Egon Erwin Kisch 125 let
29. 4. 1885 – 31. 3. 1948
(Ze zapomenutých knih)
Tuhle mne na stanici tramvaje číslo čtyři zatahala nečekaně za rukáv: „Kolikátého je dneska, aspoň přibližně, víš, já jsem deset let bez domova a žiju ze vzpomínek, znalas hraběnku, lokny a tákhle dlouhý nehty, nezlob se, že ti tykám, já chodila s popelářema, dobrej den, hezkej novej rok, chodili jsme čtyři a Slováček, to byl frajer, každýmu dal po flašce visky, já musím mluvit s lidma, nechci se zbláznit z toho kolem, je mi z toho špatně, víš, já dělala v Masně a dostávali jsme vocásky, no z těch jsi mohla dělat řízky jak byly nahoře široký, kdybych je dneska měla, ale po mámě mám nějaký zlato, táta umřel, a víš co měl nejraději, brambory s cibulkou, to bylo jeho, a co je těch předělanejch hospod, ta u nádraží ve Vršovicích, tam je čína, koukám neseš si domů jablíčka, řekni mi kolikátého je, přibližně, aspoň kterej je měsíc, jestli je dneska dvacátýho, tak je mi zejtra šedesát, šedivá bába s oteklejma nohama, doktorka řekla, že je to vod páteře, podívej na moje boty, no ale zas si na jaře najdu jiný, i když nemam kam jít a jenom díky vzpomínkám se nezblázním, že nejede čtyřka, nejezdi...“ Nastoupila jsem s dalšími spěchajícími do tramvaje a paní, kterou už jsem nikdy od té doby neviděla, zamávala. A pak jsem - na cihlové zídce v naší ulici - našla knížku reportáží Egona Erwina Kische. A mezi nimi kapitoly Námořnické domovy, Mořeplavci, kteří ztroskotali, Technické zázraky zázračného města Chicaga, Vojáci u moře.
„Na východním okraji dolní východní strany se vyjímá podivně jakýsi palác. Na jeho temeni se rozsvítí navečer, když se zde dole setmí, elektrický kříž.
Tento kříž, vysoký asi jako deset poschodí domu, který je jeho podstavcem, ukazuje při vjezdu do Hudsonské zátoky starý námořník mladému: tam je Seamens Church Institute.
Největší námořnický domov světa. Grandhotel, jeden z těch, jehož život v hale vypadá jinak než v hotelu Astor nebo Ritz, kde čekají na sblížení blondýnky, které mají muži rádi.
Také zde je lidský trh, avšak každý návštěvník sem nechodí proto, aby se prodával. Některý si zajde za starými kamarády z lodi, aby se od nich dověděl o osudu ostatních. Stejně je možno pobavit se s kolegy v povolání. Kdo nebydlí na lodi, může zde dostat lacinou světničku, může si sem dát posílat poštu, může zde vypít kávu a sníst si tu sendviče nebo se dovědět, v kterých krčmách lze dostat alkohol, nebo přečíst si na černé tabuli, kteří námořníci se pohřešují, kterým námořníkům přiřklo ministerstvo obchodu za záchranné práce zlatou medaili a koho hledá námořnický soud jako svědka úrazu.
Před halou stojí dva strážníci a na ulici signálová budka, na níž se pozná podle zelené lampičky policejní instituce: přímý drát k nejbližší strážnici. Uvnitř námořnického domova je jiná státní instituce: poštovní úřad. Také notářství, čítárna, knihovna, směnárna a především kostel.
Kostel. Inu, to je právě hlavní věc. Co za kostel? Inu, to je právě vedlejší věc.
Všechna vyznání - protestanti, katolíci, metodisté, presbyteriáni a baptisté -, třebaže se v Americe tak silně potírají a třebaže si navzájem (na příklad při volbě presidenta) vyčítají nejhorší zločiny, spojila se k vystavění tohoto ústavu s vědomím, že tříštění podle náboženství by neumožnilo žádnému náboženství zřídit centrální bod pro námořníky a čelit konkurenci soukromých námořnických bytů, přístavních krčem a hlavně klubových místností zřízených dělnickými organizacemi.
Tedy jinak samospasitelné církve přiměly svorně mecenáše svých obvodů, aby každý zaplatil kousíček církevního útulku. A každý dárce si zasadil pamětní desku, vždycky na části, na kterou přispěl.
Kdo zbohatl v Americe spekulací, chamtivostí, zradou vlasti (z ní vznikly velké majetky za válek za svobodu), podvodem či jinak, dá si postavit veřejný pomník bud od své firmy, nebo od rodiny, která se spoluzvěční i s chvástavým rodokmenem, jako například na obrovské soše městského radního de Peystera před newyorskou celnicí.
V muzeích a na školách a na obchodních domech se to hemží podobnými pomníky dárců, na nádražích stojí zesnulý předseda správní rady v bronzu a v životní velikosti, někdy však také - viz Sam Sloan v Brooklynu - na veřejných místech. K laskavému napodobení.
U každého napajedla se skví jméno nové Rachel, každá přístavba věznice zvěstuje příštím pokolením všechny Farnesské a Borghie, kteří seděli v městské radě.
To všechno není nic proti Seamens Church Institute, který je přímo mozaikou z pamětních desek.“
Občas se mi zdá sen. Sedím v sále plném básníků. Právě končí nějaká konference a každý básník je na pódium vyvoláván jménem. To aby na závěr řekl pár slov, rozloučil se krátkým vyznáním nebo pár verši. Když všechno končí, řadíme se do fronty, podpisujeme nějaké listiny, na kterých je i malá mapka. Každý má jinou listinu a jinou mapku. A pak přijde to nejlepší - řadíme se do další fronty, a tam nám každému předávají tvrdé desky. Nikdo to zvědavostí nevydrží, podlaha je plná roztrhaných papírů a my držíme v rukou červené smaltované cedule s naším jménem. Vykřiknu: Pojmenují po nás ulice! A nevadí, že nemáme prachy, že neumíme starostovat ani sobě, že jsme se narodili v Čechách a ne v Americe. Někdo si četl tvoje básně a rok nebo šedesát let ho dojímaly, četli je možná také mořeplavci, kteří ztroskotali, a Egon Erwin o nich píše: „Jsou i lidé, kteří nevědí o námořnických domovech, kteří nemají peněz na pokoj a nemají papíry, nebo sešli tak, že se už neodváží mezi své bývalé kolegy. Lumpenproletariát v oblasti moře.
Potulují se v noci v oněch nepopsatelně zbídačelých skupinách, jimiž se to hemží na Bowery proti spořitelně, blízko okresů, kde prosperity se tyčí do oblak, kde Wall Street zapisuje své haussy.
Kdo navštíví misii v Mott Street - a třebaže s hrůzou prožil i Whitechapel, toho přejde důkladně chuť na zemi Yankeeů, na americké hospodářské zázraky. Spací rakve ve vlhkém sklepě nejsou ještě věc nejhorší. Nejhorší je sál pro bohoslužby v přízemí. Tady sedí, leží, spočívá na sobě sta lidí a pomalu rozeznáváme, že pod nimi a pod lavicemi na podlaze leží v prachu sta ještě nešťastnějších, do sebe schoulených, zmotaných, kteří sténají a házejí sebou ve spánku.
Nikdo se ani nepodívá k oltáři, když začnou bohoslužby, chrápání neustane, nikdo se nestará o výroky z bible, které zdobí stěny.
Kněz ví, proč se sešla jeho obec, a slouží mši tiše, snaží se, aby nezvířil sedlinu kostela.
Tuto pozoruhodnost zná i cizinecký průmysl. Staví zde autobus, jímž Angličanky (hrají stejnou úlohu jako Američanky v Evropě) dělají okružní jízdu čínským předměstím, aby poznaly, co je hrůza.
Jenom malé procento lidí, kteří jsou bez přístřeší, najde místo ve starém domku na Mott Street. Prosincový vítr fouká pod kabáty těm, kteří čekají v dvojstupech před útulky All-night-mission a Owl-Hotelem, až druzí si odespí svůj čas: za šest hodin přijde na lůžko příští směna.
U Manhattanského mostu stojí ve frontě několik set lidí, tisknou se ke kamenným předmostím, aby se zahřáli, a čekají na ranní rozdávání kávy a chleba.“
Kdy jste naposledy viděli, jak si babička lámala chléb do hrnku s kávou? A jak si o ten hrnek hřála ruce? Dovedete si svou babičku představit, jak čeká ráno u Manhattanského mostu? Nebo jak v Chicagu shání bydlení?
„Mrakodrapy se dají vyfotografovat nebo popsat. Dřevěné domky chicagské se nedají vyfotografovat a nedají se popsat. Nedá se to prostě vylíčit. V Evropě snad není nic, co by se jim podobalo sešlostí, zpráchnivělostí, bídností, staré aramejské jeskyně a besarabské hliněné chatrče jsou lepší, neboť poskytují aspoň ochranu před mrazy a deštěm.
Stačí podívat se do dvou či tří těchto obytných bud světového města - jedna jako druhá. Třebaže je tak malá, jsou v ní přece čtyři nebo pět bytů, za každý žádá domácí 25 až 30 dolarů měsíčního nájmu. To je obrovská cena a kryje se tím, že v každé světnici spí po dvou šichtách na čtyřech postelích osm lidí. Děti spí v koších od ovoce nebo v nízkých bednách, všude vidět doktor Becker tři až čtyři žíněnky nebo truhly na spaní vedle sebe. Všichni nájemníci a podnájemníci používají společného záchodu, který je obyčejně ve sklepě. Leckdy sklepy nejsou, neboť pod domem je jedna z věčných chicagských kaluží, do ní jsou zaraženy kůly a na nich ve výši dvou metrů se vznáší v bažinatém vzduchu dům.
Za dvě, tři minuty, jakmile nadzemní dráha projede Loopem, obchodní čtvrtí, uháníme již kolem těchto primitivních obydlí. Čím dále na jih a na západ, tím tísnivější dojem...“
A co se od té doby změnilo, Kischi, volala by neznámá paní bez domova, kterou jsem potkala na stanici čtyřky a která žije ze vzpomínek. Lidé dál spěchají nadzemní nebo podzemní dráhou, na uších všelijaká sluchátka, anebo křičí do mobilů: dej mi pokoj, ty mi dneska dej pokoj, už mi piješ krev, a na druhém konci vozu zase: miláčku už jedu, za tebou, do práce, z práce, a někdy také do nemocnice, do lékárny darovat krev, k zubaři...
„Léky v lékárně jsou většinou dary zahraničních organizací, závodních výborů a také lékařů, kteří španělským vojákům posílají vzorky léčiv, jež dostávají... teploměrů je příliš málo, a těchto málo, abych tak řekl, se ještě rozpadá na sekty a frakce. Jeden ukazuje podle Celsia, druhý podle Fahrenheita, třetí domácí - španělský sestává z tak tenounkých trubiček, že sloupec rtuti stěží rozeznat, natož přečíst, na kterém stupni šíře právě je... Pokud jde o lidskou krev, daleko převyšuje nabídka poptávku. Sotva se roznese zpráva o tom, že se bude dělat transfúze krve, nakupí se tu tolik dárců krve, jako jinde nezaměstnaných na uprázdněné místo. Ošetřovatelky, dělníci, šoféři, každý by k smrti rád přinesl nějakou oběť, když už ji nemůže přinést na frontě... Jeden Nor krevní skupiny jedna potřeboval transfúzi. Jenom v žilách jednoho jediného ze všech dárců krve proudila krev této skupiny a tento jediný byl černoch jako havran černý. Za těchto okolností by byl musil v Hitlerově Německu severský hoch zemřít, neboť převod černošské krve do krve germánské je hříchem proti krvi, je zhanobením rasy, a horší než jakákoliv smrt, včetně smrti vykrvácením, jíž se má předejíti... Zubní lékaři jsou všude a jsou tedy i zde. Jejich kvetoucí praxi by jim mohl závidět každý lékař na světě, jen kdyby jejich řemeslo mělo zlaté dno. Nemá však. Místo zlata se ucpe vykotlaný zub cementem nebo porcelánem, místo stříbrných pater jsou patra z nerezavějícího kovu. Zlé jsou průstřely čelisti. Působí na chrup asi tak, jako pumy na blok domů: jsou zde domy zničeny až do sklepa, vedle toho visí na nitce balkon a je nutno jej buďto podepřít nebo odstranit, tamhle je prostor zaplněn střepinami střel a zasypán rumem.“
Takhle píše Egon Erwin Kisch v reportáži Vojáci u moře. Píše o nemocnici Mezinárodních brigád ve Španělsku, kde byla nejen nemocnice, ale i Dům kultury, který bychom dnes (v době, kdy se hodně hodně „kulturáků“, kde se dřív zpívalo, hrálo, učilo na housle nebo klavír, malovalo, přeměnilo v dějiště různých konferencí a komerčních veletrhů, nebo jsou v jejich patrech herny s restauracemi) mohli závidět.
„Všechny lidi lze učit všemu, byl velký požadavek Komenského a starý pán by měl radost, kdyby nakoukl dolů do učebny Domu kultury a mohl včlenit do svého Orbis Pictus obraz, který se tu naskytuje. Školáci, kteří se tu učí číst a psát, jsou dospělí, jsou to španělští vojáci a ošetřovatelky. Všude tam, kde jsou Mezinárodní brigády v záloze či na oddechu, organizují školy pro negramotné, do nichž je větší nával nežli do těch, které jsou zřízeny Španěly. Před krajany se mnoho Španělů stydí za svou nevědomost, třebaže to věru vůbec není jejich vina.
Hlavním místem, kde se zdržují dnešní lázeňští hosté, dokud nejsou upoutáni na lůžko, je dům kultury Maxima Gorkého. Už dříve to byla krásná vila a teď je ještě krásnější. Ovšemže není v tomto ideálním klubu ještě daleko všechno ideální. O knihovně například řekl někdo, že prý je v ní víc jazyků nežli knih. Ve skutečnosti je tu 1500 svazků ve 12 různých jazycích, ale to je příliš málo pro nemocné, kteří mají mnoho času na čtení a velký hlad po četbě. Stejně tak nestačí výtisky novin, které jsou vyloženy jednak v Domě kultury, jednak jsou doručovány těžce nemocným. Tento nedostatek vyjadřují ti, kteří to mají na starosti, žalozpěvy v nástěnných novinách.
Kursy a schůzky se konají v místnostech klubu a jsou rozděleny podle určité řeči. Jednou týdně má každá větší jazyková skupina k dispozici hlavní sál pro představení, k němuž se pak dostaví i příslušníci jiných národností, ovládají-li aspoň trochu onu řeč.
Hlavní Oznamovatel nemocnice, který zde vychází, je psán rukou, je ručně ilustrovaný a má rozsah čtyř čtverečných metrů o deseti sloupcích. Vychází u mříže vily Azaňa a v každém sloupci podává jiná jazyková skupina zprávu o životě svých útvarů na bojišti a o událostech ve vlasti.
Všejazyková je sebekritika v nástěnných novinách jednotlivých vil, a mimoto má každá jazyková skupina vlastní nástěnné noviny v Domě kultury. Někdy mají vtipné názvy jako: Zvědavý u zdi, Postaven u zdi, Noviny na stínky, Španělská vesnice, a někdy i vtipný obsah. Skvělý žurnalistický výkon podávají Maďaři, vynalezli motorizované nástěnné noviny, v nichž se zprávy a karikatury pohybují elektricky na hřídeli a jsou patřičně osvětlovány různobarevnými žárovičkami.
Konkurenční boj jednotlivých jazykových skupin se vybíjí i jinak. Když se prodávaly ve prospěch dětí asturských uprchlíků dobročinné známky po deseti centimech kus, polepila každá jazyková skupina těmito známkami titulní list jedněch novin své země. Každý, kdo koupil deset známek, lepil je na noviny. Předevčírem vedli Němci, včera Španělé, dnes Američané, zdá se, že rekord Ameriky je zajištěn, mají na svém Daily Worker již 1230 známek. Vtom znenadání visí na stěně čínské noviny s 1250 známkami - jeden Číňan obětoval všechny své úspory, aby jeho čtyřistamilionový národ stál na místě, jež mu přísluší: na prvním.
Téměř každý večer je nějaká přednáška, o přednášející není nikdy nouze. Jeden byl u Franca a přešel liniemi k republikánům, a může nyní referovat o novém světě, onom nepředstavitelném, na světy vzdáleném světě protějších zákopů. Jiný přichází z vystřízlivělého, kajícného, zoufalého Sárska. Třetí je odborníkem v odborových otázkách, čtvrtý ve španělských dějinách a kultuře. Často jich mluví více na jedno téma; kamarád, který byl v Německu poručíkem říšské obrany, diskutuje o ukrajinské otázce se zraněným válečným komisařem od polského praporu Palafox a s uprchlíkem z Kyjeva, který službou ve španělské lidové armádě chce opět napravit svůj dřívější útěk ze Sovětského svazu. Lékaři přednášejí o populárně vědeckých thematech…
Všechny nešpanělské skupiny se společně učí španělštině, všechny jazykové skupiny, i španělské, mají společné koncerty, hrají společně šach a milují sport. Hudba je vůbec, abych tak řekl, mimoslužební věc Mezinárodních brigád. Kde se zpívá, ať kteroukoliv řečí, tam se klidně posaď, máš-li mandolínu nebo harmoniku, troufáš-li si s námi zapískat nebo zazpívat, nevynecháš nikdy čtvrteční koncert.
Na programu jsou většinou klasická díla. Ze španělských skladatelů známe ostatně v Evropě jenom ty, kteří jako virtuosové dobyli uší světa, jako ďábelský houslista Sarasate nebo cellista Casals. (Mimochodem řečeno, nesplnila se nám naděje, že Pablo Casals bude koncertovat v nemocnici. Kdyby přijal každé pozvání, musil by být na nepřetržitém turné Španělskem. Stejně jako Pablo Casals, největší španělský hudebník, jsou i největší španělský malíř Picasso a jediný Španěl, vyznamenaný Nobelovou cenou, básník Jacinto Benavente, nadšenými zastánci republikánské věci a nenávidí fašistickou generálskou kliku. Neměl by stačit již sám tento fakt, aby vyvrátil všude lež o vandalismu rudého Španělska, neměl by přimět již sám tento fakt ty, kteří mají plná ústa svrchovanosti umění, aby se vyjádřili, na čí straně stojí věc kultury a lidstva?)
Je opravdu otázkou, zda mezinárodní a španělští vojáci slyšeli již někdy před tím španělský koncertní program, který slyší každý čtvrtek večer. Sedí tady s otevřenými ústy, jako by chtěli zachytit melodie, tak jako zachycují pramének vína z hrdla vyzdvižené lahve. Jejich potlesk je strhující. Nemysleme však, že snad nešpanělské skladby dojímají méně španělské posluchačstvo raněných, ošetřovatelek, vesničanů... Živá Carmen slyší Carmen. Figaro nějakého kastilského hraběte slyší Figara, dívka ze seznamu nějakého urozeného Dona Juana slyší Dona Juana, lazebník ze Sevilly naslouchá Lazebníku Sevillskému, malý poddaný nějakého malého corregidora naslouchá Corregidoru Huga Wolfa.
Zpívá se z Lohengrina píseň o Grálu a jeden chemik z Barcelony mrkne na svého krajana. Pro oba je to árie z jejich domoviny, ne z dálného hradu, to ve posvátné zemi, vždyť oba bydlí na úpatí onoho hradu, jenž Montsalvat je zván. A opět jiný posluchač pochází ze Zaragozy, zeď jeho domku hraničí přímo se žalářem Troubadoura, píseň, která tu zní z pódia, je píseň sousedova, třebaže je od Verdiho.
Beethovenova Kreutzerova sonáta... Sál je pohřížen ve vzrušené mlčení. Neměl velký mistr na mysli právě toto posluchačstvo, když ve vídeňském domě černých Španělů, této budovy Monseratských řádových bratří, postavené z kostelního groše španělského lidu, snil svůj sen smrti...?
Je-li ke koncertům zapotřebí největšího sálu, aby se tam vešlo všechno posluchačstvo, je pro fotbalové obecenstvo - chceme být poctiví - zapotřebí mnohem, mnohem více místa. Fotbalové mužstvo Mezinárodních brigád nastupuje každé neděle proti hostům měst z celého venkova. Je proslavené daleko široko, třebaže jeho jedenáctka, která nastupuje každou neděli na hřiště, je po každé jiná. Neboť kdo už je tak na nohou, že může střílet branky, může střílet i fašisty, a jde jako útočník nebo obránce na frontu.“
Zavřu oči a představuji si Dům kultury. Čtvrteční koncert v sále nabitém dychtivými posluchači. Určitě by tenkrát - stejně dychtivě jako hudbu - poslouchali poezii. I když podle Egona Erwina Kische nejlépe recitují španělské děti.
„Španělské děti bychom musili slyšet recitovat, na přednesu, mimice a gestu kluka, který sotva dorostl do kalhot, by se mohl učit i velký herec. Také zpěvákem, jak se zdá, se tu rodí každý, a desetiletý kluk vám beze všeho zazpívá flamenco, to je na věčně stejnou melodii jakýkoliv improvizovaný text. Jejich největší pýchou však je, dovedou-li zpívat anglicky nebo německy nebo dokonce česky, totiž dovedou-li refrény cizích vojenských písní, jež si zapamatovali.
Avšak z veškeré rozpustilosti - ať zpívají či přednášejí, stavějí hrady na písku nebo napodobují veselé černošské tance, hrají si či dovádějí - se dere melancholie. Nějak přece jen pochopili tito sirotci Španělska svůj osud, nepřestáli to, co přestáli...
Mluvili jsme o tom, že spoustou gázy, která se spotřebuje už ve vilové nemocnici na obvazy, by se mohlo nemocné zeměkouli obvázat břicho i hlava. Bylo by tu i dostatek žíněnek, aby se na ně mohla položit, zastavila-li by se - dávno už náchylná k mrtvici - ve svém běhu. A na žíněnky by se mohla natáhnout prostěradla, jichž je tady 8000 kusů. K tomu ještě prádlo pro nemocné, lněné pláště pro lékaře a ošetřovatelský personál. To všechno je nutno šít, prát a spravovat...“
Autor: EVA FRANTINOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |