Byla to vždy jakási sváteční chvíle. Náš pan učitel češtiny a zároveň náš třídní na ZDŠ se posadil před tabulí na roh stolu, obřadně otevřel knihu a takto polosedě polostoje recitoval Kainara a další básníky. Celá třída byla vždycky patřičně otrávená. Můj spolužák, sedící vedle mne v lavici, se tvářil asi tak jako kdysi dávno já při polykání rybího tuku a nepřestával se ušklebovat na ostatní. Takový kraviny, pronesl, když se ke mně vždycky naklonil a kroutil hlavou, hrozný hovadiny.
   Můj tehdejší spolužák si kladný vztah k básním a literatuře zachoval dodnes, v životě už pak žádnou básničku myslím nepřečetl, snad kromě Rytíře Smila. Ale pívo mu chutná, jen co je pravda. Už jako maličkému mu ho moudří rodiče dávali se smíchem do kojenecké flaštičky s dudlíkem a obdivovali ho radostně, jak táhne.
   Pan učitel nemohl v té době nějak sehnat místo v Praze, kde také na Hradčanech bydlel, po roce 68 byl totiž vyloučen z komunistické strany. Jezdil tedy učit k nám na venkovskou ZDŠ, 20 kilometrů od Prahy. Komunistou ale přesto zůstal ve svém srdci. A svými názory se netajil.
   S ředitelem naší základky se občas pohádali o politice, křik byl slyšet ze sborovny až na chodbu.
   To pak na ně naklusala jejich kolegyně, která je oba sprdla na dvě doby.
   Pan učitel u nás zůstal několik let. Stále po tu dobu do vzdorujících hlavinek svých žáků zaséval semínka lásky k literatuře, hlavně k básním. Samozřejmě zdaleka ne všechna se ujala.
   Dobře mne za tu dobu poznal, měl mne rád a tak mému otci oponoval kvůli škole, na kterou mne otec posílal. O stavební průmyslovce prohlásil, že se na tu školu vůbec nehodím a že budu
   kvůli tomu v životě mockrát nešťastný. Otec tehdy pod dojmem začátku normalizace prohlásil, že bych se svými přiblblými politickými názory brzo narazil, ale že stavět se bude vždycky a za každého režimu. Tak jsem v roce 1973 putoval do studeného podnájmu v Mělníce, kde jsem chodil na stavební průmyslovku. Moje bytná byla takový generál, že dril pak na vojně nebyl takový šok. Paní (bývalá) stavitelová mě strčila do již nepoužívaného pokojíku pro služku a udělala si ze mne něco jako posluhu. Internát byl beznadějně obsazený a jiný podnájem jsme prostě v Mělníce ani po několika týdnech nesehnali. Otec říkal, drž hubu a krok, jinej volnej kvartýr v Mělníce není. Občas jsem od paní bytné dostal nějaký zbytek pudinku či dortu, s dovedně zamaskovanými stopami po návštěvě paní (bývalé) lékárníkové a paní (bývalé) radové a dalších (bývalých) milostpaniček. Věděl jsem to, štítil se toho, ale bál jsem se odmítnout.
   Bývalá honorace spolu neskutečně držela, jen co je pravda. Občas jsem se tomu zdráhal uvěřit, čtvtstoletí socialismu s nimi nic, ale vůbec nic neudělalo, část potomků měli v emigraci na Západě a všichni svorně doufali a věřili v pád komunistů a v návrat starých dobrých časů. Nakonec jsem tu průmku s odřenýma ušima absolvoval i s maturitou. V antikvariátech jsem trávil stále víc času. A ve čtvrtečních frontách před knihkupectvím na nové knihy jsem málokdy chyběl. Stával se ze mne knihomol. Na vojně jsem získal odznak vzorného čtenáře. Tamější knihovna se pro mne a dva kamarády stala jakýmsi útočištěm před zelenou pakárnou a buzerací.
   Celou tu dobu jsme si s panem učitelem psali, i když většinou jen přání k narozkám a k Novému roku. Když se pak objevila za nějaký čas po mém návratu z vojny ta obálka a uvnitř parte, nemohl jsem tomu vůbec uvěřit. Hrozně to se mnou zamávalo. Pořád jsem se chystal na návštěvu u něj doma, a pořád jí odkládal na vhodnější chvíli. Pohřby nemám rád, ale na tenhle jsem šel. Vdova mne hned poznala, ono to bylo taky snadné, kromě tuším tří jeho bývalých žáků z Prahy a jeho bratra s ženou a pár příbuzných tam nikdo jiný snad ani nebyl. Od nás z vesnice jsem přijel jenom já.
   Jeho knihovnu celou rozprodali, na mne zbylo jen pár knih. Mám tak na něho alespoň nějakou památku.
   Ten čistý, ušlechtilý, citlivý člověk ale zůstane především navždy v mém srdci. A jak tiše žil, tak tiše i zemřel.
   Ovlivnil mne asi víc, než možná sám tušil. Kdyby dnes viděl mou sbírku knih, kdyby viděl, co čtu a jakou cestou jdu, myslím, že by měl radost. Nebo to možná vidí, a radost má.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]