Nikým nenahraditelní ostražití strážci neposkvrněné čistoty restaurace místního kapitalismu vykutali na zvoleného nástupce do čela moderní humánní domácí inkvizice (mučící své oběti ne už tělesně a nějakým zastaralým nářadím zanechávajícím očividné stopy, ale sofistikovaně mediálně psychicky), že ten p. Pernes, zřejmě jen zdánlivě oddaně věřící v euroamerickou zbožnou a zbožní civilizaci a v kapitalistickou demokracii, má přímo smrtelný hřích. A jaký! Nejenom navštěvoval VUML, ale navíc to přiznal, až byl natahován na mediálním skřipci; a usvědčen z takového provinění se zbaběle vymlouvá, jako se vždycky vymlouvali i usvědčovaní z čarodějnictvi. Nechodil tam prý dobrovolně a taky až do konce a dávno už na celý VUML zapomněl. To samozřejmě svědčí o úrovni a stavu jeho svědomí. Snad si ani nyní neuvědomuje, že původně nepřiznané, tedy vlastně s ďábelskou vynalézavostí zapřené školení ve zhoubné nauce je cosi, co mu sotva dovolí, aby upřímně střežil a aktivně bránil výdobytky a nesčetné přednosti dnešního řádu, jehož nedílnou součástí je vyřazování všeho a všech, co neobstojí v tvrdé konkurenci, rozevírání nůžek mezi bohatými a chudinou, permanentně opakované hospodářské krize, trvalá nezaměstnanost, předražované bydlení i cestování a deptající ustavičný strach o práci.
Všelijací advokáti pana Pernese a jemu podobných perfidně argumentují, že pouhé vzdělávání a vzdělání v zavrženém učení a zavrženíhodných bludech samo o sobě přece neškodí a ani nemůže ohrozit civilizaci, vybudovanou na pevných základech podle Starého i Nového zákona, a dokonce že může napomáhat při odhalování pekelně rafinovaných úskoků nepřátel tržní svobody. Potměšile poukazují na nejplamennějšího obránce křesťanské víry, na svatého Pavla, na jeho militantní pohanskou minulost, na tu nesmytelnou skvrnu jeho biografie. Mají pravdu, ale pravdu omezenější než suverenita státečků ve zglobalizovaném světě. Kdo má z minula nějaké máslo na hlavě a byl pohan, zůstane ve svém nitru pohanem, i kdyby trakaře padaly. Ovšem, tací bývají horliví, přímo přehorliví, ale přiznejme si, příliš horlivosti škodí, a i když mají možná nejlepší úmysly, přeháněním vlastně škodí tomu, čemu chtějí posloužit, a ať už chtějí, ať naopak, svaté hnutí, k němuž se přidali, diskreditují.
Praví obránci tržního ráje, zabezpečovaného nesčíslnými bezpečnostními agenturami, hrdinové se vzdělanostním zázemím, rozhledem a také s rozvahou politického nebožtíka jménem Tupolánek, beránek Zboží, obětovaný svými jenom k větší slávě Boha trhu, vědí však své a na žádné srovnávání s nějakým svatým Pavlem nedají.
Vědí, že takové vyškolení nebo i jen nedokončené školení v tom, co se má na věky věkův vykořenit, je stále nebezpečné. Co když si někdejší frekventant (i třeba nedobrovolný a lajdavý) vezme do hlavy, že v tom, čemu ho tam učili, nebylo všecko klam, omyl, lež, ale i dávka poznání?
Co vše by v nějaké těžší chvíli mohl takový Pernes provést!
Preventivně vyloučit podobné perplex Pernesy, to je ovšem jen nezbytný první krok. Až budou předem diskvalifikováni všichni absolventi a třeba jenom dočasní a ještě nedobrovolní frekventanti VUMLu, musí logicky dojít na těžce zahnojené pole potenciálního sebevzdělávání; na četbu a studium nebezpečných knih a časopisů, natož na jejich vydávání.
Naštěstí pilní vedoucí knihovníci v zájmu udržet si své teplé skromné místečko hned po velkém Listopadu vymýtili z knihoven nežádoucí nebezpečnou literaturu, a to zela svobodně, nečekajíce na žádné direktivy shora, na žádné seznamy prohibit; až na pár vědeckých knihoven a snad nějaké další výjimky takto zapracovala drtivá většina veřejných knihoven; vše nebezpečné vyhodila na ulici nebo dala do sběru.
Naneštěstí jsou tu knihovny soukromé a nejvyšší možná ochrana soukromého majetku. Leč uvažujme trochu. Má ta nebezpečná literatura nějakou hodnotu? No nemá. A nemá-li, je to vůbec majetek? A není-li to majetek, dá se na ni snad vztahovat ochrana soukromého majetku?
Naštěstí je tu senát a v něm hlavy zároveň zásadní i otevřené. A tak prý jistý štětinatý pan senátor už připravuje za pomoci majstříka pana exsenátora a (samou legendou dezignovaného) pánka prezidentíčka malý přílepek k nějakému vhodnému zákonu, který by umožnil vymést nebezpečnou literaturu i z knihoven nerozumných soukromých osob, které se nežádoucích spisů nezbavily samy.
Zatím se prý nejprůchodnější jeví nenápadná větička v chystaném zákonu o možnosti kontrolovat soukromé byty, aby se zamezilo topení tím, co zamořuje nepřípustně ovzduší, tedy topení plasty, rozřezanými pneumatikami a podobným svinstvem. A není snad i zhoubné učení uložené v knihách svinstvo, otravující naše ovzduší? Není i to nebezpečná látka snadno zápalná?
Správně složené komise s rozšířenými pravomocemi by přece mohly provést důkladnou kontrolu sklepů, půd, přístěnků a taky zadní řady v knihovničkách, a sestavit příslušné seznamy závad i přikázat jejich doložitelné odstranění.
V těch komisích by jistě našly právně plně kvalifikované uplatnění např. rychlokvašky s tituly z Plzně. Naštěstí žijeme přece v právním státě.
Autor: TOMÁŠ LHOTA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |