Prozaičku a básnířku Martu Urbanovou z Chotěboře známe z více než deseti knížek prózy a poezie. Pro připomínku uveďme ty z posledních let: Pověsti Železných hor (Literární čajovna Suzanne Renaud, 2007), Medonosky s podtitulem Povídky z Vysočiny (BALT-EAST, 2008) a Měsíční hory (BALT-EAST, 2008). Všechny mají nesporné literární kvality,
Tentokrát autorka přichází s knížkou pro děti JAK PŘIPLAVALI KAPŘÍCI DO CHOTĚBOŘE. Ilustrace nakreslila Alena Kubková a jako 4. svazek Chotěbořské edice ji vydalo město Chotěboř. Je třeba podotknout, že pomoc města své spisovatelce je pokud ne ojedinělý, tak určitě nevšední. Kéž by to bylo i jinde…
Poslední dům v Chotěboři byl sirotek. Stál na okraji města, kolem něj vedla pěšina k lesu. Usadil se daleko od silnice a od sousedů. Vypadal, jako by se zatoulal. Zdálo se, že stojí na kuří nožce a že se může otáčet, jak se mu zlíbí. Někdy k trati, jindy k rybníčku nebo rozlehlým loukám. Ten malý rybníček se mu zrcadlil přímo pod okny, pod rozložitými vrbami.
Tímhle milým povídáním vstupuje Marta Urbanová do svého příběhu a tenhle domeček, malíř Kubásek, jenž se do něho po letech vrátil, skřítek Peciválek, co se do toho času prospal na peci, a vodník Vrbátko z malířova obrazu, jemuž skřítek vdechl život, jsou hlavními aktéry celého vyprávění.
Autorka s citem líčí malířovo malování a s porozuměním nahlíží do říše, jež ho obklopuje, nabízí příběhy lahodící dětské duši, zabydluje v nich myšky, pavoučka, žabku, kapří slečnu Alínku a samozřejmě i vílu - obě se dostaly do rybníčku s velkou vodou. Jde o pohádku, ve které nenacházíme žádné násilí, protože i toho kapříka, kterého si Kubásek koupil, aby byl pokrmem na štědrovečerním stole, nakonec pouští dírou vysekanou v ledě do vody.
Knížka Marty Urbanová je napsána čistým jazykem a předpokládám, že bude s nadšením přijata dětskými čtenáři, jež má oslovit.
Autor: MILAN DUŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |