Klasik moderní španělské prózy José Jimenéz Lozano (1930) přichází za českým čtenářem souborem povídek VĚNO PO MÉ MATCE (Vyšehrad 2009, str. 208). Čtenář si rád připomene tituly Historie jednoho podzimu nebo Jan z Kříže a také četná ocenění, z nichž je nejvýznamnější cena Cervantova (2002). Literární fajnšmekr ocení, že ze čtyřiceti textů je nejkratší třístránkový, nejdelší čítá stran šest. Jako výjimku potvrzující pravidlo je nutné jmenovat závěrečnou povídku Jeho Blahorodí v rovinaté krajině, rozmáchlý devatenáctistránkový text s půdorysem románového syžetu. V historickém koloritu defilují postavy kolem Velkého inkvizitora, jde o příběh s tajemstvím, který umně využívá fantaskní časové smyčky. Výstavbu povídek má Lozano evidentně vyzkoušenou. Mistrných povídek, neopomeňme zdůraznit... Přímočará jednoduchost větných konstrukcí by mohla svádět k prvoplánovosti, opak je pravdou. Z toho důvodu (a laskavý čtenář promine) upřednostníme instrumentální složku nad tematickou a kompoziční a můžeme se kochat:
Už si ani nevzpomínala, že asi před dvěma měsíci, ona, Louisa Labonneová, povoláním kadeřnice, poslala na Revoluční městský soud, nebo komu to přináleží, písemnou žádost s tím, že jako občanka se pravidelně zúčastňuje výkonu rozsudků proti nepřátelům Národa a Revoluce, a když jde o ženy aristokratů a mladé mnišky věnuje z titulu svého povolání mimořádnou pozornost velkolepým účesům, které mají mnohé z odsouzených a popravených na gilotině, jejichž vlasy však mizí okamžitě v pytli, v němž se shromažďují hlavy, zatímco z vlasů aristokratických žen a jeptišek by bylo možné zhotovit velice vhodné paruky pro občany, ať už vůdce nebo ty z lidu, ale především pro první z nich, a že ona nabízí své služby ke zhotovení zmíněných paruk.
Třístránkový text s poetickým názvem Havraní křídlo cílí k proměně ideálů francouzské revoluce v bezpříkladný teror, jehož živily pletichy, závist, touha po bohatství a moci. Vedle obdivuhodné práce s jazykem nečiní autorovi potíže evokace rozličných prostředí, ať jde o indiánské území, lokalitu ve Španělsku v období občanské války, nebo jen přesvědčivě vypráví o domě, kde se obchodovalo s otroky.
Lozano suverénně zvládne středověk stejně jako první léta po revoluci v Rusku. Asi nejlépe se cítí, když může ústy svých vrstevníků, jejichž život se octl na slepé koleji a odevšad signalizuje konečná, zaujímat stanoviska k aktuálnímu dění, jemuž nejspíš nerozumí, nicméně nepřestává svádět k otázkám. Významový ekvivalent stanoviska se dokonce dostal do titulu jedné z povídek: Žebráci a jejich stanoviska. Co tedy vzrušuje Lozanovy odrostlé hrdiny? Z jakého popudu jsou odměňováni ti, co nesejí a nesklízejí (dotace za půdu nechanou ležet ladem). Kdo si může dovolit přeplácet veteš? Odkud se bere násilí?
V povídce Stánek si stěžuje trhovec zákazníkovi, že mu omladina několikrát po sobě zpustošila stánek s rukodělnými artefakty. Proč? Jen tak... Z čiré radosti ze zla. Strážník pocházející ze stejné vsi mu poradil, že to musí vydržet, protože chování mladíků je daní za svobodu. Kdyby se takto nemohli realizovat, mohli by onemocnět. Intelektuální zákazník po čase věnuje stánkaři knížku od Augustina Aurelia. O patnáct století dříve v ní svatý Augustin dešifruje radost ze zla a navrhuje exemplární tresty. Tak zvaným zlem se zabýval rakouský etolog Konrád Lorenz a v poezii nemůžeme pominout radost ze zla úhrnem, jíž jsou posedlí hrdinové Dykovy Milé sedmi loupežníků.
Závěrem: Volání po jednotě obsahu a formy bylo v Lozanově tvorbě bohatě vyslyšeno. O její životnosti si proto nemusíme dělat starosti.
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |