V době častého všeobecného blábolu, zatuchlé agresivity a pokusů oživovat zaprášené kulisy dávno odšedšími událostmi a iluzorními strašidly, s nimiž se setkáváme i na literárních lánech, nabývá na významu každá práce, která dokáže potěšit, navodit pohodu a dobrou náladu, rozesmát. Dvojnásobně tehdy, když se jedná o zdařilé dílo, jemuž jsou vlastní svěží bystré postřehy a poměrně vzácná výrazná schopnost ovládat český jazyk, laskat se s ním, pohrávat si s pestrými nuancemi, kouzlit se slovními obraty, tvořit vlídné hříčky, tepat drobné hříšky, vytěžil z mála hodně. A především: Vyčarovat na tvářích čtenářů úsměv. Co víc, po odložení knížky si čtenář bezděčně vzpomene na některé verše a znovu v něm rezonuje příjemný, hřejivý pocit. Za všechny jmenujme namátkou Hrobaříček, Tabuizace, neobyčejně aktuální Mozkové závitky, Proti všem, Rojení.
   To všechno platí o Jáchymem Šerýchem elegantně vypravené sbírce veršů Jiřího Oulíka Z LEGRACE (vydalo nakladatelství Jan Krůta – Arcadia Art Agency, 2009), doprovázené sugestivními ilustracemi Jiřího Slívy. Ne vždycky se setkáváme s tak konkrétním a citlivým souzněním mezi autorem a ilustrátorem.
   Jiří Oulík utkvěl čtenářům v paměti sbírkami Z pilnosti (1985) a Z nerozumu (1988) a svoje renomé vtipného tvůrce potvrdil i poslední, obsáhlou knihou, rozčleněnou do tří epoch. Oulíkův inteligentní humor není prostý hořkosti, v úvodní „epoše“ se s nadhledem ohlíží do minulosti, zvolenou linii však neopouští ani v dalších ,,epochách.“ Vždyť život nikdy není rovná bílá čára, zauzluje se, drhne a někdy i bolí, ať už je prožíván kdekoli a kdykoli. Neboť časy se mění podstatně rychleji než lidé. Ti se, žel, paradoxně často mění k horšímu i v ,,lepších“ dobách. (Čtyřverší Myšárny je v tom směru charakteristické.) Jiří Oulík si je společenských i individuálních lidských neduhů vědom, staly se mu základním stavebním kamenem. Čtyřverší Chodci je vlastně naléhavým apelem a varováním zároveň. Oulík neváhá minulost i současnost glosovat otevřeně a velice břitce, sarkasticky i s lehce melancholickou laskavostí. Pozornému a citlivému čtenáři se nejeden verš zadře pod kůži jako drobná, pichlavá tříska. Oulíkova originalita spočívá ovšem také v úsporných slovních variacích jakými jsou Laureát, Už staří Řekové či Masochista. Tady je Jiří Oulík nejsilnější především obdivuhodnou střídmostí v zacházení s textem. V celé sbírce není jediné slovo zbytečné, navíc. Připomeňme skryté motto sbírky: //Tak už tady//Nestůj//Uháněj//A zvěstuj!// (Nedočkavé zjevení). Oulík skutečně neváhá a ledacos nám zvěstuje. Mnohé, co vlastně všichni známe, pouze si to nedokážeme ani sami pro sebe přesně definovat.
   Traduje se, že smích je kořením života. Anebo jinak: Smích je lék! Ten Oulíkův ovšem obsahuje i nabádavou rovinu, nejedno postesknutí. Je zcela prostý mentorství, ale
   oslovuje a nabádá. V záplavě knižních titulů se pouze ojediněle setkáváme s knihou, kterou přečteme a víme, že se k ní budeme znovu a znovu vracet, protože v ní budeme znovu a znovu nacházet neokázalé, drobné, ale cenné perličky, které potěší a pohladí. Kdyby nic víc, je toho na jednu knihu dost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]