(25. 4. 1934 – 29. 4. 2010)
   Literární kritik a historik, ale i básník Oldřich Rafaj čtyři dny po své šestasedmdesátce skonal (nebo spíše byl vysvobozen smrtí z přeukrutných bolestí, které ho spolu s lidskou bezohledností trápily dlouhou dobu) daleko od svého rodného Zubří, od Oder, kde dospíval, od Ostravy, kde po sedm let pracoval jako nakladatelský redaktor, odkud odešel v polovině šedesátých let natrvalo do Prahy, v níž stále tesknil po své severovýchodní Moravě a k níž a její literatuře (knihou o jejích prvních patnácti poválečných letech 1963 knižně debutoval) se stále vracel; to, co napsal právě o ní a spisovatelích spjatých s Valašskem, Slezskem, Poodřím, Ostravou, je z jeho odkazu patrně část nejcennější. K Metoději Jahnovi, prací o němž uzavřel už univerzitní studia na filozofii v Brně, vrátil se svým dílem posledním, monografii o něm, která vyjde v nejbližší době. Také jako básník čerpal z paměti svého kraje a jeho nejprostších, pracovitých a statečných lidí.
   V mnohém se jim chtěl podobat a podobal. S čím a s kým se ztotožnil, tomu přímo bezmezně důvěřoval a byl oddán beze zbytku a bez ohledu na mínění okolí. Tato vlastnost vlastností, dnes u nás neobyčejně vzácná, způsobovala, že lidé až příliš pružní, flexibilní a tzv. dynamičtí, jimž instinktivně a často právem nedůvěřoval, nemohli mu často přijít na jméno; nerozuměli mu a nechtěli mu rozumět. Ztotožnil se celým srdcem i konáním se socialistickou nadějí své země a s jejími básníky a v důvěře v ni rád vyžadoval i od jiných kázeň, bez níž není žádného velkého díla a již si v míře někdy až nadměrné ukládal sám. Měl rád lidi jeho naděje sdílející, třebas bývali skeptičtější a měli i jiné oblíbené autory, žánry a potěšení než on. Tím jsem si jist. Měl rád především vážnou hudbu a literaturu (nejen svého Metoděje Jahna), já už od mládí (utvrzen v tom dílem Jaromíra Johna) i smysl pro lehčí múzy a též neuctivý humor, ale nikdy se mne nesnažil přejinačit; vážil jsem si a vždy budu velice vážit jeho důvěry v mou kritickou práci.
   Nadejde čas, kdy si Oldřicha Rafaje stejně jako jeho bratra prozaika Miroslava čtenáři a literární historie náhle objeví a ocení jeho odkaz, až se začtou do jeho knih místo do pomluv o něm; nevyjdou z překvapení, jaké se přihodilo už nyní mně. Když jsem dostal smuteční oznámení, ponořil jsem se po čase zas do jeho studií a básní. Ačkoli jsem je četl vždy se sympatiemi a bez (u nás tak častého) podezírání z jakékoli úslužnosti, užasl jsem, jak ve svých studiích a verších zejména portrétních viděl do lidí a jejich osudů i pod masky; a jak prostě a přesvědčivě dovedl napsat i to, co by u jiných a v jiném kontextu bylo jen frází. Jak to napsal o člověku, jehož obdivoval? „Poznačen utrpením, jakým bývá poznačena země, přes niž se přehnala vichřice trvající tisíc let“, zanechává nám stopy uběhlých roků a své krásné krajiny.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]