Děti, dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Marlon Brando napsal na sklonku života knihu. To už ztratil kontrolu nad hmotností vlastního těla, trpěl trudnomyslností a obýval plochu zapomenutého ostrova. Kniha se jmenovala Písně, které mě naučila matka, a známý herec na jejích stránkách připomíná, jak vtrhl na divadelní prkna a proslavil se. Není důležité, že to bylo ve hře Tenessee Williamse Tramvaj do stanice Touha, rozhodující byl stihomam proslulosti, který mu dovolil poskytovat nekonečné množství rozhovorů, v nichž suverénně odpovídal na všechno. Marlon Brando spektrem stáří ironizuje mladickou nerozvážnost a žene ji na pranýř.
   Děti, dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Slavný houslový virtuóz a neméně slavný pedagog vystupoval se svými žáky na koncertě. I přes dlouhotrvající potlesk si jeden z novinářů neodpustil připomínku, že v interpretaci jedné skladby napočítal pět chyb. Deset jich bylo, opravil jej mistr a dodal, že všech se dopustil on. Usmál se, ukázal k orchestru a doplnil: Oni musejí hrát bez chyb, já už mám na ně nárok.
   Vstupní věta bývala zaklínadlem profese kantorské. Bohumil Hrabal ji zbavil oslovení a implantoval ji do textu Obsluhoval jsem anglického krále. Potvrzoval tím konfesi, že se cítil povícero zapisovatelem a střihačem než spisovatelem.
   Můj Ludva strávil v hospodě půlku života. Popeláři začínali ve tři, a když po desáté otevřeli Na blábolce, byli už všichni na svých místech. Protože mě někdy bral s sebou, mohu potvrdit, jak se nepřetržitým opakováním vyvíjel hospodský tlach. Ale stejně; i pouhý zapisovatel a střihač musel být geniální a musel se jmenovat Bohumil Hrabal, aby z množství alternací vyhmátl příběh a vdechl mu život originální metaforou. Takovou, že by ji odsouhlasil samotný Aristoteles. Ten tvrdil, že kdo chce porozumět životu, musí ho jako metaforu vnímat. Proto dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Chystám se totiž Bohumilu Hrabalovi nabídnout příběh, možná pouze doplním ten jeho. A to ne jednou, dokonce dvakrát... Držte si klobouky, jedeme z kopce!
   Na stránce deset, knížky Kličky na kapesníku, Bohumil Hrabal píše. Kdysi dávno kardinál Piccolomini poslal zprávu do Říma a má tam v ní poznámku, že v této zemi, teda v Praze, jak zjistil, staré a obyčejné ženské rozuměly Písmu svatému líp než v Římě kardináli.
   Nádherné, úchvatné čtení, tyhle Kličky na kapesníku, vydané v nakladatelství Práce roku 1990. Na přebalu reprodukce vyprávěcího obrazu Josefa Lieslera. A nyní: příběh můj – číslo jedna.
   Léta Páně 1451 putoval jistý biskup Eneáš Silvius ve službách císaře Fridricha III. na český sněm do Benešova. A protože ho cesta vedla přes Tábor, přenocoval tam stejně jako na cestě zpáteční. Tento letmý dotek s „hnízdem kacířů a synagogou satanovou“ inspiroval pozdějšího kardinála k napsání Kroniky české, kde se mu vcelku úspěšně podařilo zhanobit ušlechtilé pohnutky husitů. Eneáš Silvius Piccolomini byl bedlivý pozorovatel a obratný stylista. Průpravou pro pozdější kroniku, vydanou poprvé v Římě 1475, jsou listy přátelsky nakloněným kardinálům, kteří ho roku 1458 zvolí papežem (Pius II.). V nejobsáhlejším, adresovaném Juanu Carvajalovi, nalezneme topografii města a důkladný popis jeho obyvatel (4000 mužů schopných tasit meč). Tam se také objevuje zmínka o úctě husitů k bibli a o tom, že poslední táborská žena by mohla být vzorem italským kněžím ve znalosti Písma svatého. Eneáši Silviovi není proč nevěřit; než se domohl závratné duchovní kariéry, působil jako diplomat, detektiv, konfident a poradce, byl vyhlášeným donchuánem, dokonce napsal oplzlou novelu o Euryalovi a Lukrecii a neméně hanbatou komedii, kterou prý bylo možno provozovat výhradně ve veřejných domech. Ale ještě něco nelze našemu Eneášovi upřít: tam, kde autor Kliček na kapesníku připomíná, že se jednou možná prokopne buben skrz Lautréamontovu větu, že umění budou dělat všichni, Silvius zmiňuje onačejší buben v souvislosti se slepým vojevůdcem. Když prý byl Jan Žižka blízek smrti, ptali se ho Táboři, koho by po sobě označil za vůdce. Ten jim odpověděl: Až vypustím duši, stáhněte ze mě kůži a maso dejte ptákům, ale z kůže udělejte buben a ten ať je vám vůdcem v bitvách; neboť kdekoliv Němci uslyší jeho zvuk, brzy se obrátí na útěk, majíce hrůzu před Žižkou z toho bubnu.
   Eneáš Silvius Piccolomini tak nevědomky pomáhá na svět mýtu o vojevůdci z oblasti nábožensko sociální, „který s nepřáteli mnoho půtek míval, ale ani jedno pole neztratil“.
   Příběh druhý, kratší a faktograficky zhuštěný. Jenom o několik stránek dále Bohumil Hrabal prozrazuje na Karla Čapka toto: Pan Čapek, který nikdy nenapsal báseň, je jeden z prvních, který v roce 1920 udělal výbor Francouzská poezie nové doby, a především nás seznámil s tím hlavním, to jest s Apollinairem. A tady autor Kliček Karlu Čapkovi vysloveně křivdí. Karel Čapek se poezií průběžně zabýval, jak dokazuje kupříkladu báseň Ve věku mladého života, kterou otiskl na stránkách Almanachu na rok 1914. Dýchnou z ní na nás ozvuky symbolismu, nicméně civilní slovník odkazuje k vitalismu, kterému zakroutila krkem 1. světová válka. V tiráži se můžeme dočíst: Almanach na rok 1914 byl vytištěn v září roku 1913 Grafií. Dělnickou knihtiskárnou v Praze. Kresby Václava Špály. Úprava V. H. Brunnera.
   Zatímco připomínka prvního omylu se odehrává v rovině společenské, následující je ve znamení osudového letopočtu. Ve čtrnáctém roce minulého století přichází na svět Bohumil Hrabal. Toť vše...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]