Turecký spisovatel Orhan Pamuk patří k osobnostem, jež v posledních letech výrazně zasáhly do politických sporů o postavení Turecka v Evropě a ve světě. Jeho románové dílo a publicistické projevy přibližují čtenářům minulost i současnost Turecka, které hraje významnou roli v geopolitickém vývoji světa. Spisovatel zastávající kulturní pluralismus a dialog mezi různorodými etnickými, národnostními a náboženskými tradicemi, představuje jakýsi most mezi Východem a Západem.
   Rodák z kultivované středostavovské rodiny v Istanbulu (*1952), studoval architekturu a po třech letech žurnalistiku, neboť se ve svých dvaadvaceti letech rozhodl být spisovatelem. Poznal západní Evropu, USA, kde studoval na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, na níž v současné době vede semináře srovnávací literatury. Cílem jeho cest je i Japonsko.
   Pamukovy romány, přeložené do 34 jazyků, byly oceněny prestižními cenami doma i v zahraničí (v Anglii, USA, Francii, Itálii, Německu, Rumunsku a Švédsku) včetně Nobelovy ceny udělené v r. 2007.
   V složitém vnitropolitickém vývoji spisovatel prolomil tabu o genocidě tureckých Arménů a Kurdů v letech 1915-1916, za což byl stíhán v r. 2005 „pro urážku turectví“ a hrozilo mu tříleté vězení. Po roce, i díky tlaku významných světových spisovatelů (Eca, Grasse, Updika, Garcii Márqueze, Vargase Llosy ad.) bylo jeho stíhání zastaveno. Milovaný a proklínaný spisovatel, který je bytostně spjat s tradicemi své vlasti, trvale usiluje o členství Turecka v Evropské unii, i když v posledním interview z listopadu 2009 vzhledem k trvajícím domácím i zahraničním třenicím posunuje termín přijetí za horizont deseti let.
   Čeští čtenáři poznali v druhé polovině nynějšího desetiletí čtyři prozaické knihy Orhana Pamuka (Istanbul, Jmenuji se Červená, Nový život). Poslední z této čtveřice je román SNÍH (Argo 2009, přeložil Petr Kučera).
   Právě tato kniha, pocházející z r. 2002, nejvíce vypovídá o společensko-politické situaci v Turecku na přelomu tisíciletí. Hrdina románu, básník a publicista Karim Arakaşoglu, řečený Ka, se vrací po řadě let strávených v západoněmeckém Frankfurtu do Turecka, aby vypátral příčiny sebevražd islámských dívek v odlehlém městě Karsu na severovýchodní hranici země s Arménií. S autentickou přesvědčivostí líčí autor Kaovu zimní cestu z Istanbulu napříč zemí do Karsu a jeho pobyt za nepřetržitého sněžení ve městě, kde kdysi žil. Setkává se tam se svou láskou z mládí, krasavicí Ípek a řadou dřívějších přátel a známých. Několikadenní hrdinův pobyt v Karsu je nabit dramatickými událostmi. Město, odříznuté přívaly sněhu od okolního světa, prožívá vojenský převrat v průběhu divadelního představení přenášeného místní televizí, takže jeho svědky je většina zdejších obyvatel. V rámci postmoderní dějové kostry, v níž se proplétají prvky milostného románu, thrilleru, horroru, filozofických a historizujících úvah, tajuplných i záhadných setkání i melancholických asociací, v nichž hrdina komponuje verše sbírky Sníh, inspirované atmosférickou situací, se odehrává jádro příběhu. Je jím intenzivní, nakonec však nenaplněný milostný vztah Ípek a Kaa, který se posléze vrací zpět do Frankfurtu, kde je po několika letech záhadně zavražděn.
   Autor rafinovaně splétá jednotlivé události odehrávající se v minulosti, současnosti a budoucnosti. Střídá hektické dějové tempo s hrdinovými úvahovými prodlevami zarámovanými do neustále se vracejícího leitmotivu padání sněhu, s nímž souvisí vznikající, nikdy neuvedený a ani později nenalezený text básnické sbírky Sníh s tajuplně konstruovanou psychologicko-filozofickou úvahou o harmonii sněhové vločky.
   Odhlédneme-li od několika postmoderních, zdánlivě těžko pochopitelných protimluvů a zkratů (např. zjištění, že něžná Ípek byla milenkou militantního islámisty Lápise; neskutečných časových intervalů jednotlivých akcí), je román působivým koncentrovaným obrazem složitých jevů Turecka 20. století. Autorovo vypravěčské umění je zřetelně napájené ze zdrojů klasických i moderních (Dostojevskij, T. Mann, Proust, Joyce, Kafka – a to nejen kvůli průhlednému označení protagonisty zkratkovitým Ka). V proudu vyprávění se čtenář seznámí s mnoha významnými rozpory turecké minulosti i současnosti, ale i s problémy turecké menšiny v Německu. Autor vychází z detailní znalosti Frankfurtu i Karsu, města, které je otiskem minulých dob: mnohonárodnostní osmanské říše 19. století, bývalé ruské nadvlády nad tímto pohraničním územím, arménského vlivu i atatürkismu 20. století. V současnosti se v něm střetávají síly militantního islamismu, radikální levicovosti, kurdského separatismu, politického sekularismu, vojenské moci, policejní zvůle a tajných služeb. I v tomto odlehlém městě se odehrávají jevy soudobého globalizovaného světa, jimiž jsou intriky politiků, volební machinace, manipulační moc médií včetně prodejnosti a podrazů novinářů, kteří píší články na pokyny policie, i rozpolcenost veřejného mínění, což zvláště zaujme českého čtenáře.
   Vypravěč se vyjadřuje s objektivitou, která je vlastní Kaovi, s nímž má zřejmě řadu shodných rysů, jak vyplývá z Pamukových veřejných projevů. Předností románu je autorovo umění osobní charakteristiky vyplývající z příběhu. Početné postavy výstižně reprezentují politické, národnostní, etnické a náboženské názory a stanoviska jednotlivých vrstev tureckého obyvatelstva.
   Odstup hrdiny i vypravěče od zachycovaných jevů, diktovaný jejich intelektuálním přesvědčením i posláním, je směsicí racionalismu a citového zaujetí pro intimitu lidských vztahů, pokrytou závojem melancholie, což v ocenění Pamukovy tvorby mj. vyjádřil i nobelovský výbor. To dává čtenáři možnost k zaujetí vlastního stanoviska jak k turecké problematice, tak i k dnešnímu islámskému světu, a zároveň k promýšlení klíčových otázek civilizačních střetů soudobého světa. Humanistickým krédem hrdiny i autora pak je myšlenka, že „život se nežije pro principy, ale proto, aby byl člověk šťastný“.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]