V této krizové době je stále více těch, kteří s nostalgií vzpomínají na život v socialismu. Je tomu tak i v Rusku a v dalších zemích bývalého Sovětského svazu. Jméno Leningrad je pro ně kouzelným slovem, které je vrací do minulosti, do společných bojů i vítězství. V článku JEVGENIJE MALIKOVA v týdeníku Litěraturnaja gazeta se hovoří o tom, že národní umělec SSSR Bulat Ajuchanov a Divadlo tance Kazašské republiky svým dílem oslovují Leningrad pro lásku k tomuto městu i k celé vlasti…

   Myslíte, že je na světě jenom pět světadílů? Víte, kdysi jich bylo šest. Existoval ještě jeden – obrovský, nad nímž slunce nezapadalo, který vytvořili Evropané žijící na ruské rovině i Asiaté ze sibiřských stepí. Také jej tak ve světě nazývali – šestina světa. Národy, které v něm žily, jej nazývaly Sovětským svazem nebo Eurasií. Ta země byla nadlidsky krásná.
   Pláčete proto, že Eurasie zmizela? Uklidněte se, ona se nikam neztratila – prostě odešla z viditelného prostoru. Stojí nad ní noční slunce. I ono však bez ustání svítí a brzy – věřte tomu – brzy se promění ve světlo denní.
   Ptáte se, proč jsem o tom přesvědčen? Nebudete tomu věřit, ale na vině je tu balet.
   Budu Vám vyprávět pohádku, kterou začnu tím, že kdysi stálo na Něvě hrdinné město, říkali mu Leningrad. Ve Velké válce byl obklíčen nepřáteli, kteří nedokázali do něj vtrhnout a z nemohoucnosti a vzteku se rozhodli umořit jeho obyvatele hladem. To byla blokáda. Zemřelo velice mnoho našich, ale my jsme zvítězili. Zvítězili obyvatelé města, vojáci i všichni ti, jejichž srdce stálo na straně obléhané pevnosti.
   Jedním z nich byl téměř stoletý Kazach Džambul Džabajev, básník, který prohlásil, že nezemře dříve, než bude město vzkříšeno. Bylo mu devadesát pět let, když v roce 1941 napsal verše Leningraďané, děti moje! Zemřel v den Vítězství. Dodržel slovo, ale to nestačilo: jeho hlas zní dosud.
   Do Leningradu (nikoli do Sankt-Petěrburgu) mne v prosinci 2009 přivedl Bulat Ajuchanov. Národní umělec SSSR představil ve městě svoje „děti“ – Státní akademické divadlo tance Kazašské republiky. Podobně jako již legendární Džambul Džabajev připomenul Bulat Gazizovič městu i světu: jsme spolu. A Leningraďané jsou jako kdysi dětmi země. Země, která se nazývá Eurasie.
   Bulat Ajuchanov přivezl do Finského zálivu premiéru – divadelní hru Leningraďané, děti moje, Leningraďané, hrdosti moje!, která byla vytvořena pod dojmem veršů Džambula Džabajeva; scénář napsal sám choreograf na hudbu první části Šostakovičovy Leningradské symfonie.
   Ve své choreografické kompozici vyjádřil Ajuchanov svoji lásku k městu, s nímž je jakožto absolvent Vaganovky, Leningradské choreografické školy, spjat pevným osobním poutem. Vyjádřil bolest matky ze smrti dětí i tragickou hrdost otce na to, že jejich smrt byla hrdinská.
   Choreograf se opět obrátil k těm, kteří prožili blokádu. Pro pohostinské vystoupení vybral Dům kultury Leningradského sovětu. Nebyla to náhodná volba. V době blokády byl jediný, který nebyl uzavřen, a právě zde zazněla poprvé Leningradská symfonie.
   V sále seděli krásní starci a stařeny, jejichž vznešenost časem nezmatněla. Na scéně tančili nádherní chlapci a dívky. Jejich těla jsou dokonalá, vyjadřují jimi plastickou báseň pro ty, koho si nekonečně váží. Vešli do dveří – stejní nositelé hrdosti Leningradu, stejní spolutvůrci pohádkového šestého kontinentu jako místní obyvatelé. Oni, tito vážení hosté, nepotřebují okno – okny pronikají zloději. Pamatujete si čtyřicátý první rok? Tak nezapomínejte.
   Bylo to několik večerů v Domě kultury Leningradského sovětu. Bulat Gazizovič nepřivezl jen představení Leningraďané. Pro ty, kteří zůstali naživu, i jejich potomky uvedl premiéry Šostakovičova a Ajuchanovova Zločinu a trestu, Gak-ku (Labutí volání) Bulata Ajuchanova a Aidy Isakovové, z klasiky Labutí jezero.
   A ještě jsou zde koncerty.
   Je to podivuhodné – sleduji Šeherezádu, svitu Carmen a ničemu nerozumím: Proč jsou mému srdci blízké tyto „průměrně oblíbené“ balety? Náhle jsem si vzpomněl na slova největších moskevských teoretiků baletu o tom, že Ajuchanov, kdyby se ocitl v maličké Evropě, vytlačil by z kulturního prostoru jak Maurice Bejarda, tak Rolanda Petita. Já jsem to neřekl, ale uvedené balety neinscenovali pro Leningraďany ani Alonso, ani Fokin…
   Bulat Gazizovič se ale narodil v zemi nezapadajícího slunce, na obrovské šestině světa, která byla tak veliká, že v ním bylo místo pro všechny. A ta nyní odešla do oblasti ztemnělé soumrakem, do království nočního slunce.
   Ajuchanov udělal vše pro to, aby sovětský balet, stejně jako sláva země sovětů, zůstaly planetárními. Choreografa zradili ti, kdož se pokoušeli proniknout oknem do srdce Leningradu: ti a jejich spojenci v našem domě. Vyškrtli zemi ze seznamu všeho jsoucího. Vyškrtli i obyvatelstvo. Myslitele z vědy, umělce z umění. Umělce, kteří byli i mysliteli, vypudili z kultury…
   Zradili i Lenigraďany. Město je znovu v blokádě: tentokrát proti lásce celého Ruska – Eurasii.
   Ajuchanov je však bojovník. Mohu to potvrdit se znalostí věci. Podařilo se mu blokádu přerušit. Co to znamená?
   To znamená, že můžeme říci: vyškrtli nás ze seznamu, nikoli však z existence.

   Připravila STANISLAVA SAVICKÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]