Vítězslav Nezval se narodil před 110 lety, 26. května 1900. Díky jeho pamětem Z mého života víme, kdy a proč byl počat:
   „Mám dobře v paměti, jak jsem se jednou večer blízko vyšehradského nádraží vyznal téměř s pláčem otci, že nechci dodělat filosofickou fakultu, že se mi protiví nudné studium filologické a že bych se nejraději věnoval literatuře, a jak otec místo ostrého protestu, který se dal za takových okolností očekávat, mně řekl v hospůdce, kam jsme zašli něco pojíst, že mě nenutí, abych se věnoval věcem, které nemám rád... a jak mne ohromil nejen tímto laskavým postojem, ale také poznámkou, že má ostatně, co chtěl mít. Když jsem ho prosil, aby mně vysvětlil, co myslí těmito slovy, odložil otec, který byl po celý život a je dosud ve věcech citových nesmírně uzavřený, svůj ostych a našel několik vět, z nichž vyplývalo, že 26. srpna 1899, v den svého návratu z Drážďan, kam si vyjel o prázdninách, aby poznal drážďanskou galerii, když se mu podařilo získat od matky, která prodělala těžký porod děvčátka, svolení, že se smíří s novým mateřstvím, přál si tajně (neřekl to ani matce), aby mu dala syna, který by byl básníkem a kterého by z úcty k pěvci Večerních písní nazval jeho křestním jménem.“
   A víme také, jak bylo zrození básníka oznámeno světu. Nikoli zvoněním, nikoli salvami z děl:
   „Hle, slunce by bylo ještě pod obzorem, zalitým červánky, propouštějícím už však tolik světla, že otec, který v zahradě školy na kopci pumpuje do putny vodu, viděl by již jasně vlevo nad východním cípem oblohy Měsíc a Marta, těsně nad obzorem zapadajícího Merkura a vpravo na západě Jupitera s Uranem, ale zároveň by viděl už dole pod školní zahradou starou Krontorádku, která jako četné jiné chalupnice již zahajovala svůj pracující den. Tato dobrá žena byla první obyvatelkou Biskoupek, které sdělil otec v tomto májovém předjitřním planetáriu, že dítě, které právě přišlo na svět a které za chvíli ponoří ženy do vody, je hoch.“

   Sto deset let je neuvěřitelný časový interval. Sto deset let od narození básníka většinou způsobí, že jeho dílo se už uložilo k zimnímu spánku a jen tu a tam se více méně náhodně zaskví jeden dva verše, které objeví notorický badatel nebo o které zavadí trpělivý čtenář. Tu si pak řeknou: Naši předci nebyli hloupí a leccos uměli.
   O to zázračnější je dílo Vítězslava Nezvala, neboť ani v době svého vzniku, natož dnes, neztratilo nic ze své modernosti. Je to zcela neobvyklé, vždyť již v jeho době psali mnozí verše podle starých mustrů, jen je naplňujíce rádoby současným obsahem. Říkám rádoby, neboť i avantgardní obsah, který svolí, aby byl vpraven do staré formy, okamžitě zdegeneruje, zvonovina zplihne v strusku. A také naopak – staré pravdy mnozí zkoušeli přešít podle pařížských módních časopisů anebo kremelských ideových příruček.
   Čteme-li staré překlady, všecko nás nutí přezpěvovat si je podle noty našeho století. To je pochopitelné – zatímco předloha dosud nezestárla, převodu už narostly vousy po pás. Vážnější je, cítíme-li potřebu převyprávět originál. Znamená to, že už vyzářil vloženou energii a potřebuje připojit do sítě. Jenže zašlé básně nelze oživovat nabíječkou. Buď září stále, anebo nezvratně překročily poločas rozpadu.
   Jsem si jist, že verše tohoto básníka svou svítivost neztratí. Nelze objevit příčinu, neboť při každém pokusu o vivisekci se řez ihned zacelí. Nelze se to ani naučit, jako si nelze vynutit dar z nebes. Modlitby vyjdou naprázdno. O krásu a o svobodu se neškemrá. Můžeme jen tušit, že básník, který toužil sedět s celým světem na jediném náměstí, cítil se nejsvobodněji v lokálce provoněné kvítím Moravy, tedy doma, tam, kam ho vyvrhla jeho touha.
   Básníkům však návod předal. Mohl se spolehnout, že nebude zneužit, protože většina čte a nevidí. Nezasvěcený bažící po zasvěcení nikdy neokusí sladkost alchymie, neboť neuvěří, že kamenem mudrců jsou dlážděny chodníky, po nichž se celý život honil za tajemstvím. Nevyvolený nepostoupí do hájemství svobody, neboť se nepodvolí básníkově radě, že volnosti se dosahuje setrváním:
   „Smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povinnost setrvat za všech okolností tam, kde ho vyvrhla jeho touha.“

   Předneseno na slavnostním setkání Unie českých spisovatelů u básníkova hrobu na Vyšehradě

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]