Nezval v trávě

   Nezval v trávě
   Je štěstí narazit v dětství na slova, která jsou příčinou našich budoucích opojení poezií. Je štěstí nechat přes sebe valit rytmus, jeho kamennou lavinu i píseček, píseček tak jemný, že klouže po špičkách našich okopaných pohorek.
   Byla středa, nebo pátek? Psal se rok 1960, nebo 1962? Byly o chatu opřeny dřevěné hole rodiny Dittmarových, nebo holčiček Boturových, hole, které tam byly vždycky vystavené před výletem na Sněžku? Jel pan správce Evžen Chudan na malém traktoru pro rohlíky do Pece a byla ten den malinová zavařenina, kterou ty zlaté rohlíky přímo pily? Nebo borůvková? Nevím. A možná právě proto, že tyhle věci, kterými žila závodní chata v Krkonoších, se stále krásně opakovaly léto co léto.
   Své první opojení poezií musím umístit právě sem. Do louky napravo či nalevo od chaty a možná pod planou třešni. „Ach Manon, Manon, Manon hříšnice...,“ recitovala Božena Chudanová zpaměti celou báseň a já jsem tam stála ve vytahaných teplácích, stála jsem po krk v ostré trávě plné bylin a vlhkého mechu, a nemohla z bývalé paní učitelky, která nám za chvíli připraví k večeři báječné vdolky, spustit oči. Vše kolem zmizelo, i děti, které možná také stály kolem. Rytmus se valil a mlýnek slok točil kolem mé hlavy, kolem mého srdce, a bylo mi tak nějak do pláče, a bylo mi tak, že jsem neuměla říci co mi je...
   V pěti letech nevíte, co to znamená napsat báseň, kdo je to básník a že má jméno Nezval, nevíte, co to znamená milovat poezii, jako ji milovala paní Chudanová.
   Ostatní děti z toho zázračného kruhu v louce tehdy odběhly, ale já jsem tam dodnes zůstala a - jako prvně - hltám báseň.
   Ach, ještě jednou umřít pro krásu!

   Vlak
   Bylo mi čtrnáct, když jsem poprvé slyšela Smetanovo houslové duo Z domoviny. Tehdy ho přede mnou hrála kamarádka a spolužačka Naděžda Novotná. Bylo úchvatné slyšet Z domoviny v tomhle věku a ještě úchvatnější byla touha, která se mne zmocnila: skladbu také umět tak zahrát. Chodila jsem loukami a zpívala. Mé oči hltaly plaňkové ploty jako noty. Venkovské střechy a zahrady. Adresu prázdninových pobytů paní mé profesorky: Dehtáry číslo 5, Lesnov u Českého Dubu, pošta Všelibice... Vlaky, které ještě měly občas žlutá lesklá sedadla ze dřeva a nad nimi sítě na zavazadla.
   Čas běžel a pořád to nebylo mistrovské. A potom - za dva tři roky - jsem v knihovně narazila na knížku Sbohem a šáteček. „Sbohem mé modravé dálky a kouzlo expresů / usedám do lokálky...“, tak to tam bylo. A ještě o průvodčím, který voní kvítím. O padajícím stesku a únavě. Jede se přece domů!
   Verše si říkám pravidelně při každém návratu z ciziny a srdce se mi roztluče - vzpomínkou na ty, kteří mne už nečekají u stolu ani u dveří. I když mléko nikdo nepije z konvice, nýbrž z plastových sáčků i papírových obalů. I když už žlutá sedadla nadobro opustila naše železnice a je tu super Pendolino.
   I když už netisknu každý den několik hodin čtyři struny na bříškách mých prstů, zůstává po nich stříbrná cesta. Přes stanici Smetana po ní pořád frčí Nezval!

   Mísa plná indiánků
   Mám ráda stromy, zvláště ty, na které člověk sám vylezl. Ty výhledy! Hlava v listí. Bosé nohy sjíždějí po kůře. A úraz pod košilí - třešně chrupky. Odřenina, která tak krásně pálí.
   Možná proto se mi ze všech fotografií básníka nejvíce zalíbila ta, na které sedí jako dítě na stromě, na větvi.
   „Vypadá pěkně v tom klobouku“, „že ho to udrželo“, „ale není to zas tak vysoko“, divili jsme se v hodině češtiny nad černobílou reprodukcí fotografie, kterou nám ukazoval pan profesor Vlček. Češtinář, kterého na konzervatoř poslala nebesa.
   Pan profesor znal básníka osobně. „Ta větev budoucího básníka udržela, protože to si ještě nedával v Unionce k obědu mísu indiánků,“ vysvětloval.
   Z většiny hlav se ta věta vypařila a na fotku se možná také nikdo ze třídy už nepamatuje. Pro mne bylo ale od té chvíle jméno Nezval totožné s mísou indiánků, která se nepřestává otáčet na kavárenském stolku - před očima mého života.
   Šťastný a sladký dnešní den!

Autor: EVA FRANTINOVÁ


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)