Můj přítel David mi asi před třiceti roky s významným úsměvem recitoval: „Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý.“ To bylo zřejmě mé první setkání s básnickou tvorbou Zbyňka Fišera spolu s nekvalitními magnetofonovými nahrávkami koncertů undergroundových The Plastic People of the Universe, kteří zhudebnili některé jeho básně. Samizdatově v průklepech vydané básně či jinou jeho tvorbu jsem neznal.
Po převratu v roce 1989 jsem se spolu s restaurovaným kapitalismem postupně seznamoval i s tvorbou Zbyňka Fišera.
Jedním z milníků jeho života bylo náhodné poválečné setkání na jakési procházce se samotářským trockistou Závišem Kalandrou (který byl v roce 1950 popraven). Mladičký Fišer byl pro své přátelství s Kalandrou také zatčen, ale po pár dnech jako malá ryba propuštěn na svobodu. Po Únoru 1948 se z něho stává levicový opozičník vůči režimu. Prý řekl: „Vy jste vyhráli, já ne, já bojuju dál“ a přešel na druhou stranu chodníku. V jakémsi samizdatovém sborníku publikuje tehdy poprvé pod pseudonymem Egon Bondy. V té době již žil na okraji společnosti, opustil gymnázium, odešel z domova, stal se z něho opilec. Nepracoval, živil se všelijak, i žebráním u kostelů, což se u něho střídalo s pobytem na psychiatrické klinice. Tehdy se spřátelí s Bohumilem Hrabalem a Vladimírem Boudníkem (viz například Taneční hodiny pro starší a pokročilé). Studuje a nasává do sebe také maoismus, buddhismus a taoismus. Po deseti takto strávených letech se vrací do normálního života, dodělá si maturitu a začne dálkově studovat filozofii a psychologii na Univerzitě Karlově. Živí se jako noční hlídač. V roce 1967 se mu splní jeho velké přání a získá plný invalidní důchod, na hlavu. Může se pak už cele věnovat jen literatuře a svému bádání a studiu. A bohužel i chlastu.
Na konci šedesátých let mu vychází oficiálně i jeho filozofické knihy. „Pražské jaro,“ takzvaný obrodný proces v tehdejším socialistickém Československu nevítá, reformní komunisty označuje za „morální pomyje“ (viz Sklepní práce). V roce 1972 navštíví Egon Bondy jako již uznávaný undergroundový básník koncert Plastic People v klubu na okraji Prahy a je nadšen. Plastici s ním pak spolupracují na první desce, která vyjde na Západě: Když je dnes člověku dvacet / chce se mu hnusem zvracet / Ale těm co je čtyřicet / je toho vyblít ještě více / Jen ten komu je šedesát / může jít se sklerózou klidně spát.
Studená válka vrcholí a je pár let po srpnu 1968. Bondyho básně či spíš antibásně překypují mnohdy oplzlostmi a vulgarismy a často politickou angažovaností proti režimu.
Bondy také bedlivě sleduje vývoj v Číně za kulturní revoluce i po jejím ztroskotání. Je to pro něho další zdroj poučení pro možný vývoj socialismu, jehož sovětskou totalitní podobu neúnavně kritizuje a tvrdí, že se „sesere“. O kapitalismu si zároveň nedělá ty sebemenší iluze a kritizuje jej také. Vyjma básní, které jsou v jeho tvorbě asi zásadní, píše také své prózy, divadelní hry a politické spisy. Po založení Charty 77 svůj podpis bere zpět, respektive ho zapře, nechce být součástí jakéhosi opozičního establishmentu po boku Václava Havla, u kterého odhadl již tehdy, o co mu ve skutečnosti jde. Je předvoláván k výslechům na StB. Stačí trochu nátlaku a Bondy, který se prostě jen Státní bezpečnosti strašně bál, pak řekl i to, co nevěděl. Dnes je mu to vyčítáno, ale vědí tihle hoši, jak by se zachovali na jeho místě? Možná by taky zpívali jak kanáři. Ale on se tím tehdy snad ani netajil a lidi ve svém okolí prý předem upozorňoval, aby před ním neříkali nic důležitého. A oni ho tak prý brali.
V básních psaných před převratem svůj postoj k disentu definuje takto: I když Chartu mám za stínový establishment / a za blbě prozápadní trend / i když nemám žádná servilní slova / pro Michaila Gorbačova / nemohu se neptat pln hrůzy: / Nač to koukají kremelští soudruzi? (Konec ledna 1989, sbírka Dvě léta, vyd. Inverze, 1991)
Egon Bondy se vždy hlásil k marxismu, do poslední chvíle se ho snažil rehabilitovat. Viděl v něm i po roce 1989 prostředek, který může být dobrým pomocníkem v dnešní temné době. Věděl, že informace mají cenu jen pro toho, kdo umí nezávisle uvažovat. Popřevratovou dobu po listopadu 1989 zatratil: Jak jste věřili ve svobodu! / A zbyla z ní svoboda obchodu / tj. podvodu / Zalízt pod vodu / a tam utopit byste se měli / vy co jste na Václaváku v nadšení vyváděli / To co jste chtěli jste dostali: / zas vám akorát nasrali / A rvát vlasy by si měl pan Havel / jak to s váma sválel. (20. 12. 1989, sbírka Dvě léta, vyd. Inverze, 1991)
Na začátku devadesátých let se angažoval v Levé alternativě. Posléze na protest odchází do jakéhosi dobrovolného exilu na Slovensko, do Bratislavy. Vede i nadále skromný život. Žije i zde z invalidního důchodu a darů přátel i neznámých lidí. Bere jídlo i oblečení. K tvorbě mu stačí papír a tužka. Alkohol už v té době nepije, večer si ve svém malém bytě lehne, kouří a čte si nebo poslouchá hudbu. V Čechách mu vycházejí postupně jak samizdaty, tak i některé nové věci. Něco mu v češtině tisknou i na Slovensku, například ve vydavatelství PT Alberta Marenčína. Ani po převratu prý však nedostává autorské honoráře.
Malým nákladem vydané a dnes už nesehnatelné básnické sbírky Dvě léta a Ples upírů byly psány od roku 1989 a jsou myslím nejlepší a zásadní pro pochopení jeho tvorby i jeho samého. V těch básních je to nejvíc on, je to autentické a pronikavé svědectví a kritika kapitalistického režimu a této doby (ne nadarmo se nabízí srovnání s významem a razancí básnické sbírky Karla Sýse Píšu báseň, zatímco za oknem padá muž): V době kdy není dáno místo slovům rozumu / kdy programem je jen vytvoření nové třídy boháčů / ať to stojí co to stojí / v době kdy demagogie je postavena na vědecky propracovanou bázi / filozof se může smát ale básník je smrtelně zraněn / protože nese na hřbetě neštěstí nás všech. // Nezachráníme-li už dnešek / nebuďme tak krátkozrací abychom se nepokusili zachránit / východisko zítřka Kdybychom to opomněli / nezapomenuli by nám to co dnes jsou ještě dětmi / Každý jednotlivý hlas pozvednutý proti nové totalitě / má dnes váhu Nežádám abyste mysleli na poezii / myslete na holý život. (22. 2. 1992, sbírka Ples upírů, vyd. PmD, 1995)
Bondy chtěl snad umřít v Praze, tam je prý k nebi blíž, jak mu na jejich posledním setkání před svou smrtí řekl jeho kamarád Bohoušek Hrabal. Bondy po jejich rozhovoru mezi čtyřma očima plakal. Oba už tehdy tušili, že se vidí naposledy.
Zbyněk Fišer alias Egon Bondy umírá na velikonoční pondělí v roce 2007 na následek těžkých popálenin v nemocnici v Bratislavě. Umírá čtrnáct dní... Právě ta obvyklá na noc zapálená cigareta se mu po usnutí stala osudnou. Od ní chytila celá postel, deka i oblečení na Bondym. Další živá pochodeň ozářila tuto temnou dobu. Zůstalo po něm jeho poměrně rozsáhlé dílo, různé kvalitou a významem.
Kromě uvedených básnických sbírek jsou výborné jeho politické spisy či analýzy: Neuspořádaná samomluva (vyd. Luboš Marek, 2002) a O globalizaci (vyd. Luboš Marek, 2005). Z jeho próz je velmi zajímavý Týden v tichém městě (vyd. Albert Marenčín PT, 1998). Všechny jeho rozporuplné práce nebyly, nejsou a ani nebudou pro každého čtenáře vždy stravitelným soustem.
Básník, spisovatel a filozof Egon Bondy se svým životem, svou různorodou tvorbou, prostě všemu vymykal až do svého tragického konce.
Poznámka k článku Jana Poláčka
Jan Poláček ve svém příspěvku přiznává, že se s tvorbou Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho začal seznamovat až po převratu 1989. Nelze se tomu divit. Bondyho díla se do té doby skutečně nevydávala, existovala totiž jen - ale to také až teprve od sedmdesátých let - pouze v samizdatové, čili ineditní podobě. Nevycházelo mu vlastně nic knižně ani v „uvolněných“ šedesátých letech. Ačkoli už v roce 1967 Bondy pod jménem Fišer získal tituly PhDr. a CSc. za své publikované studijní práce Otázky bytí a existence a Útěcha z ontologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, větší část jeho tvorby zůstávala dál v rukopisech. Tu menší část znal potom opravdu jenom úzký okruh Bondyho „marxistických“ nebo „maoistických“ a konečně i „undergroundových“ přátel ze strojopisných průklepů. K definitivnímu průlomu ve vydávání Bondyho tiskem došlo tedy až v letech devadesátých.
Vůbec prvních skutečně knižních vydání se Bondy dočkal v exilových nakladatelstvích, to bylo během osmdesátých let. Manželé Škvorečtí v Torontu mu vydali jeho prózy Invalidní sourozenci (1981) a Sklepní práce (1988; napsaná 1973), v mém mnichovském nakladatelství Obrys/Kontur-PmD pak vyšly básnické poémy Pražský život (1985) a Nesmrtelná dívka (1989). První text s dedikací „In memoriam soudruha Záviše Kalandry, člena IV. internacionály, popraveného v Praze, v červenci 1950“ pocházel již z roku 1951 a druhý byl napsán 1958! Ze třetího u mne vydaného titulu - sbírky Ples upírů (1995) - Poláček ve svém článku částečně cituje a připojuje k tomu, že tyto Bondyho verše byly napsány pod vlivem Sýsovy sbírky Píšu báseň, zatímco za oknem padá muž (vydané u mne 1992). To je sice korektní, ale musím trochu neskromně dodat, že svou roli sehrála, jak lze vyčíst z Bondyho korespondence, i moje sbírka Bá(z)sně, publikovaná v tomtéž roce. Podrobněji jsem se o tom rozepsal ve svém článku, otištěném u příležitosti Bondyho úmrtí v Obrysu-Kmeni z 12. 5. 2007.
Jenom ještě úplně závěrem: Nějak mi nesedí, že Bondy dostal svůj invalidní důchod v roce 1967 „na hlavu“, protože vím přímo od něho, že jeho invalidita byla způsobena umělým vývodem - a jak mi sám říkal – již v poměrně mladém věku. Dále zde využívám příležitosti, abych za svou osobu prohlásil, že nepatřím k těm nakladatelům, kteří Bondymu neplatili honoráře. Dostal nějakou menší částku za každou u mne vydanou knihu a dokonce jsem mu předával či přeposílal i drobné finanční dary od jeho čtenářů, mnou informovaných o jeho hmotném nedostatku. Věděl jsem také dávno, že podepsal spolupráci s StB, ale to nebylo našemu přátelství na překážku.
DANIEL STROŽ
Autor: JAN POLÁČEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |