Karel Marx byl nejen geniální osobností vědy, ale také vynikajícím mistrem slova, jenž byl dalek toho, aby se nechával jako ostatní píšící ekonomové, politikové a historikové ukotvit suchým stylem. Jeho díla mnohdy připomínají spíše gotický román, jehož hrdinové vystupují jako otroci kapitálu v podobě obludy, kterou sami přivedli k životu. Anebo si všimněme, jak obrazně líčí například období španělské nadvlády v Evropě za Karla V. a Filipa II.:
„Byla to doba, kdy Vasco Núňez Balboa vztyčil kastilský prapor na březích Darienského zálivu, Cortés v Mexiku a Pizzaro v Peru, kdy v Evropě naprosto převládal španělský vliv a kdy žhavou obraznost obyvatel Ibérie okouzlovaly vidiny eldoráda, rytířských dobrodružství a světové říše. Tehdy se španělská svoboda vytratila za třeskotu zbraní, zmizela pod přívalem zlata a v děsivé záři autodafé.“
Právě tato Marxova schopnost barvitého vylíčení běžných jevů politického a národohospodářského života se plně projevuje v jeho největším životním díle, kterému dal všeříkající, výstižný a úderný titul Das Kapital. V tomto díle, které nese sice časový údaj 1867, ale zůstalo nedokončeno, se pak plně uplatnila jeho metodologie dialekticko-materialistické analýzy jako myšlenkového
výkladu skutečnosti v její konkrétní celistvosti a také v celé řadě pojmových určení vnitřní struktury reálného světa a jejího pohybu.
V předmluvě k prvnímu vydání Kapitálu Marx praví:
„Při analýze ekonomických forem nelze používat drobnohledu ani chemických reagencí. To obojí musí nahradit síla abstrakce. Jde tu opravdu o drobnosti, ale o drobnosti takového rázu, o jaké jde v mikroanatomii.“
Na jiném místě této předmluvy se lze dočíst, jak Marx svérázně líčí zuřivý odpor zastánců vykořisťování v řadách některých ekonomů:
„V oblasti politické ekonomie naráží svobodné vědecké bádání nejen na téhož nepřítele jako ve všech jiných oblastech. Zvláštní povaha látky, kterou se politická ekonomie zabývá, volá do boje proti svobodnému vědeckému bádání nejzavilejší, nejmalichernější a nejodpornější vášně lidského nitra, fúrie soukromého zájmu.
Anglikánská církev například odpustí spíš útok na 38 ze svých 39 článků víry než na 1/39 svého peněžního důchodu. Dnes je i ateismus lehký hřích oproti kritice tradičních vlastnických poměrů.“
Marx dovede být velmi kousavý, aniž by přitom opouštěl podstatu a dokonalou formu svého tvrzení. Když v Kapitálu kritizuje snahy ekonomů zastřít vleklé a urputné zápasy doprovázející odlučování výrobce od výrobního procesu, používá tento ironický příměr:
„V dávných dobách žila na jedné straně pilná, inteligentní a především spořivá elita a na druhé straně masa líných darebáků, kteří prohýřili všechno, co měli, ba více. Teologická legenda o prvním hříchu nám ovšem vypravuje, jak byli lidé odsouzeni k tomu, aby v potu tváře jedli svůj chléb; ale historie o ekonomickém prvním hříchu nám odhaluje, jak se mohli vyskytnout lidé, kteří toho naprosto nemají zapotřebí. Buď, jak buď. Tak se stalo, že jedni nahromadili bohatství a druzí nakonec neměli na prodej nic než svou vlastní kůži. A od tohoto prvního hříchu se datuje chudoba široké masy, která stále ještě, přes všechnu práci, nemá na prodej nic než samu sebe, a bohatství hrstky lidí, které ustavičně roste, ačkoli bohatí už dávno přestali pracovat.“
Svému svéráznému stylu zůstává Karel Marx věrný i ve spisech, v nichž hodnotí historické předěly, jakým byla například červnová revoluce v Paříží v roce 1848, kterou mocenské kruhy surově potlačily. Marx o tom píše ve svém díle Třídní boje ve Francii 1848-1850 (dokončeném v roce 1850):
„Armáda a rolnictvo uvěřily na chvíli, že vojenská diktatura přinese s sebou zároveň válku se zahraničím a slávu Francii. Avšak Cavaignac, to nebyla diktatura šavle nad měšťáckou společností, to byla diktatura buržoazie prováděná šavlí. Voják byl nyní užitečný jen v roli četníka. Cavaignac skrýval pod přísnými tahy antickorepublikánské resignace nudnou poddanost pokořujícím podmínkám své měšťácké hodnosti. L´argent n´a pas de maitre! Peníze nemají pána!
Cavaignac a ústavodárné shromáždění idealizovali toto staré heslo třetího stavu, překládajíce je do politické řeči: Buržoazie nemá krále, pravou formou jejího panství je republika.“
Obdobně se Marx jako mistr přesné a přitom obrazné charakteristiky událostí věnuje roli Anglie, jakou sehrála právě za revolučního období let 1848-1849. Anglie, která se tehdy stala vedle carského Ruska jedním z hlavních pilířů evropské reakce, byla podle Marxových slov „kontrarevolučním úskalím, o které se tříštily vlny revoluce“.
V březnu 1852 vydává Marx další skvěle napsanou práci Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, ve které zdůvodňuje svůj velký vývojový zákon dějin, podle něhož všechny historické zápasy - politické, náboženské, filozofické a ideologické - jsou víceméně výrazem bojů společenských tříd, jejichž existence i vzájemné srážky jsou podmíněny vývojem jejich hospodářské situace, způsobem výroby a směny. Již samotný začátek představuje stylistický dynamit, když Marx píše:
„Hegel kdesi poznamenává, že všechny velké světodějné události a osoby se takříkajíc přiházejí dvakrát. Zapomněl dodat: jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Caussidiére místo Dantona, Louis Blanc místo Robespierra, Montagne (Hora) z roku 1848-1851 místo Montagne (Hory) z let 1793-1795, synovec místo strýce... Lidé v epochách revolučních krizí vyvolávají úzkostlivě duchy minulosti, aby jim sloužili, vypůjčují si jejich jména, bitevní hesla, kostýmy, aby v tomto starém a ctihodném převlečení a s touto vypůjčenou řečí zahráli novou scénu světových dějin. Tak se přestrojil Luther za apoštola Pavla, revoluce z let 1789 až 1814 se střídavě oblékala do hávu římské republiky, potom do hávu římského císařství a revoluce z roku 1848 nevěděla nic lepšího než parodovat brzy rok 1789, brzy revoluční tradici let 1793-1795... Camille Desmoulins, Danton, Robespierre, Saint-Just, Napoleon, hrdinové stejně jako strany i masa staré francouzské revoluce splnili v římském kostýmu a s římskými frázemi úkol své doby, osvobození a zřízení moderní měšťácké společnosti. Ti první rozbili na kusy feudální půdu a pokosili feudální hlavy, které na ní
vyrostly. Poslední z nich vytvořil uvnitř Francie podmínky, na nichž se teprve mohla rozvíjet volná konkurence, a v nichž mohlo být těženo z parcelovaného pozemkového vlastnictví, použita uvolněná průmyslová výrobní síla národa, a za hranicemi Francie smetl všude feudální útvary, pokud bylo třeba, aby měšťácké společnosti ve Francii bylo opatřeno příslušné, potřebám doby odpovídající okolí na evropské pevnině.“
Na jiném místě tohoto významného analytického díla Marx popisuje způsob, jakým byl Charles Louis Napoleon Bonaparte „zvolen“ prezidentem Francie a pak v prosinci 1852 prohlášen za císaře: „Poměry francouzských rolníků řeší nám hádanku všeobecných voleb z 20. a 21. prosince, které vyvedly Bonaparta na horu Sinaj, nikoli aby zákony přijal, nýbrž aby je vydal. Buržoazie neměla nyní zřejmě jiné volby než volit Bonaparta. Když si na kostnickém koncilu puritáni stěžovali na neřestný život papežů a bědovali, že je nutná mravní reforma, zahřměl na ně kardinál Pierre d´Ailly: ´Již jenom ďábel ve své osobě může zachránit katolickou církev, a vy žádáte anděla.´ Tak volala i francouzská buržoazie po státním převratu: Již jenom hlava Společnosti 10. prosince může zachránit měšťáckou společnost! Již jenom krádež může zachránit vlastnictví, křivá přísaha náboženství, cizoložství rodinu, nepořádek řád!“
Všimněme si, jak výstižně a zejména ve zkratce dokáže Marx zhodnotit tu či onu historickou osobnost. Tak například vůdce anglické buržoazní revoluce Oliver Cromwell, z něhož se v roce 1653 stal nejvyšší představitel vojenské diktatury, vychází Marxovi jako „Robespierre anglické revoluce, jenž se později stal jejím Napoleonem“.
Skvělou charakteristiku lorda Palmerstona, britského ministra zahraničí v první polovině 19. století, podal Marx těmito slovy:
„Dovedl spojovat demokratickou frazeologii s oligarchickými hledisky, zastírat buržoazní politiku čachrováním s mírem vznešenými obraty anglické aristokratické minulosti, vydávat se za útočníka tam, kde ustupuje, a za obránce tam, kde zrazuje, vycházet se zjevným nepřítelem a uvádět v zoufalství toho, kdo chce být jeho spojencem, dostat se ve vhodný okamžik sporu na stranu silnějšího proti slabému a pronášet hrdinná slova na útěku.“
Marx dokázal vyjádřit i vroucí projevy skutečného lidství, možno říci přímo básnicky viděné a procítěné. Lze se o tom přesvědčit v jeho díle Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, kde mimo jiné stojí:
„Vezmi člověka jako člověka a jeho poměr ke světu jako lidský, pak můžeš vyměnit lásku za lásku, důvěru za důvěru a podobně. Chceš-li mít požitek z umění, musíš být umělecky vzdělaným člověkem, chceš-li mít vliv na jiné lidi, musíš být člověkem, jenž na druhé lidi skutečně povzbudivě a iniciativně působí. Každý tvůj poměr k člověku a přírodě musí být určitým projevem tvého skutečného individuálního života, odpovídajícího předmětu tvé vůle. Miluješ-li, aniž
jsi vyvolal vzájemnou lásku, to jest, když tvá láska jako láska nezpůsobuje lásku vzájemnou, jestliže svým životním projevem milujícího člověka jsi nedosáhl, abys byl člověkem milovaným, pak je tvá láska bezmocnou, pak je neštěstím.“
Jak tedy vidět z těchto několika drobných ukázek, Karel Marx zůstává i pro současnou publicistiku zářným příkladem, že nejen obsah, ale i forma působí.
Autor: MICHAL RYBÍN
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)