmi měsících mrazů, fujavic, plískanic a dešťů do města B. konečně přivandrovalo jaro; parný, hektický, příšerný máj. A Nina se čím dál víc dusila a drásala a trnula a hrozila, už sedm měsíců tak sebevražedně zabouchnutá a ujařmená, tak zahlcená a rozpolcená, tak ochromená a spoutaná, že stihla akorát složit zbylé semestrální zkoušky a odevzdat diplomku – a státnice si radši přesunula na září.
   Na září? Jenže to pak přijdete o doktorský titul i o červený diplom! ucedila kruhová s neskrývaným zadostiučiněním. A Nina pouze unaveně pokrčila rameny: Na to se neumírá.
   Květen finišoval a Bořek zrovna odjížděl na zápočtový sportovní kurs.
   Návrat za týden.
   Za týden?, vzdychla. Do týdne bez tebe umřu!
   Já taky!, zachraptěl. Já taky, věř mi.
   A druhý den Nině před cestou ještě v rychlosti zatelefonoval, jak strašně ji miluje, jak strašně! Už nikdy nebudu žádnou takhle milovat, už nikdy, věř mi, věř mi, věř mi…
   Týden nepřežiju, zakňučela Nina a položila sluchátko.
   Znovu se ohlásil až o tři měsíce později. V srpnu. O půlnoci jí zavolal z Curychu.
   Ty zkurvenče! Cos to proved?! Ty bastarde vychcanej! Celou dobu sis to plánoval! Celou tu dobu, cos byl se mnou! Ty hajzle zasranej! Fofrem se vrať! Okamžitě se vrať, ať tě můžu zabít! Vrať se! Teď, nebo nikdy!
   Slyšíš?! Teď, nebo nikdy!
   * * *
   Vzpomíná si na onen červen POTOM, co Bořek emigroval. Vzpomíná si, jak kreslila barevnými fixy nějaký labyrint –
   Dny a dny a dny… Černá, zelená, žlutá, bílá… Trpělivě čárat po pustých sněžných čtvrtkách a houževnatě je vyplňovat miniaturními geometrickými tvary: čtverečky, trojúhelníčky, obdélníčky... Dny a dny konstruovat bludiště dle přesných pravidel: mezi každičkou černou, zelenou nebo žlutou ploškou vždy ponechat bílé místo, bílou zeď, bílou, nepřekročitelnou, neoblomnou hradbu, aby se barvy nikdy, nikdy, nikdy bezprostředně nedotkly jedna druhé. Dny a dny pominutě budovat hranatá, klikatá, zubatá mraveniště, zdánlivě nahodilá a chaotická, a přesto důsledně logická. Kreslit je do
   úmoru, do zblbnutí, do bezvědomí. A pak namísto spánku hodiny zírat do knih o malířství, do všech malířských bichlí, které vyplenila doma z regálů: otvírat je s nejvyšší obezřetností a opatrně v nich vyhledávat reprodukce obrazů na křídovém papíře. Výhradně a toliko obrazy! Výhradně a toliko
   krajiny, zátiší, portréty… Kopce, skály, stromy, hvozdy, jezera, zahrady, domy, květiny, ovoce, zvířata, figury, obličeje, mračna, koráby, mořská vlnobití… Jenom ne slova! Jenom ne žádná, žádná slova! Žádná slova!
   Z jakési nerozluštitelné příčiny mršina Nina nesnesla pohled na sebemenší úlomek textu. Týdny a měsíce POTOM se jí každá spatřená litera ihned krvavě zabodla do mozku; zaťala spáry do rozervaného hrudníku a supím zobákem klovla do proražené lebky. A tak veškeré potištěné stránky
   bázlivě zakrývala připraveným čistým archem a veškeré nápisy pod reprodukcemi poslepu přiklápěla pravou rukou.
   Kristovanoho! Nedokázala bez fyzické bolesti překoktat jedinou napsanou větu – a měla se dávno šrotit na státnice! Na státnice odsunuté na zářijový termín.
   Ach noci! Kratičké letní noci.
   Dřela čtrnáct hodin denně. Kalendář odtikávající v uťaté palici a srdce rozfašírované po stěnách pokoje. Prodírala se hieroglyfy a vbíjela si je do paměti. Čtrnáct hodin denně. A slunce lenivě zapadala a zase střemhlav vycházela, neustále, neustále svítalo, neustále žhnulo, pálilo, zářilo, neustále
   brutální, sadistický, perverzní jas. Lačnila po temnotě. Bažila po noci, jako by jí ani ten márniční domácí klid nestačil. Jako by ještě potřebovala, aby veškerý okolní svět poslušně strnul v hluchých černotách, aby se propadl, zanikl, zcepeněl. Být mimo! Nedostupná! V sobě! A ráno se osprchovat,
   zatáhnout závěsy a zhroutit se do kómatu, v uších nacpanou vatu a za čelní kostí jedovatý hmyzí bubínek, umanutě a bez přestání tam virbloval pichlavými paličkami, makej, makej, makej! Tepání vět, vlnění řádků, řetězení jmen; splašené vlaky jmen, jež pořád krkolomněji a nepolapitelněji
   uháněly nekonečným tunelem z písmen; jakýsi tyranský, nestvůrný diktující Rétor, který obsadil její vykrvácené, znecitlivělé tělo a proměnil její štvanou, klopýtající mysl v hlomoznou tunovou mašinu: dobytčáky se slovy řítily se po pražcích z Bořkových trupů, po trati z jeho ramen, paží, nohou, týlů, kštic, rtů, zubů, očí, beder, pohlaví, jestřábích profilů…
   Nikdy se jí nepodařilo dopachtit do vytčené stanice. Čím dál větší zpoždění a čím dál fantasmagoričtější krajiny. Horečnatě unikala do drnčivého spánku, aby ji vždy vzápětí zabilo katanské řinčení budíku.
   Pokaždé sebou vystrašeně smýknout uprostřed trosek. Rozmotat se, kleknout, vstát, zavýt a rozklepat se znovu po kolejích…
   Až jednou řezavý umíráček nepronikl do mrákot a Nina se probrala k vědomí teprve deset minut po půlnoci. Hadrově ochablá a lhostejně potopená na nejhlubší dno slabosti. Nic nechápající, nic neznající, nic nemohoucí –
   Na několik vteřin znovu obluzeně zamkla víčka, a tu jí s mrazivou, absolutní jistotou blesklo hlavou, že všechno je přece už od počátku ztracené! Že všechno, co kdy dělala, dělá a bude dělat, je marné a zbytečné a odsouzené k propastnému neúspěchu.
   Toho trýznivého léta zaútočil na město B. nefalšovaný tropický orkán: zlověstně rostoucí nehybnost, do jejíhož oněmění se krátce po půlnoci připlazil vítr-had. Třikrát výhrůžně zasykl a vzápětí se ulice kovově rozhučely: praštění, zmítání, hřmění, bušení, svištění, dunění… Všecko lítá, co má peří! Prach, smetí, listí, záclony, větve, kořenáče… Třesk vysypaných skel, výbuchy střešních tašek, rachot kutálejících se popelnic. A Nina prudce odmrštila skripta a hladově vyběhla na balkon, polonahá mrtvola v tenoučké košilce. Lehoučká puntíkovaná látka se rázem vzdula kolem vyhublého těla jako montgolfiéra a dlouhatánské vlasy švihly do tmy jako utržená kotva, ó bože! Ó bože můj! – Přifičet vichřice až v září, Nina by určitě vzlétla rovnou k nebesům! Vzlétla by vzhůru k nebesům, protože v září už vážila pouhých dvaačtyřicet kilo. Vyzáblá na kost a drobná jako dvanáctileté děcko. Drobná jako dvanáctileté děcko.
   * * *
   Trvalo rok a osm měsíců, než bolest navždy pominula. Uhynula, zpráchnivěla, vyčpěla. Rok a osm měsíců, během nichž ji uprchlík ještě tu a tam přepadával nenadálými půlnočními telefonáty, křikem, šepotem, pláčem, rozčilováním, sliby, plány, přísahami… Až posléze jeho chraptivý bastardí hlas ztratil nad Ninou jakoukoli vládu a přestal se ozývat.
   * * *
   Ten sen se jí zdál, když už jí táhlo na čtyřicet. Sen o souloži s jakýmsi odporným mongoloidním tvorem. Úslužně ho hostila mezi roztaženými stehny a mermomocí se ho snažila ukojit. Pracovitě se pod ním vzpínala a vší silou zatínala vagínu, aby v sobě udržela jeho blambatý, nicotný, červí úd. Oddaně mu svírala bledá rachitická ramena a přímo nad sebou zřetelně viděla jeho debilní, blábolící držku: bělma očí vyvrácených v sloup a stružku slin v koutku dýchavičných úst – ne, nebyl to nikdo, koho by znala.
   Nebyl to nikdo, a přesto to byl On! Kterýkoli z Mužů. Každý z Nich. Byl to On v každém z Nich.
   Jak to, že někdy nějaký živočich mohl mít nad ní takovou zrůdnou, potupnou, tragikomickou moc?!
   * * *
   Co po nás zbude, říkala si, co po nás zbude? Pár fotek a pár dopisů, které pak beztak kdosi vyhodí na smetiště. – Hle, jaké parádní svatební snímečky! Do háje s nimi!
   Mladý omdlévající Matěj v černém „truhlovém“ provedení podpírán culící se nevěstou v charlestonovém rouchu: bílý žoržet vyšívaný skleněnými perličkami a rudé růže v tylové manžetě. Za oddávanou dvojicí stojí v pozoru Ninina sestra Tara se štrasovými lustry v uších a po jejím stříbřitém boku drží stráž nějaký prošedivělý kníratý seladon.
   Komorní svatbička pro vyšinutý páreček a dva distingované sekundanty.
   Tři neděle před veselkou se dramaticky rozešli, načež do toho praštili den po původním termínu: A vy, pane ženichu, berete si zde přítomnou slečnu Ninu…?
   Jo, provdala se za kámoše Matěje. Z přísně prin-ci-pi-ál-ních důvodů si vzala podivína Matěje. Zvolila si cáklého Matěje, v němž, chválabohu, nebylo nic, čemu by dokázala podlehnout. Za to, co jí spáchal, musel však bez milosti pykat! Za to, co spáchali, museli oba pykat!
   Půl roku po sňatku napochodovala mladá paní Nina do kadeřnictví a poručila si ze své dlouhatánské hřívy ufiknout sedmdesát centimetrů, aby jí pačesy sahaly toliko na plecka. A za dva měsíce namašírovala pod nůžky znova, aby jí frizúru zkrátili akorát po linii brady. A nakonec se dala ošmikat na trestance.
   Duelantské manželství dochcípalo de facto vzápětí po státním převratu, třebaže de iure se dožilo téměř dvanácti jar.
   Záhy po Nininých jedenačtyřicátých narozeninách byl cizorodý a cizoložný ing. arch. Matěj oficiálně vymazán i z jejích dokladů a Nina se opět zvala jako za svobodna. Volná, bezdětná, beze zdroje obživy, beze špetky majetku, bez použitelných kontaktů. Navzdory sichrovacímu Diplomu závislá na sociální dávce, jež stěží pokryla výdaje na krmivo pro ni plus pro miciny. Nadále pilně odpovídala na pracovní inzerci, telefonovávala do pracovní agentury a s postupem globalizace mailovala svá C. V. z internetové kavárny, leč po její popravené profesi, dalších nevítaných praxích a kmetské kategorii nad 40 let jevil trh s otroky nulový zájem. Půda se jí nepřetržitě otřásala pod nohama a od obzoru se na ni nezadržitelně valila zkázonosná tsunami, nicméně zatím Nina ještě směla dlít na svém Ostrově a každou noc psát ty svoje Ptákoviny, chachacha, v šeru a tichu si psát do šuplíku, směšná šuplíkářka, obšancovaná dvěma křehkými obrannými valy: matkou hnedka ve vedlejším pokoji a blíženkyní Tarou hnedka ve vedlejším činžáku; zatím ještě směla každou noc psát na svém planém, titěrném, propadajícím se Ostrůvečku, po uši zaláskovaná do vetchého počítače z bazaru a bláznivě zbožňující dvě mourovaté, rozmazlené umňoukané šelmy.
   * * *
   Ano, ještě stále psala. Ještě stále tentýž příběh. Ještě stále v téže cimře.
   Ještě stále ve městě B. Některé dny čítaly čtyřicet hodin a některé čtrnáct.
   Bděla po nocích a o nocích se jí zdávalo. Nikdy o slunečním světle, nikdy o jitřním svitu, poledním žáru, planoucích červáncích, zářivě modrých nebesích…
   Ve dnech se jí zdávalo o nocích. Rozmlouvávala s otcem, matkou a Tarou v jejich kvartýru, ve všech kvartýrech, ve kterých kdy spolu bydleli.
   V místnostech slabě svítily lampy a v černé změti za okny se rozkládalo město B., zákeřný štatl B., jenž navždy a navěky pozřel všechny garnizony, ve kterých kdy spolu žili…
   Kurnikšopa, vždyť i v tomhle vyprávění na každém kroku zakopává o proklatý štatl B.! A před rozostřenými zřítelnicemi se jí míhají nezřetelné citadely domovních bloků a nahrubo naskicovaná prostranství rynků; budovy, tržiště, parky, dvory, křižovatky... Body, kontury, siluety, stíny...
   Řítící se lavina ksichtů a kamení; masa ksichtů a kamení, v níž se minulost a přítomnost sesedají, prolínají a slepují do čím dál nerozlišitelnějších vrstev; srůstají, splývají a spékají se v šedou, beztvarou, sypkou horninu, kterou vytrvale pohřbívají sněhy a splachují deště, ožehává slunce a roznáší vítr, neboť jak se Nina nepřetržitě vzdaluje a vzdaluje, jak odplouvá po hnilobných hladinách následných let, jak klesá za horizont, přestává počítat svůj čas v hodinách, v datech, v lidech… a začíná jej měřit na roční období, na sucha a povodně, na horka a vichřice, na mrazy a vánice, na dluhy a marnosti, choroby a úmrtí, porážky a katastrofy, šera a tmy… Na tmy, slova, příběhy a obrazy… Na výjevy ze snů. Na snové výjevy, v nichž účinkují toliko čtyři osoby: táta, máma, Tara a Nina. A pouze vzácně i někdo jiný, babička, děda či kdosi cizí; kdosi ztracený a zapomenutý, kdosi nerozeznatelný a nepoznatelný…
   * * *
   Milovalas vůbec někdy někoho?, křičívala na Ninu matka, když se v záchvatech hysterie dožadovala náklonnosti, soucitu, vděku, pochopení –
   Jejich vzájemný vztah se tou dobou již dokonale podobal vztahu uondaných, hudrajících, svárlivých manželů. Stará, ovdovělá, zatrpklá máti mající na krku stárnoucí, rozvedenou, zkrachovalou dceru. Věčně bědující důchodkyně mající za druhého chotě věčně odsekávající puberťačku středního věku. Čertovský páreček!
   Jsme dvouhlavá saň, šklebila se Nina, dvouhlavá saň, která se hádává sama se sebou ve zchátralé, vydřidušsky drahé jeskyni.
   Milovalas vůbec někdy někoho?, vyřvávala na ni vyčítavě máma a potvora Nina, znechucená tím dětinským vydíráním, ji sarkasticky uzemňovala: Milovala? Milovala?! Mi-lo-va-la?!! A kolik ti je, hergot?
   Furt patnáct?!
   * * *
   Co po nás zbude, říkala si, pár fotek a pár dopisů. Pár fotek a pár dopisů, jež potom stejně kdosi vyhodí na smetiště…
   S Pacholíčkem si nepsali dopisy. Pacholíček jí skoro každý večer telefonovával a občas se spolu scházívali; uchvátaná, dostihová rande, která Nina pragmaticky spojovala s povinným tryskem po úřadech, poštách, ordinacích, obchodech a internetových putykách (nejlacinější tarif v Americké prádelně v cikánské čtvrti). Za prvé vybavit zadané úkoly, za druhé usalašit se v kterési levnější knajpě na menáž a konverzaci, za třetí sex a pokračovat v pindání – pořád si měli o čem povídat, Nina s Pacholíčkem a Pacholíček s Ninou, během diskusí mnohdy tak rozhecovaní, že hulákali jako na tribuně – přitlum, Pacholíku! krotila ho řezavým hřímáním; pila už pouze bílé, dvě sklenky jednou dvakrát za měsíc, kojenecká vodička, a i z té jí bylo šoufl. A Pacholíček zunkal mošty a kofoly, aby mohl řídit auto. Aby mohl svou zhýčkanou, ledva supící babušku Ninušku oddaně vozit po úřadech, poštách, ordinacích, kšeftech a internetkách – proradně jsi mě zkorumpoval, vyčítala mu koketně a šimrala ho svými dlouhatánskými vlasy; svatá pravda, mazaně ji zkorumpoval! Poněvadž PAK, až se mladíček Pacholíček vypaří z jejího života, PAK bude pro budoárovou zdechlinu Ninu ještě těžší vláčet se pěšourem s desetikilovým žokem biosteliva a s kabelou kočičích konzerv.
   Achich ouvej, při každém srazu mu pokrytecky vysvětlovala, že už to spolu fakticky musejí zabalit; musejí odpískat tenhle groteskní, krapet skandální poměr; přehodit erotickou výhybku a nadosmrti zůstat nejlepšími přáteli, Iokasta-Nina a Oidipus-Pacholíček; už za tím musejí udělat definitivní tečku, utrum s telefonováním, úkolováním, transportováním a mrouskáním, konec zvonec, papírová zem! A Nina se opět stáhne do své životodárné samoty a Pacholíček si narazí spanilou dívčinu svého pacholecího věku – neboj, srdíčko, po zkušenostech se mnou ti bude každá připadat jako anděl!
   Odcestuj z tohohle všivýho města, pokoušela ho ďábelsky. Odcestuj odsud!
   Jelikož správný archetypální Milenec přece vždycky nakonec vsedne na koně, motocykl, letadlo, loď a navždy odpálí do nedostižných dálav, zákonitě práskne do bot, zanechav za sebou slzy, mdloby, krev, žal a spoušť.
   Odcestuj z B., naváděla ho. A přitom stačilo jenom nevyťukat číslo.
   Stačilo jenom nevyťukat Ninino numero.
   Večer co večer jí volal domů, kromě večerů, kdy mu volat zakázala: Nekrm furt ten nenažranej Telecom! Jo, pořád si měli o čem vykládat.
   A kdyby to šlo, okamžitě by ho adoptovala, macecha Nina a pastorek Pacholíček. Nastřádali si celé album krásných fotek, celou kolekci záběrů z událostí soukromých i společenských: snímky Niny, snímky Pacholíčka, snímky Pacholíčka s Ninou a Niny s Pacholíčkem, celý stoh obrázků na kartičkách i na cédéčkách, vizuální důkazy, stvrzené hmatatelnými dárky na památku. Věci beze slov. Žádná slova. Žádná lapená, vysušená, nabalzamovaná slova. Akorát dva tři stručné vzkazy na útržcích z bloku.
   Akorát dvě tři zprávy na disketách. Akorát překotné telefonní dialogy, jež bezbolestně vyšumí s položením sluchátka. Akorát rozšoupnuté hospodské debaty, jež se automaticky odhodí se zmačkaným účtem. Akorát milostné šepoty smetené dřív nežli prach pod postelí… Ne, žádná, žádná, žádná slova. Toliko fetiše. Fotografie. Prezenty. A puntičkářsky schraňované dokumenty: vstupenky z koncertu, z muzea, z výstavy, z plesu… Letáčky s kulturními programy Náhodného uměleckého sdružení… Lístky z vlaku a autobusu, bilety z literární akce vyznavačů sci-fi a fantasy – Co po nás zbude, říkala si, pár fotek a pár dopisů. Pár fotek a pár dopisů, které potom stejně někdo vyhodí na smetiště.
   * * *
   Ten sen se jí zdál asi rok předtím, než potkala Pacholíčka –
   Kráčela úzkou chodbou beze zdí a bez oken, úzkou, nekonečnou, mírně zakřivenou chodbou, rovnoměrně ozářenou měkkým slunečním svitem – jemináčku, slu-neč-ním svitem!
   Následovala nějakého urostlého, štíhlého mladíka. Omezený prostor jí nedovoloval jít vedle něho, a tak se musela pohybovat za ním. Viděla týl jinochovy hlavy, krátké, vlnité, světle hnědé vlasy, šíji, ramena, boky – byl oblečený do béžového pulovru a béžových manšestráků; netušila, kdo to je, jakou má tvář: zezadu stěží zahlédla náznak profilu, výčnělek lícní kosti, pevnou hranu spodní čelisti…
   Ano, pochodovala za svým jungovským Animem, tajemným, neznámým, a přece sladce intimním; šla za Ním s důvěrou a téměř šťastná; šla zlatistým koridorem kdovíkam –
   Pozor!, uslyšela nabádavý hlas svého otce, s tímhle frajerem to nebudeš smět flákat jako s těma ostatníma! Buď rozumná, je pro tebe příliš mladý, co mu můžeš dát?!
   A tehdy, v onom výjimečně slunném snu, jedinkrát v životě a na jediný jepičí záchvěv času Nina pocítila smutek nad tím, že nemá a nikdy nebude mít žádné dítě; pocítila stesk a lítost – nikoli kvůli sobě, nýbrž kvůli tomu muži, jenž si ji s jistotou vedl za sebou; pocítila žal kvůli Němu, který ji miloval a kterého milovala… Kvůli Němu, kterému po ní nic nezbude a z kterého po ní nic nezbude…
   Pokorně zpomalila a rázující Animus jí vzápětí unikl ze zorného pole.
   Rozplynul se v tetelivém medovém prachu a Nina opět zrychlila, opět putujíc prázdnou, teplou, projasněnou chodbou, stále dál a dál a dál, kupředu kdovíkam, vyrovnaná, spokojená, sama.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]