Jean-Paul Sartre

   Tento významný francouzský spisovatel a představitel ateistického existencialismu skonal před 30 lety – 15. dubna 1980. Pocházel z Paříže, kde se narodil 21. června 1905. Byl jediným synem Jeana-Baptiste Sartra, námořního inženýra a důstojníka válečného loďstva. Jeho matka, za svobodna Anne-Marie Schweitzerová, měla své rodové kořeny zapuštěné v rodině známých alsaských vzdělanců. Jak už napovídá vlastně i její dívčí jméno, jednalo se o rod Schweitzerů, z něhož vzešel i světoznámý pokrokový veřejný činitel Albert Schweitzer - bratranec paní Anne Marie.
   Když bylo malému Jean-Paulovi rok, zemřel mu otec na tropickou horečku. Matka se s chlapcem přestěhovala ke svým rodičům, z nichž zejména její otec, Charles Schweitzer, měl na vnuka velký vliv. Známý profesor němčiny a literát byl nejen pedagogem a zakladatelem Institutu moderních jazyků v Paříži, nýbrž i velice autoritativním vychovatelem, jak mu to ostatně kázaly přísné způsoby kalvinistického náboženství. Nepřipustil, aby se Jean-Paul dostal mezi ostatní děti v normální škole, o ulici už vůbec nehovoře, a tak vnuka prostě choval doma jako vězně a sám ho učil. Není sporu, že mu poskytl vynikající základ vzdělání, ale zároveň v něm udusil přirozené radosti dětství a chlapectví. Odtud jistě pramení i Sartrova zvláštní povaha, uzavřenost a nechuť k sebemenším projevům veřejné okázalosti.
   Teprve v patnácti letech, jako student gymnázia Jindřicha IV. v Paříži, se mladý Sartre trochu začal ztotožňovat s ostatními, i když jeho hlavním rysem již v této době byl sklon k psaní krátkých esejí do literárních časopisů, což ho znovu víceméně udržovalo v samotě. V devatenácti letech vstoupil na pařížskou univerzitu École Normale Supérieure. Zaměřil se na filozofii, lépe řečeno na obor gymnaziálních a vysokoškolských učitelů. Jistě není bez zajímavosti, že druhá v pořadí nejlepších tehdy byla studentka jménem Simone de Beauvoir. Sartrova budoucí životní družka.
   Po studiích následovala vojenská služba, kterou nepříliš zdravý Sartre vykonával u meteorologického sboru. Po jejím skončení v roce 1931 nastoupil jako profesor filozofie na lyceu v Le Havre, kde setrval až do roku 1936. Mezitím si ještě „odskočil“ na jeden rok do Berlína, aby zde jednak působil na Institut Francais a zároveň se hlouběji seznamoval s díly Edmunda Husserla, Martina Heideggera a dalších významných moderních německých filozofů. Za pobytu v Le Havre začal vydávat své první větší publikace, včetně čtyř filozofických traktátů, ve kterých se zabýval povahou a činností vědomí. Do tohoto období rovněž spadá tvorba jeho prvního a nejúspěšnějšího románu La Nausée, který vyšel v roce 1938 ve Velké Británii pod titulem The Diary of Antoine Roquentin (Deník Antoina Roquentina), zatímco v české verzi jako Nevolnost v roce 1967. Ve stejné době Sartre ještě napsal krátkou novelu Le Mur (Zeď), která se poprvé objevila v časopise Nouvelle Revue Francaise. Český čtenář se s ní mohl seznámit v roce 1965.
   Právě v těchto chvílích velké tvůrčí aktivity se Sartrovi naskytla možnost nastoupit jako profesor filozofie na jedno z pařížských gymnázií, kterou s radostí přijal. Dlouho se však z milované Paříže netěšil. Vypukla druhá světová válka. Navzdory svým zdravotním potížím (špatný zrak) byl opět povolán do armády a se svojí meteorologickou jednotkou odešel na frontu. Brzy však padl do zajetí. Němci ho umístili do zajateckého tábora v Trevíru, odkud se mu podařilo v roce 1941 uprchnout. Za dramatických okolností spojených s útěkem po obsazeném území se nakonec dostal až do Paříže. S nejbližšími přáteli ihned založil Debatní kroužek hnutí odporu. Nešlo ještě o skutečný odboj, ale přesto odtud vycházela řada podnětů, které využívali antifašisté ve svém každodenním zápase. Vynikající francouzský spisovatel, Albert Camus, také budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu (1957), pak uvedl Sartra mezi skutečné odbojáře, zapojené do skupiny Combat, se kterými Sartre spolupracoval až do konce války.
   Ani těžké podmínky činnosti v odboji nepřiměly Sartra, aby se vzdal - třeba jen na čas - literární práce. Jako by všudypřítomné riziko nějaké vlastní chyby či náhodného prozrazení s následným pádem do spárů gestapa, které bylo stejně rafinované a kruté v Paříži jako v Praze, nutilo Sartra k vrcholným výkonům, k vylíčení všech svých citů a pocitů v celé jejich myšlenkové hloubce, dokud ještě zůstávalo trochu naděje na přežití. A tak například v roce 1943 napsal divadelní hru Les Mouches (Mouchy) a vzápětí velké filozofické pojednání L´Etre et le néant (Bytí a nicota). O rok později ještě vydal Huis clos (Východ zakázán).
   Na sklonku války byl Sartre již uznávaným vůdcem francouzských existencialistů. Ačkoliv musel dodržovat zásady přísné konspirace, nebál se scházet se svými filozofickými spřízněnci v Café de Flore, která se nachází nedaleko Place St. Germain-des-Prés, na levém břehu Seiny. Tato přívětivá a mezi intelektuály velmi populární kavárna se pak stala faktickým „štábem“ francouzského existencialismu.
   Francouzské vlastence, zejména z řad inteligence, tehdy velice silně zaujal Satrtrův výklad existencialismu, který kladl mimořádně silný důraz na osobní svobodu a na spojení jejího zachování s bojem hnutí odporu. Kromě toho, euforie těsné spolupráce různých skupin Francouzů proti společnému nepříteli vzbuzovala naděje, že taková aktivní filozofie, jako existencialismus, by mohla sjednotit všechny intelektuály při vytváření nové a revoluční francouzské kultury i po osvobození.
   A vskutku prvních deset let po skončení války se Sartrovi dařilo jak při rozvoji a propagaci svého filozofického učení, tak i ve vlastní literární tvorbě. Vždyť vedle dlouhé řady uměleckých recenzí a kritik dokázal v této době napsat šest divadelních her, včetně té, kterou uvedl v roce 1948 a která je znalci pokládána za jeho vůbec nejlepší - Les Maines sales (Špinavé ruce). Jde o dramatickou sondu do existence bolestivých kompromisů nezbytných v politických sporech. Ve svém dalším skvělém díle, kterým je třísvazkový román Les Chemins de la liberté (Cesty ke svobodě), se pokusil ukázat, jak různí lidé různým způsobem nakládají s existenciální svobodou. Tato práce, kterou Sartre psal v letech 1945-1949, rovněž přináší autorský pokus o hledání odpovědi na onu věčnou otázku, zda přijmout nebo se vyhnout odpovědnosti za individuální volbu.
   V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, kterou odmítl poukazem na to, že „spisovatel přece musí odmítnout a bránit se, aby nebyl převáděn do podoby instituce, i když se tak děje v podobách, které si zasluhují nejvyšší úcty, jako v tomto případě“.
   Jaký vlastně byl Sartre doopravdy? Názory na něho se diametrálně lišily. Zatímco filozofové, jako jím obdivovaný Heidegger, ho pokládali spíše za spisovatele než za filozofa, tak zase literáti, jako například Vladimír Nabokov, o něm tvrdili, že byl větší myslitel než romanopisec a dramatik. Ano, význam jeho díla lze vskutku jen těžko vyjádřit černobílým výrokem. Nejeden z kritiků říká, že prý nakonec nedokázal usmířit svoji individualistickou etiku z mládí s jeho pozdějším obdobím, které náleželo spíše vášnivému zájmu o sociální dimenzi a také o aktivní účast v hnutí obránců míru.
   A ještě jedno hodnocení tohoto muže by nemělo upadnout v zapomnění. Prestižní pařížský deník Le Monde ve svém vzpomínkovém článku o něm napsal: „Žádný francouzský intelektuál tohoto století, žádný nositel Nobelovy ceny, se nemohl vykázat vlivem, který by byl tak silný, trvalý a univerzální, jak to dokázal Sartre.“

Autor: MICHAL RYBÍN


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)