Na Palackého univerzitě v Olomouci jsme se na prahu padesátých let míjeli; Miloslav Holec (ročník 1925), výtvarník, básník, zpěvák, tanečník a choreograf, právě roku 1951, když jsem se dával na bohemistiku a estetiku, on už na katedře výtvarné výchovy externí studia ukončil. Až teď jsme se šťastnou náhodou potkali na jednom literárním podvečeru. Vtiskl mi do ruky knížku ROSENÍ OSENÍ SEN (Literární klub Olomouc, 2009), kterou napsal, ilustroval a graficky si také upravil (některé básně jsou tištěny jako faksimile jeho sympatického rukopisu), a než jsem stačil do ní nahlédnout, byl tentam. A tak píši zároveň i jemu i čtenářům, aby si v době titěrných nákladů a trhu opovrhujícího poezií zkusili opatřit ten malý skvost. Ke kresbám titulních básní oddílů Rosení a Osení se inspiroval úryvky lidových písní, Sen si i napsal svůj: „Když do ruky beru / bílý papír na chvilku / jako bych svlékal / panenskou košilku.“ Pro toho, koho to čtyřverší samo ještě nepřesvědčí, ještě jedna básnička: „Měli jsme koníčka / - Bubina - / byl Pegasem / mého dětství / měl krásné oči / a věděl, / v čem je po práci / kouzlo neděl.“ A do třetice doklad, jak básník umí nejen pohladit, ale i tnout: „Bůh už svět jednou ztrestal / POTOPOU / aby už hřešit přestal... / Nedbáme na to, / i když se / Sodomě a Gomoře / už skoro podobají všechna města.“
Kdo by neznal povzdech: „Za krále Holce / když byla za groš ovce“? Za básníka a kreslíře a knižního grafika Holce není už za groš snad vůbec nic. Ale jako tehdy i dnes, a dnes víc, je nejlepší, co není na prodej.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |