Šlo mi na šestnáctý rok. Přišel jsem z Jihlavy do Prahy v září 1952 do učení, aby se ze mne stal nikoliv básník, jak se mne o tom snažil docela mile přesvědčit tehdejší ministr školství prof. Zdeněk Nejedlý ve své pracovně s bílými kachlovými kamny. Stalo se na základě dopisu, který ministrovi napsala ne „odvážná školačka“, ale třídní učitelka Marie Vlachová, která se mi navíc i moc líbila. Ministrovi při rozhovoru se mnou nevadilo, že v přítomnosti svého tajemníka a mého pozdějšího kolegy, spisovatele Jana Rysky, jedl salámový nářez a strašně přitom v rozmluvě se mnou šišlal.
   Nakonec se ze mne stal na nějaký čas řemeslník, univerzální soustružník, a mými mistry byli i dva zahraniční českoslovenští piloti RAF; nikdo je tehdy nezavíral, protože armádě dali vale. Nastoupil jsem do Odborného učiliště státních pracovních záloh ČKD Stalingrad v Praze 9-Vysočanech na Harfě. Přišel jsem tam v zelených tvídových pumpkách a v bílém skampolu s krátkými rukávy, které mi upletla maminka.
   Jednoho krásného dne v roce 1953 mne zavolal učitel Longín Klinecký (nikdy jsem se už později se stejným křestním jménem nesetkal) s mým spolužákem a spoluučněm, Slovákem Viliamem Caunerem z Plaveckého Švrtku. Oznámil nám překvapivé sdělení. „Budete se hlásit v Karolínu a budete tam k dispozici básníku Vítězslavu Nezvalovi a spisovateli a novináři Iljovi Erenburgovi. Pořádně se umyjte, učešte, čistě se oblékněte a jeďte do Prahy,“ pravil náš ctihodný a vážený učitel české literatury a ruštiny. Bylo na něm vidět, že Nezvala i Erenburga má moc rád, a také, že nám tuto zprávu může sdělit. Dnes bychom řekli, že nás dva vybral jako dvě hostesky pro dvě slavné osobnosti. „Budete k dispozici těmto pánům. Ilja Erenburg a Alfredo Varela budou předávat básníku Vítězslavu Nezvalovi zlatou medaili Světové rady míru. A při takové významné události jim budete při jejich procházce Prahou asistovat, budete dělat, co vám řeknou a co budou potřebovat.“
   Setkání s básníkem a spisovatelem, s Vítězslavem Nezvalem a Iljou Erenburgem, bylo příjemné. Oba nám podali ruce a chovali se k nám jako k dospělým mužům, přestože nás oslovovali křestnímu jmény a tykali nám.
   Po nějaké chvíli čekání v salónku auly Karlovy univerzity jsme s nimi šli před budovu a usedli do bryčky, tažené párem krásných bílých koní. Vydali jsme se za podvečera do pomalu už noční Prahy. Nevzpomínám si už, o čem v kočáře, v němž jsem jel poprvé v životě, byla řeč. Určitě vím, že elegantně oblečení Vítězslav Nezval a Ilja Erenburg spolu mluvili občas rusky a francouzsky. Občas se také dorozumívali česky. Od prvního okamžiku bylo zřejmé, jak se tito dva muži mají přátelsky rádi. Později o Erenburgovi můj krajan Vítězslav Nezval ve svém memoárovém vyprávění Z mého života napsal: „Myslím, že nás měl rád, i když jeho pero dovedlo nezamlčet slabé stránky české povahy. Nevím, kdo seznamoval Ilju Erenburga s Prahou, pro mne však bylo pocitem veliké radosti vodit naše přátele z ciziny po Praze, tak jak jsem ji znal a miloval. Z básníků Sovětského svazu jsme byli nejvíce spřáteleni s Iljou Erenburgem a jezdíval k nám jako domů. Znal nás a myslím, že viděl tak trochu dopředu, co z nás kterého bude.“
   Většina zážitků z jedné noci se mi už léty vytratila z hlavy, jenom okamžiky s několika zastaveními v pražských kavárnách, jejichž počátek byl ve Slávii na Národní třídě, zůstaly navždycky přítomnými. Při každém zastavení jsme zjišťovali, zda jsou tam volná místa u stolu pro hosty a pečovali jsme o věci v šatnách. U stolu jsme však s oběma neseděli. Nezapomenutelným však pro nás bylo posezení v restauraci pražského Mánesa, kam jsme i my byli přizváni a kde jsme dostali od básníka Vítězslava Nezvala ochutnat pohár červeného vína z roku 1937. Kde se vzalo, tu se vzalo, vzácné víno bylo najednou na stole. Nikdo nevěděl, jak tohle božské víno mohlo přežít německou okupaci? Tam v Mánesu jsem na vlastní oči uviděl na Nezvalově prstu prsten s jedem, prý dar od Jaroslava Bartoše. Básník vyndal z kapsy horoskop a zasvěceně o horoskopu vyprávěl. Mnohokrát jsem se k tomu ve vzpomínce vracel. Slyšel jsem Nezvala poprvé v životě recitovat. Jak později napsal Adolf Hoffmeister: „Každá velká poezie je mluvená nahlas.“ Nezval se před lety v Mánesu seznámil s malířem Emilem Fillou, s Jaroslavem Ježkem a dalšími. Později napsal ve svých vzpomínkách: „Chodil sem ovšem také dosti často Jan Slavíček, zvláště ve dnech mánesovských výborových schůzí, a po nich obvykle vydal se na noční pouť Prahou, z níž jsme se vraceli bohužel pozdě do jeho hradčanského ateliéru.“
   V bujaré náladě, „s obidvoma rukama hore“, jak později líčil setkání můj stejně starý slovenský kamarád Viliam, jsme doprovodili spolu s vozkou Ilju Erenburga do hotelu Paříž, kde bydlel. Hned potom jsme odvezli velkého a košatého básníka do domovského přístavu, do Baranovy ulice 1901/4 v Praze na Flóře. Dal nám ještě v přítomnosti své paní Fáfinky ochutnat víno z domácích zdrojů. Žízeň byla tenkrát, i přes naše rané mládí, veliká. Básník nám v bytě ukázal i vlastní rukou namalované obrazy. Za svítání nás kočár přivezl do internátu do Novovysočanské 501.
   Nezvalovo bydliště si pamatuji, protože jsem tam mockrát, stejně jako později k jeho hrobu, zavítal.
   Naposledy jsem básníka živého spatřil v Městské knihovně v Praze na literárním večeru v roce 1954, kde mi věnoval autogram do svých Básní noci, vydaných Františkem Borovým v roce 1948. Vyšly v nákladu 10 000 výtisků.
   Všechny znalosti o obou vzácných mužích jsem si však postupně doplňoval až později, četbou jejich díla, přednesem jejich tvorby a vzpomínkami jejich přátel.
   Velmi mne mezi nimi s odstupem let zaujalo vyprávění spisovatele Vladimíra Thiela v jeho pražském bytě, naplněném tisícovkami knih, s nímž jsem se o svůj osobní zážitek podělil. Poslouchal jsem však hlavně jeho slova: „Jednou Vítězslav Nezval seděl dlouho se svými přáteli a pili dobré víno. Nechtělo se jít domů a Nezval sezení protahoval. Byl výmluvný jako obvykle a zabraňoval odchodu svých přátel pořád novými a novými nápady. Když se schylovalo k ránu a dopita byla mnohá číš, vstali přátelé a nutili Nezvala k odchodu. Dobrá, tak já půjdu domů, řekl Nezval. Ale taxikáři neřeknu, kde bydlím. Ať ten chlapík ukáže, co dovede!“
   Když jsem pak po létech stál „bezplatně“ u hrobu Vítězslava Nezvala na pražském Slavíně a když jsem stál za úplatek moskevskému milicionáři – policistovi (v podobě pytlíku se žvýkačkami Made in Czechoslovakia) také u hrobu Ilji Erenburga na moskevském Novoděvičím hřbitově, nemohl jsem ani na tomto místě pominout velký životní zážitek. Z té jedné hlučné a jásavé pražské noci, kdy mi běželo na šestnáctý rok a kdy mne Slovák jako poleno naučil kouřit, abych „nevyzeral ako chalan“, a občas mne donutil i vypít sklenku vína, což jsem se oproti kouření dodneška neodnaučil.
   Ta noc mi napořád připomíná oba slavné a milované umělce, s nimiž jsem se díky nějaké zvláštní náhodě osudu aspoň na pár hodin potkal.
   Pamatuji, že Nezval mluvil krásnou češtinou a Erenburg krásnou ruštinou.
   Tyto řádky jsem zhruba načrtl den po 100. výročí narození Vítězslava Nezvala. Psal jsem je v sobotu 27. května 2000 a teď se k nim po deseti letech vracím. Tehdy před deseti lety jsem žasnul, co se v českých novinách, patřících ve své většině cizím rukám, všechno píše.
   Tehdy v deníku Metro (v pořád ještě zdarma rozdávaných novinách) napsalo pero vyznamenaného a ikonou svobody a demokracie oceněného publicisty Jiřího Ješe: „Právě tento nadaný básník přišel záhy na to, že kolaborace chrání nejen před pronásledováním, ale že se také hmotně vyplácí. A jelikož sám byl také velký požitkář, neriskoval při svých dobrých skutcích tolik, aby o své výhody mohl nějak přijít. Zrada správných zásad bývá také údělem kolaborantů, kteří zpočátku své činy sami sobě i nejbližšímu okolí všelijak zdůvodňují jako nutné zlo, ale pak se ve své roli zabydlí a zbytní. Mimochodem i toto duchovní zbytnění vedlo k Nezvalově nadměrné obezitě, na niž pak předčasně zemřel.“
   Nad těmito slovy by se asi musel obracet v hrobě i trpitel, básník a kněz Jakub Deml z Tasova, Nezvalův věrný kamarád až do konce svého života. Tenkrát vše zachránil nedávno zemřelý Jaromír Hořec (ať byl, jaký byl), když při 100. výročí narození Vítězslava Nezvala mluvil na pražském Vyšehradě úplně jinak, než psal Jiří Ješ: „Básně Vítězslava Nezvala září svou intenzitou a jejich doba v mnoha ohledech ještě znovu přijde.“
   Krásné vyznání tehdy napsal také Jiří Suchý.
   Jaké štěstí, když jsem si v ty dny poslechl z Českého rozhlasu slova věřícího katolíka a royalisty básníka Jiřího Kuběny: „Byl-li nějaký básník miláčkem národa, byl to básník Vítězslav Nezval. Srdce země se zastavilo, trůn zůstal osamocený. Nikdo ho už neobsadil. Od těch dob chybí básník. Básník odešel s Nezvalem.“
   Před nějakým časem jsem navštívil (po dohodě s přítelem a velkým českým hercem Josefem Somrem, který byl srozuměn tyto mé a jiné vzpomínky svěřit rozhlasovým vlnám) Český rozhlas a pokoušel jsem se je nabídnout jednomu z tehdy odpovědných činitelů našeho rádia – jednomu ze synů jiného velkého českého básníka, Františka Halase.
   K mému úžasu mi však bylo řečeno, že by to v křehké demokracii tak brzy po sametové revoluci působilo kontraproduktivně…
   Tak jsem si dovolil připomenout se, s odstupem dlouhých deseti let, návratem ke dvěma velkým osobnostem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]