JOSEF TILL
Vize 2000
Až nad Jadranem sestřelené stealthy
zasáhnou jako bumerang
klíny zaoceánských matek,
přestanou se rodit světapáni
chlípných pyjů
a choutek bombardovat
svědomí světa -
školy, mosty, kostely, ambasády,
i slečňátko na mostě.
Snad už brzy legendární Vinnetou
sáhne po násilně odebraném tomahavku
a zatne ho do nejzpupnějších lebek
z přelomu druhého a třetího tisíciletí.
Od hořících nemocnic pak zapálí
dýmku nezapomínání
na úděsné pominutí smyslů.
Už ale Hemingway věděl,
komu zvoní hrana!
Zneživělosti
I láskyplná srdce už úplně ztvrdla
surovým bojem snů se zvůlí tučných kont,
skřeky a decibely škrábou i nejzlatější hrdla,
elitní nejtrdlovatější trdla
namísto ňader nabídnou silikon.
Též lidské předivo je samá umělina
a ústa bavičů připomínají kurděje.
Po jedu chutnají zezlátlé patoky mocenského vína,
Damoklův meč na koňské žíni je připraven stínat -
neboť už zkameněl poslední záblesk naděje.
Důvěrnosti
Jakmile řeknu pa
hned za dveřmi se průvan stočí
(ten nezbedník)
přímo pod sukni a ještě dělá že má moje oči
co vidí věci buclaté jak barokní andělíček
(tak trochu rošťák tak trochu amor s lukem)
Žel k pokladničce mládí vysoko visí klíček
a já už přestárlým jsem klukem
Báseň pro hvězdu
Vzít život za hřívu
a jako na koni
cválat s ním bez sedla
kol uší pouštět vítr
a přesto slyšet
volání dálek
plných hvězd
a srdnatě vyrazit
aspoň za tou jedinou
Kam asi dojdu
Moří sedmerem se přebrodím -
lásky sotva po kotníky,
hnusu všedna nad hlavu.
Ze starých kolen bolest odhodím
a neplatnými desetníky
uhradit zkusím výstavu
zbylých snů. I odřeknuté díky...
Kam vůbec dojdu, dojdu-li vůbec?
Malá černá poéma o ničem
Den byl celý černý
svět držel smutek
protože radovat se
nebylo z čeho
potkali se když jim ujely vlaky
každý na jiný konec světa
jejich noc má barvu tuše
v čekárně tma jak v pytli
v hlavě černo z myšlenek
na vlaky co jim ujely
do kdovíjaké tmy
a jiné možná nepojedou
Milostná
Hleď, co ti nabízím:
chodníček úzký, na němž se nemineme,
oříšky nápadů, křehký snový stín,
A pak jsem taky -
napsal báseň.
Nevěř jí, nevěř!
Je lepší nežli já
a překládá úplně volně
ze snových originálů.
Snad mohu přibalit do ranečku
cukroví slibů i pečeť pro štěstí.
Jen nechoď ke mně se zhasnutým srdcem!
V té tmě bychom se už nenašli...
V lukách
Louka jak pánev je rozpálena
a zdá se, že slunce uštklo zemi.
Je poledne.
Všichni jdou do stínu.
Jenom vnadná žena
(spálená dočervena)
dál klade
vrstvu potu a vrstvu sena.
Blýská se na bouři.
Místo potlesku
vzduch se tetelí.
A moje báseň?
Pro ni je asi málo cenná.
HavloViny
Ehm, ehm, jaksi zdá se mi,
že už je dobřře na zemi,
že páni konečně navrrch mají
přři lhavé hudbě ze šalmají.
Chrrchli, chrrchli, ehm, errr,
láska, prravda, rrevolverr,
navíc přřidat aspoň trošku
humánních bomb na Jugošku.
Krrucíí, opakuji znova,
že nechci nic z Barrandova.
Leda Dáši. To je jiná.
Nárrod rrychle zapomíná.
Za deset let, milí zlatí,
každý u nás zNATOvatí!
Chrrchli, chrrchli, ehm, errr,
dostal jsem vás do svých sférrr!
Konejšení větrů
Koho jsi pozval večer k vratům
stát sochu Konejšení větrů?
Slzavečka, jemuž se brada rozklepe
jak malý vodní mlýnek při prvních slzách strachu
až půjdou kolem překvapeni lidé?
Nebo snad Smějíčkovou,
která vykřikne při každém úsměvu
a smýčí se prachem cest až na kutě?
Vzpomněls snad Hanlivína, Pyskatce či Vrtiflašky,
anebo přijde Autostopař,
jemuž se nohy samy vracejí
do ušlých šlépějí,
jestliže náhodou ušel o milimetr dál
a šlápl jinak než mu nařídili?
Ale jó, pozvi je,
a dej jim chytat
spadlé hvězdy,
zvuky pukajících kaštanů
i šelest křídel motýlích,
dej jim stát jakoukoli sochu
kromě Konejšení.
Jenom se, probůh, domluv s Větrem,
ať vane přesně podle předpovědi
a v právě schytávaném směru.
Anebo riskuj!
Přijďte se večer podívat...
Evropa v Čechách
VÁCLAV JUMR
Život s námi divy tropí
vracíme se do Evropy
Učíme se od Unie
jak se snadno na dluh žije
Na bruselské trampolíně
vzniklá fúze nehezká
Staronová přítelkyně
zakousla se do Česka
Děti se nás budou ptát:
Komu patří tenhle stát?
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |