Naše současnost se stále ptá, co je to opravdové umění? O tom, že se jedná o to opravdové umění, jsme si většinou jisti jen tehdy, když vnímáme takový umělecký projev, který je historicky prověřen, tehdy nám s větší části naše komunikace s uměním nedělá problém. Tehdy nemáme pochybnosti a jsme si jisti svými úsudky. Vzpomeňme jen, jak početně jsou navštěvované výstavy našich výtvarných klasiků. Avšak u tvorby současníků je to již poněkud problematičtější, i když se mnozí z nich snaží upozorňovat na sebe těmi nejrůznějšími způsoby, často mimouměleckými, nezřídka dokonce mimokulturními.
   Každá současnost, a tedy i ta naše, by měla žít svým současným uměním, tak jak to v předcházejících epochách bylo většinou samozřejmé. My dnes ale máme při vnímání toho současného umění, současné produkce často pocit, že to umění vytvořené pro nás není pro nás. Naše reakce na současnou tvorbu, když to zjednodušíme, je v podstatě dvojí. A to: buď ten umělecký projev totálně odvrhneme, jaksi a priori, bez alespoň malé snahy o porozumění, nebo v opačném gardu jej jakoby s porozuměním chválíme. V obou případech se jedná o stejný přístup: chválíme, či zatracujeme nové šaty císaře.
   V těchto několika větách je v podstatě obsaženo trauma vztahu tvorby a „konzumu “ umění, trvající více než posledních sto let a prohlubující se již s počátkem moderny. Záměrně jsme se v naší úvaze vyhnuli i takové situaci, kdy dochází k opravdovému porozumění, pochopení bez snobské přetvářky; stejně tak nebudeme rozebírat situaci, která převažuje v současném „uměleckém“ projevu a kterou můžeme charakterizovat jako záměrnou podbízivost, a to za každou cenu.
   Je evidentní, že každý takový jednoznačný soud musí nutně kulhat, zvláště pak jedná-li se o tak citlivou oblast, jako je umění. Vždyť známe z dlouhých a komplikovaných dějin umění řadu pokusů se s problémem rozporu mezi uměním a jeho dobou vyrovnat. Tedy problémem rozporu mezi „nabídkou“ a „poptávkou“. Je však nutné dodat, že ty pokusy nemyslíme ve smyslu ústupu z kvalitativních pozic. Vzpomeňme, jak výtvarný pop-art se chtěl přiblížit širšímu publiku, aniž by ustupoval ze svých uměleckých cílů. Stejně jako v pozdějším období různé formy konceptuálního umění a podobně.
   K příkladům toho, jak i současný výtvarný projev, bez toho, aby se podbízel a snažil se všemožně na sebe upozornit, nachází přesto rezonanci v našem prostředí, můžeme počítat i výstavu výtvarníka Zdeňka Sýkory uspořádanou k jeho devadesátinám.
   Zdeněk Sýkora se narodil 3. února 1920 v Lounech a toto město je mu bezesporu celoživotně pevným opěrným bodem. Vracel se sem ze studií, aby zde natrvalo zakotvil. Hledáme-li možné zdroje Sýkorovy mnohem pozdější inklinace ke geometrickým tvarům, snad bychom je mohly najít i v jeho studiu. Po válce absolvoval na Univerzitě Karlově výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii. Po období jistého vizuálního okouzlení krajinou kolem Loun se již na konci padesátých let, jako jeden z prvních v našem prostředí, orientoval na geometrickou plošnou malbu. Jistý převrat do Sýkorovy tvorby přinesl počítač, který jej doslova přinutil přijmout racionální logiku, ale na straně druhé jej podnítil také k úvahám o možné nahodilosti. Na počátku sedmdesátých let jej okouzlují linie, které stojí v centru jeho zájmu dosud. Barevné linie na bílém pozadí, zároveň jej zajímají také skvrny, kde záměrně volí jinou barevnou škálu než u linií. Snad je to svým způsobem jistý návrat k barevnosti lounské krajiny. Působivost pláten je podtržena doslova obřími formáty, které až sugestivně vtahují diváka do jeho světa.
   Letošní velkoryse pojatá přehlídka tvorby Zdeňka Sýkory dokumentuje význam tohoto výtvarníka, jehož tvorba již dávno přesáhla naše hranice. Tato výstava v Městské knihovně je koncipovaná na rozdíl od výstavy uskutečněné před 15 lety, jako jistý přehled výtvarného vyjádření takových filosoficko-estetických principů, jako například jsou: záměr, náhoda, struktura, systém. Výtvarné prostředky zde tedy „neslouží“ k přímému zpodobnění vizuálního světa. Vizuální svět zde však funguje jako výchozí, a to proto, aby dokumentoval to nejširší zobecnění.
   Troufám si tvrdit, že výstava, jejímž autorem je Pavel Kappel, zaujme svým způsobem i méně poučeného diváka. Často povrchně chápaná tzv. abstrakce najednou začíná mít hluboký smysl. Zaujme jak precizností provedené různých vizuálních objektů, tak také v rámci této preciznosti i jejich možné nahodilosti. I ten divák, který se neponoří hlouběji do těchto obecně filosofických otázek, je svým způsobem okouzlen, a když ne okouzlen, tak alespoň zaujat čistým op-artem.
   Současná výstava v Městské knihovně Praha poskytne divákovi bez nadsázky bohatý a různorodý zážitek. Jsou to jak vlastní umělecká díla, tedy velkoformátové dvojrozměrné objekty, ale také modely četných realizací, množství dokumentačního materiálů, jako například různých autorových skicářů, zápisníků, poznámek. Troufám si tvrdit, že svou zvláštní rovinu jistého nejen dokumentačního charakteru sehrává i permanentně promítaný film. Jedná se o velmi citlivou nenakašírovanou výpověď Zdeňka Sýkory. Neviditelný a neslyšitelný spoludebatér je podle jistých indicií režisér Ondřej Kepka. V podstatě tento Sýkorův monolog dává divákovi a především posluchači doslova mnohá vysvětlení, a to nejen v oblasti umělecké, výtvarné. Jednou, i když ne naprosto přímočarou indicií vztahu současné tvorby a publika je také četná a pozorná návštěvnost. A tak si závěrem můžeme položit otázku? Existuje opravdu tak hluboká cézura mezi opravdovým současným uměním a opravdovým současným vnímatelem-divákem či posluchačem?



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)