Zkusím se s vámi podělit o čtyři víceméně náhodně zachycené autentické dialogy, nějak se dotknuvší komunismu, socialismu, solidarity. Kontroverzní nejsou obsahem, ale tím, že se odehrávají v prostředí, kde by je člověk nečekal. Nemíním je komentovat či rozebírat. Nemám právo soudit. Nemám dokonce ani právo chtít, abyste četli až do konce. Jdu s nimi tak říkajíc na trh toliko v naději, že někoho, byť i nechtěně, donutí přemýšlet. Tak jako svého času mne.
Dialog první, severoafrické bojiště za II. sv. války
Australský spisovatel Eric Lambert, u nás známý především protiválečnými romány jako Dvacet tisíc zlodějů, Veteráni či K slávě odsouzeni, zachytil a do prvního z oněch dialogů použil (z vlastní zkušenosti, jen jména jsou románově jiná) tento dialog mezi důstojníkem a vojínem australské armády kdesi v Severní Africe krátce před bitvou u El Alameinu:
„Sullivane, už delší dobu se vás chci na něco zeptat. Odpovězte, nebo ne, jak sám uznáte. Nikomu to neřeknu.“
„Ano, prosím?“
„Jste komunista?“
„Ano. Však už jsme zase legální.“
„S tím jsem si hlavu nelámal. Jste ve straně už dlouho?“
„Asi patnáct let.“
„Někdy bych se s vámi pustil do řeči. Na učení nejsme nikdy příliš staří.“
„O čem se chcete poučit?“
„Čím to bylo, že vy komunisté jste měli tak správný názor na tuhle válku - na Chamberlaina a Daladiera a na Menziese a všechny ostatní. Proč jste si byli tak jisti, že jsou při Hitlerovi? Rád bych to věděl.“
„Kdykoli si budete přát, prosím.“
(Eric Lambert, Dvacet tisíc zlodějů, překlad Vladimír Vařecha)
Dialog druhý, Edinburgh, Skotsko, 50. léta 20. stol.
V motoristickém světě proslulý skotský novinář, spisovatel, historik a fotograf Graham Gauld zachytil v knize Ecurie Ecosse, popisující historii nejúspěšnějšího soukromého závodního týmu všech dob, zajímavý incident, jehož aktérem byl závodník Ninian Sanderson (mimo jiné vítěz závodu 24 hodin Le Mans 1956):
Před první cestou do Sebringu v 50. létech (americký okruh mistrovství světa sportovních vozů, pozn. VS) byl Ninian nejvíce zdrcující při obstarávání víz do USA. V oněch dnech protikomunistických procesů ve Státech bylo získání víz protknuto problémy. Naštvaný, protože k tomu, aby dostal víza, musel do Edinburghu na americký konzulát, zasedl s Davidem Murrayem a Ronem Flockhartem (šéf týmu a druhý závodník, pozn. VS) k rozhovoru a okamžitě poznamenal: „… předpokládám, že chcete vědět, zda jsem komunista; fajn, jsem.“ Tady David Murray zbledl a konzulátní úředník se obrátil na Davida a prohlásil: „Bohužel nemůžeme dát panu Sandersonovi vízum, neboť přiznal, že je komunista.“ David se usmál, jak nejdiplomatičtěji uměl a řekl, že to byl jen Ninianův žertík. Načež Ninian vyjekl „…Ba, je to pravda… komunista je ten bastard Flockhart!« (Graham Gauld, Ecurie Ecosse, vyd. GG Public Relations Ltd., Edinburgh 1992, překlad VS).
Ani jeden z nich samozřejmě neměl s politikou, natož s komunisty, společného zhola nic. Byli jen mladí, divocí a dělalo jim radost někoho naštvat. Mimochodem, vízum nakonec dostali a v závodě startovali; nakonec odpadli, což ovšem tehdy bylo ve dvanáctihodinovém závodě vcelku běžné. Knihu, z níž jsem tuto epizodu přeložil, mám podepsanou autorem. V 80. létech stálo za to tyhle závody sledovat a tak jsem si čile dopisoval s lidmi, kterým jsem tehdy fandil. Nevím o tom, že by mě tehdy sledovala Stb. Byl jsem od roku 1987 členem fanklubu skotského týmu až do jeho rozpadu v roce 1991. První důležitá zásilka z oněch končin se mi ztratila až rok a půl po Listopadu na letišti v Ruzyni. Můj velký přítel z té doby, novinář Michael Cotton, původem z Jižní Afriky, jeden z nejlepších lidsky i profesně, píšící tehdy pro britský Motosport, mě v r. 1999 pozval do Brna na mistrovství světa.
Dialog třetí, Brno, Masarykův okruh, 1999
Představil mě řediteli mistrovství a zavedl mě mezi závodníky. První, koho jsem poznal podle fotografie, byl John Nielsen, bývalý tovární jezdec Jaguaru. Miku, říkám opatrně, to je Nielsen, viď? „Ano, je - Johne, pojď sem, tady přítel jel v noci 200 mil, aby ti mohl fandit. Tak se mu prosím chvilku věnuj.“ Za chvilku nás sedělo kolem stolu asi 15. A přišly šoky. O závodech to totiž nebylo. „My jsme tu byli už v roce 1988. Proč byly tehdy na hranici dráty (přijeli většinou z vídeňského letiště) a teď ne? Proč tu byli tenkrát všude policisté? Proč je tu teď všechno tak drahé? (Po závodě se zařekli, že se do Brna už nevrátí, každý se na nich snažil jen vydělat.) Proč …?“ „No…za socialismu jsme tu žili trochu jinak… Ceny byly takové a takové, teď jsou takové… S těmi dráty to bylo tak a tak… Sloužil jsem na západoněmecké hranici… Je tu nezaměstnanost, tenkrát nebyla… Ne, neplatili jsme u doktora ani za školu… Anglicky jsem se učil sám, ale jazykové školy tu byly… Jasně, měli jsme problémy, takové a takové … Bral jsem tolik, teď tolik... Kilo chleba stálo tolik a teď tolik…“ „Ale to se tu žilo líp!“ Ne, odpovídám, jen jinak… „Ne, líp!!!“ Pozor, seděl jsem mezi lidmi, kteří nikdy nepoznali existenční starosti, politika je většinou nezajímala ani za mák a jen asi tak polovina z nich byla jednou či párkrát v socialistickém Československu a pár z nich v Maďarsku, a to ještě jen odjeli závod a zase rychle jinam. Ale uměli se dívat. A Michael, když jsem nastoupil na mezinárodní oddělení a zevrubně se mu pochlubil novým místem a prvními cestami jménem komunistické strany do světa, mi krom jiného napsal: „Krásné, dobrodružný život…“
Dialog čtvrtý, Praha, budova ÚV, zima 2005-2006
No nic, skončím jiným dialogem. Smutným. Ne obsahem, ten je dnes běžný. Smutným tím, kdo a kde. „Tak teď taky vstoupíš do odborů, když jsi tady, ne?“ „Co bych z toho měl…?“ zaznělo před necelými pěti lety v budově ÚV, ve čtvrtém patře. Odešel po asi roce a půl…
O dialogy, které jaksi nemizí z mysli, se podělil VLADIMÍR SEDLÁČEK
Autor: VLADIMÍR SEDLÁČEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |