Italský renesanční spisovatel a novelista Giovanni Boccaccio (1313-1375) je u nás alespoň podle jména znám všem trochu vzdělaným současníkům. Řekneme o něm tolik, že se narodil jako nemanželský syn snad ve Florencii - možná v toskánském městečku Certaldo – a že jeho literární tvorba byla ve svých začátcích spojena s Neapolí. S městem, které bylo střediskem italského raného humanismu a renesance. Náš básník tu pobýval u dvora krále Roberta I. z Anjou, kde se jeho osudem stala nenaplněná láska k nemanželské královské dceři Marii Aquinské (objevila se pak v jeho tvorbě jako Fiametta - Plamének). V jeho díle se shledáme s mimořádným zaujetím Božskou komedií - alegorickou skladbou Danta Alighieriho (1265-1321) o pouti duše k bohu a ke spáse, v jeho životě pak s hlubokou náboženskou krizí, v níž dokonce přijal nižší kněžské svěcení. Po stezkách života dospěl Boccaccio v letech 1348 až 1353 ke slavnému Dekameronu. Je to souboru příhod podle vyprávění sedmi počestných dívek a tří stejně počestných mladíků ve věku od osmnácti do osmadvaceti let, kteří uprchli z Florencie před morem, a v osamělosti na venkově se jejich kratochvilnou zábavou stalo vyprávění o příhodách z erotického života. Tak vzniklo za deset dnů sto příběhů – substantivum decameron znamená „časový úsek deseti dnů“, je též přesmyčkou latinského „de amorae novellae centum“ – „sto novel o lásce“, a zaznívá v něm i část jména bohyně jasných dnů jménem Hémerá z řecké mytologie. Je vyprávěním sta příběhů o mravnosti a nemravnosti lidiček všelijakých, o jejich hlouposti i prohnanosti, o štěstí i smůle. Příběhy vynikají realistickou kresbou a životním optimismem, zesměšňují falešnou ctnost, oslavují lásku a ženu. Tělesný akt představují jako přirozené vrcholení lásky, „hřích“ je ovšem přirozeností. A dodejme, že kdyby tomu bylo jinak a tento druh „hříchu“ byl opravdu hříchem a přestalo se hřešit, pak by lidstvo asi už na mravnost vymřelo. Katoličtí celibátníci a celibátnice snad nejdříve, odměnou za „velectnostný“ život.
U nás vstoupil Boccacciův Decameron v obecnější známost zásluhou syna krále Jiřího z Poděbrad, prince Hynka z Poděbrad. Ten z něj do češtiny přeložil jedenáct novel a k tomu přidal jednu vlastní. Byl vnímán jako hříšník a kvůli cizoložství a smilství jako hříšník „nejnemravnější a nejnecudnější“. Takovýto odsudek transportoval zejména katolicismus až do našeho věku, v němž Boccacciovo dílo přitahovalo často nejenom kvalitami vysloveně humanistickými, nýbrž hlavně svým erotismem, odsuzovaným zejména těmi, kdož v sobě bezženstvím a bezmužstvím dokonale potlačili přirozenou lidskost. Zdá se ale, že v našem čase už díla „hříšníka“ z Florencie nakladatelský zájem příliš nepřitahují. Musíme proto ocenit překlad Boccacciova dílka Fiolské listy (1344) do češtiny, prvního pastýřského eposu v italské literatuře. Překlad byl dílem Josefa Hiršala. Nemohl být ve své době z důvodů, které nedokážeme pochopit, vydán s překladatelovým jménem: „přikryla“ jej Olga Hostovská. Stojí ještě připomenoutí, že Supraphon vydal v roce 2009 jako verzi CD dřívější soubor překladů s názvem Dekameron/Tři příběhy ze sta: vypravěčem tu je Miloš Kopecký.
Nedávno nám připomněl Boccacciovo jméno spisem LÉKAŘSKÝ DEKAMERON prof. MUDr. Antonín Doležal, DrSc. z Gynekologické porodnické kliniky 1. Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Knihu vydalo v Praze 2009 nakladatelství Maxdorf, s.r.o., www.maxdorf.cz.
V Předmluvě čteme o autorovi z pera rovněž gynekologa a porodníka Jaroslava Zvěřiny, od roku 1989 přednosty Sexuologického ústavu téže fakulty a v letech 2004 až 2008 poslance Evropského parlamentu, že „patří k těm dříve narozeným vzdělancům, kteří nacházejí nesporné potěšení v písemném projevu“. A dále: „Jeho texty nikdy nezapřou duši přírodovědce, libertariána a volnomyšlenkáře. Lékařský dekameron není jen parafrází slavného díla geniálního renesančního spisovatele. Jde o pozoruhodnou výpověď o celé autorově (nejen lékařské) generaci. Příběhy anekdotické povahy jsou zde původně prokládány úvahami filosofickými, přírodovědeckými, psychologickými a sociologickými.“ Na jiném místě čteme: „Sto příběhů o lékařích, zdravotních sestrách a pacientech. Zatímco Boccacciem inspirovaný rámec deseti dnů je fiktivní, příběhy Doležalovy jsou skutečné, pouze jména jsou obvykle pozměněna. Příběhy se odehrávaly v rozmezí od 40. let minulého století až do doby nedávno minulé, přibližně do roku 2005. Podobně jako u Boccaccia, také v Doležalově vyprávění dominují vztahy mezi muži a ženami, v prvním plánu láska a sex, ve druhém pak hluboká moudrost, která strhujícím způsobem otevírá psychologické hlubiny lidské sexuality i pohled do duše lékaře. A v pozadí příběhů, tu zábavných i pikantních, jinde vážných či poněkud drsných, vždy se jako červená nit táhne obdiv a úcta k lékařskému povolá se všemi jeho radostmi i strastmi...“ A dodejme, že autor Lékařského dekameronu znovu prokázal, že je opravdu dokonalým vypravěčem a že opravdu umí psát.
Zrození života jakož i jeho zanikání patří k plnohodnotnému lidskému bytí. Prochází často po křivolakých cestách, a ať už jakkoliv rozrůzněných, pak vždy člověčích a lidských. K životu patří radost i bolest. V nejrůznějších jejich polohách nakonec rozhodují jenom ti, kteří plností života žijí. Základem statečného života je odpovědná aktivita plnohodnotného lidství, jemuž dominuje v lidských vztazích pěstovaný rozum. Nad vším nechť kraluje svobodné myšlení. Jeho kvality jsou v zásadě odepřeny všem těm, kteří v sobě lidskost potlačují a ničí a stávají se tak tvory solo nomine lidskými. Osoby, které samy sobě odepřou schopnost plnohodnotně žít a ve stavu poddanském až nevolnickém hlásají, jak máme žít, si nezaslouží, abychom se jimi zabývali. Kadidlo a zpovědnice nepatří k životu svobodného člověka. Jsou nástrojem anihilace svobodného myšlení. Osoby, které v sobě jakýmkoliv způsobem potlačují a ničí suverenitu humanismu nad sebou samými, nechť nejsou základem všestranného svobodného bytí. Nedovolujme jim, aby v lidech jakkoliv omezovaly schopnost svobodně žít a svobodně myslet. Takové je humanistické poselství Giovanniho Boccaccia, tak k nám volnomyšlenkářsky hovoří Antonín Doležal.
Autor: JOSEF HAUBELT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |